Kdysi jsem si koupil digitální fotoaparát, bylo to pro čistě technické a dokumentární účely. Neměl jsem v té době umělecké ambice. Postupně jsem se k umění dostal tak, že jsem si koupil z druhé ruky balík časopisu Fotografie. Listoval jsem, prohlížel známé autory, a to mě velmi zaujalo. To bylo v době, kdy mi bylo kolem dvaceti let. Díky reprodukcím autorů jako např. Koudelka, Sejkot, Šibík apod. jsem se se pokoušet o uměleckou fotografii. Začal jsem se účastnit internetového fotoklubu dFklub.cz. Tam byli dobří fotografové a vedly se tam bouřlivé diskuse. Prostředí mě posunulo, byl jsem svědkem rozhovorů o různých fotografiích, byl jsem součástí toho dění a to vše mě posouvalo.
V té době jsi byl už v Pelhřimově?
Ne, byl jsem v Praze. Studoval jsem ČVUT elektro, a pak jsem nastoupil do práce v oboru ve firmě na velkoplošné obrazovky. Na škole jsme psali s kamarádem příručky pro časopis PC World. Jednu příručku jsme psali pro grafický program Gimp nebo jinou pro PaintShop Pro. Naučil jsem se díky tomu pracovat s vrstvami, maskami, začal jsem to všechno používat. Od té doby používám stále program PaintShop Pro – to je už přes dvacet let. Photoshop (jiný, mnohem dražší, program na úpravu fotografií) jsem nikdy neměl :) Veškerý postproces (digitální fotografická laboratoř) vytvářím v PaintShop Pro.
Cos v té době fotil?
Bavila mě hodně městská architektura, nová divočina, zákoutí, detaily. Výtvarný pohled na něco obyčejného. Letmý pohled. Tak to mám do dnes. Tenkrát jsem fotil barevně, v menší míře černobíle, a až později jsem přešel výhradně na černobílou fotografii. Poslední dva roky jsem neudělal barevnou fotku. Fotoaparát mám nastaven na černobílé focení. Přímo v něm dělám první úpravy fotek.
Není to náročné při množství fotek, které člověk nafotí?
Vždycky jsem fotil jen několik fotek za den, např. 3–4 fotografie denně. Byly to jednotky fotek, takže i s postprocesem nebyl takový časový problém, jako když někdo vyfotí za den sto fotografií.
První část postprocesu dělám na fotoaparátu (tím, že fotím s nastaveným čb profilem) – používám Fuji X100F a X-E1. Na počítači pak udělám už jen kontrast. Patřím k fotografům, kteří věří, že fotografie buď je, nebo není dobrá. Postprocesem se nedá moc udělat.
Proč jsi přešel na černobílou fotku?
Protože je výtvarná, vypadá hezky. Mohu zdůraznit to, co běžně vidět není. Zajímá mě rytmizace, kontrasty. Mohu něco vypíchnout, stíny, světla.
Fotografové řeší pozadí, je pro tebe důležité?
Rozmazané pozadí moc nevyužívám, nepracuji moc s hloubkou ostrosti. Chci kompozici, aby tam všechno sedělo, mám rád ostrost. Při portrétu používám clonu 4 a vím, že tato clona umožní zvýraznit tvář. Pozadí zůstane potlačené, ale stále čitelné.
Jak vypadá tvoje kreativní činnost, jdeš třeba na celý den do divočiny?
Nejdu. Bylo by to skvělé, ale nejdu. Není čas. Fotím během dne, cestou z práce, když něco doma dělám, a pak na dovolené. Moje témata jsou život kolem mne, běžné věci. Pro mne má běžná realita duchovní přesahy. Svět je zázrak. Když vyfotím krabičku od cigaret vyhozenou do škarpy, ukážu ji jako krásnou. Můj pocit je, že svět je hezký. Realitu neměním, fotím to, co je, pouze vyberu určitý úhel a světlo. To, jestli to někomu připadá nebo nepřipadá hezké, je jeho vlastní nastavení – jak vnímá svět. A někdo to třeba ani nevidí. Někteří lidé nevědí, co moje fotky mají znamenat. Vidí ty předměty, ale nejsou schopni vidět estetickou kvalitu.
Osobně bych to asi nazval: milost…
Proč mě ve dvaceti osobně uchvátily fotografie, vlastně nevím. Dalo by se to klidně nazvat milostí. Prostě to přišlo.
Proč tvoříš autorskou dvojici s Eloisou Alcaraz? Jak jste se potkali?
Je to zázrak. Potkali jsme se na internetu, osobně se neznáme, známe se necelého půl roku. Přišla mi od ní standardním způsobem žádost o přátelství, věděla, že jsem fotograf. Nedůvěřoval jsem cizím žádostem o přátelství, facebook je poslední dobou čím dál více zamořen spamem. Pak jsem se podíval na její profil, zjistil jsem, že je ve skupině inspirované japonským fotografem Daido Moriyamou. On byl typický zrnitými, nezaostřenými fotografiemi ulice, lidí, temných zákoutí. Výtvarný sociální pohled.
Její fotky mne hluboce zasáhly. Odpověděl jsem jí a napsal jí několik svých postřehů k jejím fotografiím. Od té doby jsme v kontaktu a tvoříme společně.
Jak takový tým na dálku vypadá?
Hovoříme o různých tématech, hledáme společné kontexty vzniku našich fotografií, navzájem se inspirujeme a postupně je takto dáváme k sobě. Mohou to i být starší fotografie. Naše obrazy vždy tvoří dvě fotografie – její a moje. Dohromady tvoří diptych. Tyto diptychy bych mohl označit za náš umělecký deník. Určitou, mnohdy velmi abstraktní formou zaznamenávají, co jsme v daný okamžik prožívali, jaké problémy řešili.
Kolik takových diptychů máte?
Číslujeme je, jsme u čísla asi šedesát.
Jak často vystavujete společně?
Toto je naše první společná výstava. Máme soubor šedesáti fotografií a zároveň tento soubor neustále roste. Vlastně před modlitebnou jsme vystavovali na festivalu Umění nás spojuje v Kostelci nad Černými Lesy, ale to bylo jeden den. Tedy první standardní výstava je zde.
Co fotí Eloisa?
Fotí v Montrealu, pochází z Mexika, ale žije posledních deset let v Montrealu. Fotí tedy také realitu kolem sebe, ale její fotky jsou velmi subjektivní. Jsou to decentní černobílé fotografie. Objevují se na nich jak detaily, tak architektura. Některé téměř přechází do abstrakce, není na první pohled zřejmé, co bylo základem.
Vím, že téma letmého pohledu je pro tebe svého druhu vyznání…
Před nějakou dobou jsem se vyjádřil k tomuto tématu v jedné diskusi:
Já osobně to nepovažuju za umění, snažím se jen zachytit okamžik, který ke mně nějak promluví (a já to uslyším, resp. uvidím). Ono i to slovo „snažím“ je zavádějící, prostě danou situaci uvidím, a tak ji vyfotím.
Kdybych to měl nějak teoreticky rozepsat, tak Cartier-Bresson se snažil zachytit „rozhodující okamžik“. Já jsem kdysi udělal jednu fotku doma v ložnici a nazval jsem ji „Letmý pohled“.
https://www.dfklub.cz/frantisek-bina/letmy-pohled/23624/fotografie.html
Ten okamžik mě nějak poznamenal, dodnes si ho pamatuju. Ne, že bych se přirovnával k Cartier-Bressonovi, ale podobně jako on se snažím tenhle letmý pohled zachytit na svých fotografiích.
No, a protože je to obrazový projev, tak se snažím o určitou estetickou úroveň.
Za rozhovor děkuje Petr Turecký