Při dovolené se sestrou Martou na Slovensku se nám tak nějak automaticky do programu vsunula návštěva bohoslužeb v tamějším evangelickém kostele. A bylo to zrovna 6. července a stálo to za to. V kostele zaznělo odvážné slovo o ohrožení pravdy a nenápadném sejití z cesty a byl čten pro Slovensko neuvěřitelně aktuální dopis z vězení, který napsal Mistr Jan Hus. Farář kázal na příběh z Ráje, kde se Bůh ptá „Člověče, kde jsi?“ a přitom ví, kde jsme, ale chce, abychom si uvědomili, kam jsme se to dostali. A že se můžeme zcela nenápadně ztratit, či ztratit sama sebe při honbě za společenským uznáním. V diskusi při loučení s farářem pak zaznělo: „My, Češi, občas s úzkostí hledíme, kde vy, Slováci jste, (Člověče, kde jsi?) kde jste se ocitli.“ „V různých etapách historie býval kostel posledním místem, kde se dalo ještě mluvit svobodně.“ „Ale jako dľho to vydrží, neviem.“ Během bohoslužby učitelka nedělní školy (besiedky) za jemného doprovodu varhan čte z Husova dopisu z vězení. Uvede to slovy, že i dnes čelíme útlaku a pokusům omezovat svobodu. Se starším slovenským manželským párem pak po kostele diskuse na téma Ficovo kormidlování Slovenska do zkázy pokračuje. Vzpomíná se s povzdechem na nerozdělenou republiku a na sympatickou prezidentku Čaputovou. Pak si kupujeme nějaké slovenské čtivo. V kostele leží časopis „Evanjelický východ“. Toužím vždy na dovolené na Slovensku číst slovensky. Koupíme i nějaká starší čísla, co tam na stolečku zůstala. Na ubytovně, po výletě ve slovenských horách, kdy jsme naštěstí nesešly nenápadně z cesty, nastává vysněná chvíle čtení a tudíž listování těmito časopisy. A hned vidím článek (překládám):
„Bratislava – co se to tu děje? V rámci hudebního festivalu … se v prostorách Velkého evangelického kostela v Bratislavě 13. března uskutečnil diskuzně-hudební večer. Známý římskokatolický teolog Tomáš Halík, kazatel Církve bratrské Daniel Pastirčák a bývalá prezidentka SR Zuzana Čaputová diskutovali na téma: Co se to tu děje? Jaká by měla být zbožnost, která dokáže čelit manipulacím a nezradí evangelium? Je západní civilizace v krizi? Diskuzi moderoval Braňo Bezák. V hudební části účinkovali…“
K článku je v časopisu vytištěna fotka, kde je za slovenskou ex-prezidentkou vidět i úplně zaplněný evangelický kostel. Velké kostely jsou najednou na Slovensku potřeba.
Ve vánočním čísle téže tiskoviny na téma „Ježíš je Pán“ píše biskup Západného dištriktu ECAV (Evangelické církve augsburského vyznání) Ján Hroboň:
„Do těchto mocenských her se narodil Ježíš… jaký to byl Pán? Jak uplatňoval svou vládu? Ne diktaturou, ale službou. Ne mocí peněz, ale mocí slova. Ne železnou pěstí zákona, ale milostí. Ne silou armády, ale mocí ducha… A odpovědí byla většinou nenávist, odmítání a nepřátelství. Přesto nepoužil svou moc, aby zničil své nepřátele… Běžně používáme oslovení pan, paní. Jako zdvořilostní titul je to úplně na místě. Ale jako projev egocentrizmu: Já jsem tu pán, paní, moje zájmy a moje potřeby, můj majetek, moje politika, moje identita, moje pravda – jak se točí všechno kolem mě, tak to obvykle vyústí do katastrofy. Není divu, že v dnešním světě, kde jsou lidi stále více zaměřeni na sebe, se odehrává tolik mocenských zápasů, válek, konfliktů, teroristických činů, kdy si jeden druhému dokazujeme, kdo je tu pán. … Velmi potřebujeme Krále pokoje a královského klidu. Potřebujeme modlitby za klid a mír, abychom se mohli setkávat v klidu, na bohoslužbách, v rodinách, školách, práci… ne v bunkrech anebo v krytech… On je Pán, který přináší pokoj. A tak se můžeme ptát: Jaké pány chceme. Služebníky, anebo diktátory? Jaké chceme království? Násilné nebo pokojné? Jakou chceme ekonomiku? Kořistnickou nebo spravedlivou pro všechny? Jakou chceme církev? Panující nebo sloužící?“
Listuji dál, dalším číslem a tam se dovídám, jak je biskupský úřad evangelické církve, sídlící v Prešově, což už je kousek od hranic s Ukrajinou, aktivní při pomoci Ukrajině. Za kolik eur se vyvezla humanitární pomoc, jak finančně pomohl sbor v texaském Houstonu, kde na akci „Krabice požehnání“, kterých se vyvezlo 1700, pomáhal sbírat finance Američan Richard Ruskan, potomek slovenských emigrantů. Jak Světový luteránský svaz přispěl na opravu ubytovacích zařízení pro utečence na Slovensku. Šéfredaktorka Emilia Mihočová píše, že došlo ke financování: „rekonstrukce ubytovacích zařízení. Těch zařízení, která zůstanou zrekonstruovaná pro potřeby církve i po skončení války a odchodu uprchlíků. Z uvedeného vyplývá, že evangelíci během třech let (války na Ukrajině, pozn. OP) hodně dali, ale i hodně dostali – a to zdaleka nejen na úrovni materiální… Proč se k tomu vracet? Protože čím dál častěji se objevují názory, že církev se zajímá víc o cizince, než o domácí lidi víry. Jako bychom přehlédli starozákonní imperativ starat se o vdovy, sirotky a cizince… Tušili jsme, že počáteční vlna euforie a solidarity s uprchlíky časem poklesne. Ale… s obratem, v mnoha případech o 180 stupňů, nepočítal asi nikdo. Vydatně k tomu přispívají a olej do ohně přilévají někteří nezodpovědní politici – populisté. Letošní koncert pro Ukrajinu měl název: Buď láskou. Když ale čteme komentáře na sociálních sítích, tak se ptáme, kdy jsme přestali být láskou? Určitě se pod to podepisuje únava z války, která trvá už tak nesnesitelně dlouho – no ale když jsme unaveni my, co mají povídat vojáci v zákopech a obyvatelé měst pod náletem dronů a klouzavých bomb? Anebo přestáváme být láskou, protože jsme v peněženkách pocítili dopady inflace a rostoucích cen spojených s odstavením ruského plynu? Jistě, je těžké uskromnit se, šetřit a něco si odepřít. Stále ale máme zabezpečené základní potřeby a nemusíme mít obavy, zda se dožijeme rána. Anebo umíme a chceme být láskou jen tehdy, když nás to nic nestojí? Ale takové křesťanství a taková láska, co nás nic nestojí – ani za nic nestojí… Jako bychom pod vlivem konspirací a propagandy ztratili schopnost rozlišovat mezi obětí a agresorem, mezi útočnou a obrannou válkou… Pokud už nedokážeme být láskou, aspoň neztrácejme lidskost…“
Potud Emílie Mihočová.
Slovenští evangelíci, alespoň v Prešově jistě, mají zakotvenou v mysli starost o svého východního souseda. Nemůžou nám teď tímto býti vzorem? Máme my, moravští a čeští evangelíci v mysli zakotvenu starost o Slovensko?