Dvě mezinárodní úmluvy ve světle výzev dneška
Před koncem loňského roku se v českém veřejném prostoru začalo hovořit o novém právním dokumentu – Smlouvě mezi Českou republikou a Svatým stolcem, která dosud nebyla výrazněji předjednána. Úprava vztahů mezi Českou republikou a Vatikánem, potažmo katolickou církví nebyla v polistopadových letech prioritou žádné vlády, i když tato potřeba úpravy vztahů několikrát diskutována byla. Smlouva byla podepsána 24. října 2024 premiérem Petrem Fialou a kardinálem Pietrem Parolinim, státním sekretářem Jeho Svatosti papeže Františka. Zatím nebyla ratifikována, avšak dá se očekávat, že ratifikaci podpoří stejná skupina, která se aktivně stavěla proti ratifikaci Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (tzv. Istanbulské úmluvy). Na následujících řádcích bych se ráda zaměřila na nasvícení problematiky – proč, považujeme-li se za svrchovaný demokratický stát, tak dlouho otálíme s ratifikací dokumentu, jehož význam může napomoci při ochraně práv jedné z ohrožených skupin obyvatel, a proč současně akcentujeme nezbytnost ratifikace smlouvy, jejíž právní výklad je natolik nejednoznačný, že vyvolává pochybnost. Pochybnost, že by mohl odepřít právo na spravedlnost obětem násilí či jiných trestných činů.
Kontroverzi, o níž hovořím, vyvolává článek Smlouvy č. 4, který zmiňuje ochranu zpovědního tajemství a rozšiřuje okruh osob, na které se tato ochrana vztahuje. V praxi to může znamenat, že ve smlouvě explicitně uvedení „pastorační pracovníci“, jejichž okruh ale není ve smlouvě přesně vymezen, by nemuseli mít povinnost informovat o trestné činnosti orgány činné v trestním řízení, pokud by se o takovéto činnosti dozvěděli. Ochrana zpovědního tajemství zaručuje, že církevní představitelé nemohou zveřejnit informace získané během zpovědi, což teoreticky chrání důvěrnost vztahu mezi věřícím a duchovním. Budou-li ovšem předmětem zpovědního tajemství např. ti, kteří čelí sexuálnímu zneužívání páchanému mezi zdmi církevních institucí, máme prostor se domnívat, že ochrana zpovědního tajemství v těchto situacích může být překážkou řádného vyšetřování trestné činnosti, nenahlásí-li oběť celou věc sama (což se děje jen ve velmi malém počtu případů).
Na druhé straně stojí Istanbulská úmluva, která je celosvětově uznávaným právním nástrojem zaměřeným na prevenci násilí. Jedním z cílů úmluvy je zajistit komplexní ochranu obětí a eliminovat jakékoliv formy násilí, které jsou důsledkem genderových nerovností. Ratifikace úmluvy by přinesla celkové zlepšení právního postavení oběti včetně poskytování pomoci, podpory a ochrany lidem, kteří se stali oběťmi násilí. Co to v praxi znamená?
V České republice například neexistuje efektivně fungující síť azylových domů s utajenou adresou. Současná síť organizací pomáhajících ohroženým obětem řešit jejich nepříznivou sociální situaci je poddimenzovaná a naráží na četné systémové nástrahy. V násilnickém vztahu oběti často setrvávají zejména z materiálních pohnutek – nemá-li samotná žena či muž k dispozici podporu ze zdrojů své přirozené sociální sítě, nemůže v současném nastavení systému materiálně sebe či své děti zabezpečit. Nepružný dávkový systém a institut společně posuzovaných osob příjem druhého partnera zohledňuje při výpočtu dávek ještě tři měsíce poté, co v rodině fakticky není. Další absolutně nepochopitelnou fata morgánou systému je skutečnost, kdy v manželství s násilnickým mužem či ženou vzniknou dluhy, které jdou díky společnému jmění manželů za oběma manželi. Oběť sama málokdy s ohledem na svůj nízký příjem dosáhne na to, aby mohla být oddlužena v rámci pravidel stanovených insolvenčním zákonem.
Větší ochrana obětí v podobě harmonizace právních norem je něco, co tato země zoufale potřebuje a co by alespoň zčásti mohla Istanbulská úmluva narovnat. Z úst kritiků ovšem zaznívá mnoho argumentů proti – a paradoxně se v této souvislosti často ozývá také přesvědčení, že právní normy pro dostatečnou ochranu obětí jakéhokoliv násilí přece už máme. Naše zoufalá snaha ve všemožných aspektech přináležet k zemím západní Evropy v tomto bodě selhává.
To, před čím konzervativní politici, aktivisté, náboženská uskupení či některé zájmové skupiny v souvislosti s Istanbulskou úmluvou ale bijí na poplach ještě hlasitěji, je tzv. genderová ideologie. Nejde sice o formálně definovaný pojem, ale možná právě proto slouží jako mocný nástroj mobilizace voličů konzervativních až extremistických stran. Odpůrci genderové rovnosti a práv LGBTQ+ komunit jej užívají k dehonestaci jakéhokoliv progresivního úsilí o rovnost, včetně zpochybňování tradičních rolí mužů a žen nebo uznávání různých genderových identit, přičemž se nejčastěji zaklínají křesťanskými hodnotami a tradiční podobou rodiny.
Celé by to patrně nebylo tak groteskní, kdyby odkaz na věrnost deklarovaným tradičním hodnotám byl něčím, co je námi všemi skutečně autenticky po staletí žité. Takto se však snaha o návrat k „tradičním hodnotám“ nejeví jako skutečné hledání kořenů či posilování autentické víry, ale jako účelové využití symbolů a ideálů, které mohou být přizpůsobeny momentálním potřebám. Skutečná věrnost tradici by měla spočívat v hledání jejího smyslu pro dnešní dobu – ve schopnosti otevírat dialog, respektovat odlišnosti a přinášet řešení, která odrážejí jak úctu k minulosti, tak odpovědnost k budoucnosti, ale zejména – pokoru k současnosti. A právě tato pokora k současnosti znamená především ochotu postavit se čelem k problémům, které naši dobu definují, zohlednit vědecké poznání jak ve vědách přírodních, tak humanitních a převzít odpovědnost za ochranu těch nejzranitelnějších. Jestliže chceme hovořit o věrnosti hodnotám, nemůžeme ignorovat výzvy, které před nás staví současnost. Pomoc obětem násilí, prosazování rovnosti a zajištění důstojnosti každého člověka není popřením tradic, ale jejich naplněním v kontextu dnešní společnosti.
Autorka studuje obor Komunitní krizová a pastorační práce na ETF UK