Dráty
…
Po obloze chodí rozháněč mraků.
Dlouhé modré paže,
tak velké, že je okem nezahlédneš
a nohy těsně nad zemí,
aspoň tak, aby v poslední chvíli stihl do mraků něžně patou strčit.
…
Děda mi vyprávěl, že nedaleko od trafa našel na louce obrovský klubko stříbrnejch hadů. Cizokrajnejch. Nikdy takový u nás neviděl. Nebyly to zmije, ale když se jich dotknul, uštknuly ho. Probudil se až v nemocnici s popálenýma rukama.
Když mě pak večer držel za ruku a vyprávěl mi o světech propojených čarama, když mi pak dával pusu na dobrou noc, jeho vousy jiskřily a jeho rty jemně probíjely.
…
nebeské dráty
nekonečná vedení
a mraky mezi nimi
– ovečky co utíkají z ohrady do ohrady
…
Ležíme na louce
Nasloucháme vyššímu napětí
Suché listy trávy praskají pravidelně
…
Bojím se číst haiku
Násilně otevírat květy
Ukrást slunce z druhé polokoule
Myslím na svoji sestru se šikmýma očima
co pro mě po papíře rozsypala čaj
Myslím na převozníka,
kterému se čaj v obálce během cesty sesypal
Myslím na mravenčí prsty, co začaly
lístek po lístku báseň znovu skládat
Krásná Shitake rozpačitě chodí po lese
Na hlavě košík, v ruce nožík
za stromem číhají babky
Ve znamení raka
Spočinout tak v nasyceném roztoku.
I.
Paralíznutá myšlenkami
S předsevzetím, že dnes nepojí čokolády
Šla ulicí a nechala se pozvat každým kornoutem točené zmrzliny v životní velikosti
II.
Nerostou a rostou
Uvnitř tebe, tvého strýce, tvého táty
Mykologové sbírají nádory lesa
Spóry, póry, rozsypaný písek
Chtěl jsi být vždycky zahrada
A teď je z tebe nádorové pole
Chtěl jsi být vždycky lesem
A teď je z tebe ráj houbařů z Černobylu
III.
Když jsem se to dozvěděla o tátovi
Volala jsem bratranci, jak se vkládají diabolky
Vzala jsem hrobníkovi lopatu a začala kolem sebe kopat
námluvy se smrtí
V jejích záhybech hledala jsem skulinky času
Začala jsem kopat v sobě mu hrob
na zkoušku
IV.
Dneska budeme vynášet Morenu
Jsem úplně bez modlitby a uvnitř sebe estetizuji černý obdélník
Tak co je duše?
Malý bazilišek?
Světélkující hmota živého pobřeží?
V.
A kdybys hledal úkryt – schovej se do rybízů
Schovej se do rybízů, napovídá babička
Surové drny ne a ne povolit
Zbytky skrýší, podloží jeskyň (tvého dětství)
Kyselé hrozny – sladkokyselé
Babička Černá vymačkává hrozny
Černý rybízi, ochraňuj mě – ochraňuj nás, černý keři
Děti
Výprava na vlka
Do ruky klacek, dýku, meč
do ruky něčí ruku
a pak vytrvale dlouho jít vzhůru do kopce
ke kameni
chytit vlčí stopu
bát se tak, že se jede dolů po zadku
a říká se zaříkávání staré jako svět sám – staré!
Vlku od nás utíkej
vůbec si nás nevšímej
Pliv, pliv, pliv, pliv
Dup, dup, dup
Nebo Ti vytrhnu z hřbetu chlup
Oblázek
čistě pláčeš, Adriane
čistě pláčeš
v klubíčku jako zajíček
s hlavou opřenou o podlahu
nic nedusíš
nic nezavíráš
žádný had ve střevech
ani zpětná vrátka
všechno dokořán
vypuštěné do světa
celistvý kamínek
chvíli tě nesbírám
potom se dotknu
modravé jeskyňky bez větviček
Hynek
Pozlacený práškem z kosmatic
z vrcholu kompostu šplhá rovnou k nebi
ten kluk je vším
lovcem i sběračem
nebe ho neroztrhne
země nestáhne dolů
Z které kapsy chceš?
Ani agape? Ani eros?
Ne, ne. Zubí se na mě.
Láska se pod ním neštěpí.
Pružná je větev bezu.
Bruno
Hlava kulatá jak měsíc
plná snů
lunetický chodec s klackem
tím nejostřejším mečem
bitva zuřící v kráterech
občas se mu do rány připlete někdo z reality
dinosaurus, tříoký gepard, puma
klacek se utká s lopatou
z měsíce padají šišky
na nízké frekvenci přichází zpráva z kapitánské lodi:
„Pozor na holčičky s kočárky!
Bruno!“
„Aaaargh! Všechny vás sežeru!“
– T-rex hlásí příjem.
…
Proč chodíš do jeskyně?
Netopýři právě vylétli
Slimáci si sliní cestu k rebarboře
Vydra ukazuje měsíci bříško
Kam si zašel?
Ztratil ses ze zorného pole
Pod žebry propíná se bolest
Ptáci křičí a já nerozeznám zpěv od žalozpěvu
Neználek u popelnic tříděného odpadu
Naslouchá zvukům noci
Motory na jižní spojce šumí
Sklo se tříští v zoufalé snaze o odpověď
Škrtáš o sebe
Na stěně jeskyně se mihotají datel vedle strakapouda
Havran, vrána, kavka
Veverka, liška i myšice lesní
Všechny už jsi potkal
…
Svět
Na něm Skříň
Kolem Nebe
Loudáš se okolo své osy mundi
Velká medvědice jasně svítí
Sedí doma ve skříni
Jeho kráva po něm loudí telata
Mobil se mu rozpadl
Je záhadný
Sedí doma ve skříni
Z toho svetru už nikdy nevyleze
Nastěhoval si tam všechno co potřebuje
Ale je mu to k ničemu
Je nesnesitelný
Žádná země za zrcadlem se nekoná
Žádný exodus nezačal
Sní o tom že je medvídě
Polární lišák
Norek
Plyšíkové kabáty – jediná náruč
Tře si o ní své vousky
Usíná
Svět
Na něm Skříň
Kolem Nebe
Loudáš se okolo své osy mundi
Velká medvědice jasně svítí
…
miska s polévkou
stavíš ji doprostřed
na práh domu
drkni do ní neznámý bože
strhni ji!
stačí jen prosmýknout se okolo
brambora-mrkev-ředkev
všechna oka tě vyhlížejí
překoť mě, překoť!
– sténá k porodu
…
Procházka mezi školkou a domem je jako tunel, nejobávanější, kdy si uvědomím, že o vzývané zjevení nestojím – děsím se ho, udržuji se v tempu, které se nezastaví, nehledá tvář. Jsem na útěku. Musím přežít ve tmě, pod lampou psát až do umdlení. Zahnívat. Všechno kolem raší. Mám jenom srdce. Je srdce špatná směrovka? Jsem moralistní. Už to raší. Kůže na rukách zčervenala ekzémem.
…
Necítím nic. Čeho se chytám jsou barvy a tvary za bublinkovou fólií. Příliš brzy jsem dostala očkování. V dobré víře kolektivní imunity mysleli, že do mě vstřikují Krista. Jen nevím – roztok nebyla melange hostie a mešního vína z hory proměnění. Protestanti nic takového nemají. Jejich nástroje jsou prastaré – barbarské – ostrým slovem tnout do živého.
Chtěla bych tě mít jako ohníček. Aby si se ve mně zapálil, rozšířil se prostor v oblasti břicha a rodidel.
…
dělníci chaosu
třídiči strnišť
paběrkovači ran
spí pod keři šípků
chlapec na cestě
klacíkem do nich šťouchá
snaží se obrátit je na nožičky
Srdcem města je kůň
Prosím nic nehrabte, vše pokrývejte listím. Schovejte se do kupek, odpočívejte v šustivých pokojích. Nadějí města jsou stromy. Srdcem města je kůň v poli. Geodeti jej hledali, ale nedokázali zaměřit. Vypálit čísla. Střed se neustále smršťuje a roztahuje, odchází na periferii a tam se pase. Snažím se mu přiblížit. Poznáš mě po ohnisku.
Zlatá
vrásčitá, shrbená, zapomenutá, stará
javor ozdobil listím jablůňku
akt lásky
kolemjdoucí netuší, jak se to mohlo stát
vítr obchází okolo, vítr si vesele hvízdá