Narodil jsem se v roce 1940, můj otec byl ředitelem základní školy, žili jsme ve vesnici De Heurne na nizozemsko-německé hranici. Za války byl s místními Němci přece jen trochu problém. Muselo se před nimi tajit, že se u sedláků schovávají lidé. Všichni to kromě Němců věděli, ale nikdo nic neřekl. Když končila válka, to mi bylo pět let, museli jsme utéct z domova. Vedle domu, kde jsme bydleli, stál totiž kostel a v něm byla tajná tiskárna. Když na nedaleký Emmerich padaly bomby, uchýlila se do naší vesnice jedna Němka. Nevěděli, co s ní, a tak ji zamkli v pokoji. Když šli kolem Němci, začala na ně z okna volat: Hilfe, hilfe! V tu chvíli nás matka popadla a odvedla na statek. Tam jsme byli v bezpečí.
Kdy ses rozhodl, že budeš studovat teologii?
Ve čtrnácti letech jsem se chtěl stát pastorem. To byl důvod, proč jsem šel na gymnázium. Tam jsem přišel do styku s vyššími společenskými vrstvami. Ve své vesnici jsem vyrůstal hlavně mezi zemědělci a řemeslníky. Moji prarodiče byli také zemědělci. Na této škole jsem přišel do styku s muzicírováním.
A potom jsi studoval co?
V roce 1960 jsem začal na univerzitě v Utrechtu studovat teologii. To rozšířilo můj obzor. Když naše generace, která zažila válku, v šedesátých letech zaplnila univerzity, začala hledat jiné politické ideje. A tak jsme začali číst Marxe. Můj první článek se týkal problému jaderné bomby.
Takže jsi byl marxista?
Nebyl, jen jsem ho studoval, přečetl jsem Manifest. Je přirozené, že věříš rodičům. Atmosféra v naší rodině byla křesťanská. V té době se hodně diskutovalo o hospodářském systému, o socialismu. Myslím, že rozdělení světa na dva různé ekonomické systémy, kapitalismus a komunismus, není pro lidskou mysl zajímavé. Věříme v inženýry, že dokáží stvořit blahodárnou kapitalistickou společnost. Ovšem komunističtí inženýři, jak jsem je poznal u vás, nebyli o nic lepší.
Kdy jsi přijel poprvé do Československa?
V roce 1964 jsem dostal možnost studovat jeden rok v Praze na Komenského fakultě. Bydlel jsem ve studentské koleji V Jirchářích 31 a byl jsem samozřejmě v kontaktu s ostatními studenty. Od září 1964 do června 1965. Pro mě to byl nádherný rok, kdy jsem se seznámil s mnoha lidmi, kteří se stali mými přáteli. Především to byl Jan Miřejovský, jeho otec byl evangelický farář působící v kostele u Klimenta, Sváťa Karásek, Otakar Funda, dnes profesor teologie, Pavel Rejchrt, Vráťa Brabenec, Jaromír Máša, moc důležitý byl pro mě Ivan Urbánek, Mirek Rada, Jan Šplíchal, Marie Zemanová, později Zuzana Dražilová… Potom se přidali další. Našel jsem blízká přátelství.
Po studiích jsi dělal pastora?
Když jsem v Utrechtu v roce 1967 zakončil studium diplomovou prací o Albertu Camusovi, byl jsem požádán, abych se stal členem týmu Internationale Hulpverlening, což byla organizace nizozemské reformované církve. V jejím čele stála inspirativní Hebe Kohlbrugge. Hodně jsem se od ní naučil.
Co třeba?
To ona vymyslela program, který posílal studenty do zahraničních komunit. Pro církev je důležité, že se lidé znají, že si i jazykově rozumějí. Vyslala osmdesát studentů na teologické fakulty do tehdejších komunistických zemí, do Polska, Maďarska, na Ukrajinu, do Srbska… A do Československa. Politický koncept železné opony byl pro ni nepřijatelný.
Dočetla jsem se o ní, že do tehdejších komunistických zemí pašovala teologickou literaturu. Taky jsi pašoval?
Taky. Dobrou literaturu, která v Československu chyběla. Když se ale Hebe Kohlbrugge dostala do konfliktu se synodem církve, práce v Internationale Hulpverlening skončila.
Když si totiž Hebe Kohlbrugge myslela, že je něco správné, tak to dělala bez ohledu na názor nebo odpor hlavy reformované církve. Byla v koncentráku, před válkou si myslela, že je to v Berlíně zajímavé, jako mladá holka se setkala s Bekennende Kirche, která byla proti Hitlerovi, vznikla jako opozice vůči snahám o sjednocení všech protestantských církví do jedné pronacistické Německé evangelické církve.
Co jsi dělal potom?
V roce 1974 jsem se stal ředitelem De Drommedaris, pěkné věže ve starém přístavním městě Enkhuizen. Stala se místem pití a jídla, hudby a umění. Místem v tradici „kavárny“ – řeckého „kapheneionu“. Byly zde také postele.
Když jsem u tebe a tvé ženy Eriky v roce 1982 několik měsíců bydlela se svou půlroční dcerou, hodně jsem se od vás naučila, co je v životě důležité, a co zas až tak ne. Od tehdejší většinové holandské společnosti jste se dost lišili. Aniž byste to proklamovali, žili jste zcela přirozeně nekonzumním a ekologickým způsobem života: jedny boty, jeden kabát, jídla tak akorát, zařízení domu na celý život.
Člověk toho až tak moc nepotřebuje.
Pamatuju si také, že jsi míval každý týden schůzku se starými lidmi.
Ano, v De Drommedaris jsem poznal, jak jsou starší lidé pro společnost důležití, a začal jsem přemýšlet o jejich místě ve veřejném životě.
Co konkrétně jste dělali?
Povídali jsme si.
V té době jsi začal spolupracovat se svým švagrem Basem de Roeverem.
Ano, požádal jsem ho, aby mi přišel pomoci. Byl vynikající kuchař. Líbil se mu můj neortodoxní způsob vedení podniku. Společně jsme se stali silným týmem schopným ignorovat to, co radili profesionálové. Výsledkem bylo příjemné místo namísto luxusních nápojů, jídla a nábytku.
Neinspirovaly tě taky trochu české hospody, kde si každý mohl dovolit dát pivo a kde se potkávali lidé nejrůznějších profesí?
Ano, mám moc rád české hospody, takové nejsou v Holandsku běžné.
Po deseti letech ses rozhodl z De Drommedaris odejít. Proč?
Neměl jsem čas na svou ženu a dvě děti. Těch deset let bylo příliš intenzivních. Rozhodli jsme se, že si koupíme obytný vůz a pojedeme navštívit Evropu. To trvalo jeden rok. Zima ale byla ten rok dost krutá, a tak jsme se přeplavili do Maroka, kde bylo tepleji.
Co jsi dělal, když jste se vrátili do Holandska?
V roce 1985 jsem koupil prázdný hotel s kavárnou a restaurací u moře ve vesnici Wijk aan Zee. Léta strávená v Drommedaris byla velmi užitečná. Věděl jsem, jak podnik zařídit, a věřil jsem, že takový koncept je možný i ve Wijk aan Zee. Podruhé jsem vytvořil místo, kde lidé rádi pobývají a navazují kontakty. Jediným luxusem byl starý klavír (Blüthner 1920). Měl to být magnet pro klavíristy, a taky že byl. Mimo jiné jsem ve Wijk aan Zee poznal, jak inspirativní mohou být pro obec cizinci.
Já si pamatuji kuchaře Sura.
Ano, to byl emigrant ze Srí Lanky, původním povoláním úředník. Slíbil jsem mu, že když se u Base zaučí, bude moci v Sonnevancku pracovat jako kuchař. Zůstal u nás až do penze. Nebo Pierre, ten se u nás ubytoval, když odešel z francouzské cizinecké legie. Ze Švýcarska si dal poslat obrovský kámen a za hotelem ho začal tesat. Pracoval na něm rok. A každý večer ukazoval hostům, jaký pokrok na něm ten den udělal. Moc jsme nechápali, co z toho kamene bude.
A dozvěděli jste se to?
Ano, byl to náhrobní kámen pro jeho sestru.
Ve Wijk aan Zee se pořád něco dělo. Od návštěvy vašich anglických sousedů na druhé straně moře, kam jste s obyvateli Wijk aan Zee přeplavali lodí, přes šachové turnaje po všemožné koncerty a výstavy.
Myslím, že jsme z té vesnice vytvořili tvůrčí pospolité centrum. V roce 1985 byla téměř prázdná, a když jsme v roce 2000 odcházeli, praskala ve švech. Vesnice Wijk aan Zee se stala slavnou.
Dokonce se stala kulturní vesnicí Evropy.
Ano, v roce 1994 jsem se rozhodl vyhlásit Wijk aan Zee kulturní vesnicí Evropy roku 1999.
Prostě sis to usmyslel a udělal?
Cítil jsem, že by se mělo něco udělat pro podporu malých obcí. Umožnit méně formální způsob života, který se moderní společnost snaží eliminovat. Stal se z toho celoevropský projekt Cultural Village of Europe. Já v něm působil od roku 1999 do roku 2014.
Kolik vesnic se zapojilo?
Dvanáct. Taky jedna česká vesnice – v roce 1997 jsem se dostal do kontaktu s městečkem Bystré u Poličky a od té doby probíhala a probíhá intenzivní a příjemná spolupráce. Když teď navštívím Českou republiku, chci navštívit Prahu a Bystré.
… kde ses stal v roce 2014 čestným občanem.
Od roku 2000 jsem pak pracoval už jen pro Cultural Village of Europe. Zastával jsem funkci ambasadora venkova.
V chartě nadace Cultural Village of Europe píšeš: „Věříme, že venkov může mít obrovský vliv na úspěšnou budoucnost Evropy a že k tomu má dostat co největší příležitost. Vesnice je dávný lidský rozměr světa. Je to svět známý, plný blízkých lidí i věcí. Přes všechen pokrok, přes všechny změny bude vždy rozdíl mezi tím, co známe, a tím, co je nám blízké. Když se nám to, co nám bylo blízké, odcizí, ztrácíme kořeny.“
Vycházel jsem z toho, že kultura na venkově lidi spojuje, že se dělá společně, snažil jsem se objevovat kvality a specifika malých komunit.
Do Československa, posléze do České republiky, jsi jezdil skoro každý rok.
Alespoň jednou ročně. V roce 1968 jsem tam byl čtyři měsíce: od května do září. Tenkrát jsem přijel do Československa autem a s Janem Miřejovským jsme odjeli na Slovensko. A už v červnu nebo v červenci jsme tam viděli sovětské vojáky. To není dobrý, pomysleli jsme si. A taky že nebylo.
Věřil jsi v tzv. komunismus s lidskou tváří?
Tohle sousloví jsem nepoužíval. Někdo byl v té době optimista, někdo tomu zase nevěřil, mnoho komunistů, kteří v padesátých letech komunismus budovali, bylo zklamaných a snažilo se o reformu. V šedesátých letech jsem si uvědomil, že by moje návštěvy Československa měly být víc než jen turistické cesty. Začal jsem v Holandsku pořádat výstavy, první Ivanu Urbánkovi, potom Miroslavu Radovi, Janu Šplíchalovi, Aleši Veselému.
Do Prahy jsi přijel taky sotva pár dní po 17. listopadu 1989.
Ano, chodil jsem na demonstrace, sledoval u vás doma televizi. A za čas do mého holandského hotelu dorazila invaze tří autobusů: ze Slovenska, Brna a Prahy. Jedním z návštěvníků byl Ivan Vyskočil.
A v roce 2005 do Čech zase dorazil autobus plný Holanďanů.
Nejen těch. To už souviselo s Cultural Village of Europe, projeli jsme padesát vesnic ve dvaceti pěti evropských zemích… Za tři měsíce jsme najeli třináct tisíc kilometrů. Chtěli jsme poznat, čím se jednotlivé vesnice v různých zemích liší a co je spojuje.
V roce 2017 jsi získal ocenění Artis Bohemiae Amicis, udělované osobnostem, které přispěly k šíření dobrého jména české kultury v zahraničí. O rok později, v roce 2018, když jsme slavili sté výročí vzniku Československa, jsi vyslal do Prahy autobus plný holandských hudebníků. Hráli a zpívali po celém městě.
Ano. Slavili jsme s vámi.
A když ti bylo čtyřiasedmdesát, funkci ambasadora Cultural Village of Europe jsi opustil. Co jsi dělal potom?
Doslechl jsem se, že lidé z evangelické církve chtějí v Beverwijku zavřít velký evangelický kostel – Grote Kerk. Požádal jsem o povolení ten kostel využívat jako místo pro celou komunitu v Beverwijku. A to povolení jsem dostal. Náš kostel nazýváme „Mensenhuis“ – Lidový dům. Nebo dům pro lidi. Prostě svobodné místo.
Co máš dál v plánu?
V „Mensenhuis“ jsem vytvořil místo pro všechny. Až ho už nepovedu, budu si ho moci sám užívat. Jen si tak povídat s lidmi o životě a ptát se jich, jaké jsou podle nich nejdůležitější životní hodnoty jakožto stavební kameny pro budoucnost. Budu se jich ptát, co je pro ně v životě to nejdražší.
Rozhovor připravila Anna Vovsová
Převzato z Bubínku RR 1. 11. 2024. Anně Vovsové a redakci RR děkujeme za svolení k otištění
Když jsem na konci osmdesátých let poprvé navštívila hotel Sonnevanck, měla jsem pocit, že jsem tak trochu v kostele, i když ten dům s terasou na úpatí dun, s proskleným sálem, kuchyní a pokoji pro hosty ve dvou poschodích vnějškově kostel ani trochu nepřipomínal. Svou atmosférou ale budil dojem, že to je místo úplně pro všechny. Mohli jste tam potkat dámy v letech, podnikatele, děti, psy, umělce, dělníky z nedalekých oceláren Hoogovens, důchodce, učitele, mladíky, kteří vypadali, že jsou proti všemu, a staříky, kteří vypadali, že jsou pro všechno. A tyhle lidi z různých společenských vrstev a také s různými světonázory a pohledy na život spojoval tehdejší majitel Sonnevancku Bert Kisjes.
O čtyřicet let později jsem navštívila kostel Grote Kerk v Beverwijku, který nese všechny znaky gotického chrámu a tehdy se opět stal svobodným místem pro všechny. V Holandsku se kostely zavírají ve velkém, dobrá pětina z nich je přeměněna na úřady, byty, tělocvičny. A tak když se Bert Kisjes doslechl, že takový osud čeká i Grote Kerk, projevil o něj zájem. A druhý den měl od něj klíče. A to není jen tak, svěřit někomu chrám. Takový člověk se musí těšit hodně dobré pověsti a respektu.
Stejně jako v Sonnevancku, tak i v beverwijském kostele je patrné silné pouto k Československu, respektive k Čechům. Váže se k šedesátým letům, kdy Bert Kisjes studoval v Praze rok teologii, naučil se česky a navázal řadu celoživotních přátelství. V Sonnevancku se střídaly české kapely, dostávali prostor čeští výtvarníci, filmaři, spisovatelé a fotografové. Pro mnohé z nich to byla po roce 1989 první příležitost představit svoji tvorbu ve svobodném světě. A ten v Sonnevancku díky svobodomyslnému duchu Berta Kisjese byl a je. To pouto přetrvává dodnes. Letos ve Velkém kostele v Beverwijku Bert Kisjes, filozof a humanista, uspořádal výstavu zaměřující se na myšlení v období první republiky v Československu, T. G. Masaryka, Jana Patočku, ale také Edmunda Husserla.