Vlastně všechna velká světová náboženství se točí kolem zásady „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci“. Někdy se tomuto principu říká Zlaté pravidlo. V židovském Talmudu čteme „Co nechceš, aby ti jiní činili, nikomu nečiň. To je celá Tóra, všechno ostatní je jen komentář.“ Islámský prorok Muhammad říká „Nikdo z vás nemá víru, dokud nebude přát bližnímu svému to, co přeje sám sobě.“ Staroindická Mahábhárata: „Člověk se nemá vůči druhým chovat způsobem, který je jemu samému proti mysli. To je jádro vší morálky. Všechno ostatní plyne ze sobecké žádostivosti.“ Konfucius v Analektech: „Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě,“ a dodá „Když uděláš něco dobrého a nikdo tě nepochválí, nebuď naštvaný. Ale když někdo jiný udělá něco dobrého, ty ho nikdy nezapomeň pochválit.“ Zarathuštrismus říká: „Cokoli je ti proti mysli, nečiň ani druhým.“ Pozadu nezůstali ani starověcí filosofové, Sokrates: „Nečiň jiným, co by tě zlobilo, kdyby učinili tobě“ a Pittakos z Mytilény: „To, co vyčítáš svému bližnímu, sám mu nedělej.“
Je to jednoduché empirické pravidlo, jenomže klíčové životní zkušenosti získáváme obvykle až v době, kdy už nám k ničemu nejsou. Ukážu to na jednom indiánském vyprávění. Prérijní Indiáni měli údajně zvyk, že starého člověka neschopného lovit či pracovat odvezl nejstarší syn do prérie, zapálil mu oheň, nasbíral dříví a odjel. Dokud měl čím, stařec přikládal. Kolem se stahovali hladoví kojoti a jak oheň slábl, přibližovali se víc a víc a starého člověka nakonec sežrali. Náš příběh začíná, když stařec u dohasínajícího ohně vzpomíná, jak kdysi coby mladý muž také vezl svého tatínka do prérie. A najednou mu došlo, že si ho přece mohl nechat doma a starat se o něj. Občas by prostě ulovil něco navíc. Bývalo by to tak snadné. Jenomže dnes, dnes, když je mu to jasné, sedí u ohně a zbývá mu pár chvil života. Už nemá možnost nabytou zkušenost aplikovat, už ji nemůže použít. Kojoti dychtivě funí a on už nemá dost sil, aby vzal poslední hořící větev a bránil se.
Já dnes v tom příběhu cítím ještě jeden rozměr. My všichni, kteří se řídíme Zlatým pravidlem, my všichni, kteří ctíme zásadu Miluj bližního svého jako sebe samého, my všichni, kteří věříme, že naděje zůstává, i kdyby svět zanikl, jakoby sedíme u takového pomyslného ohně. Kolem nás se stahují dychtiví hladoví kojoti a brousí si na nás zuby. Jenomže my nejsme odsouzeni k zániku, my se jich nemusíme bát, my se jim můžeme statečně postavit. Vzít hořící větev a bojovat jako archanděl Michael s hořícím mečem, archanděl Michael známý z Bible i Koránu jako posel míru; a můžeme nastolit mír a porozumění mezi národy, mezi všemi lidmi dobré vůle, které si v adventu připomínáme. Ať se všichni prašiví kojoti světa třeba pominou.