Nestydatě a krásně: vybrané pasáže z kapitoly 3.4.
(Dabrock Peter/Augstein Renate/Helfferich Cornelia/Schardien Stefanie/Sielert Uwe. Unverschämt – schön. Sexualethik: evangelisch und lebensnah. Gütersloh, 2015, s. 62–75)
(…) Ptáme-li se po konkrétní evangelické etické orientaci, je možné ji rozlišit pomocí předpokladů, praxe a následků žité sexuality. Navzdory svému církevně-konfesijnímu východisku se tato kritéria neuzavírají společenské realitě, která také není interpretována teologicky. Evangelická perspektiva od počátku zahrnuje podmínky, jako je platná právní situace nebo sociokulturní fakta, a usiluje o to utvářet život za těchto podmínek.
Nahlížíme-li v „duchu lásky“ na předpoklady sexuality, potom se zdá, že čtyři kritéria její úspěch sice negarantují, ale přinejmenším ho činí pravděpodobnějším: prvním (…) měřítkem je dobrovolnost, druhým je respekt k jinakosti, třetí umožnění stejných šancí na uskutečnění a čtvrtým je ochota k věrnosti a novému počátku.
Dobrovolnost zúčastněných ve smyslu souhlasu a sebeurčení patří k ústředním podmínkám, které je třeba z pohledu evangelické etiky zohlednit. Chybí-li dobrovolnost, jako třeba v hrozném extrému případů sexuálního zneužívání, ale i v mnohých případech prostituce, je sexualita zažívána nikoliv jako to, co slouží životu, nýbrž jako něco tělesně a duševně ničivého. K dobrovolnosti (…) patří obráceně to, že respektuje lidskou diverzitu, která se konkretizuje v jedinečnosti a jinakosti druhého. Vlastní sexuální přání či očekávání se mohou někdy lehce přenášet na protějšek, který člověk miluje a po němž touží, a tak překračovat jeho hranice. Chápeme-li to pozitivně, může to být právě jinakost druhého člověka, která v intimitě dovoluje objevovat to, co je člověku vlastní, či zve k novým zkušenostem. Uznání diverzity a mnohosti vede ke kritériu umožnit stejné šance uskutečnění. Sexualita, která je pro oba partnery uspokojující, předpokládá rovnocenný vztah bez asymetrických mocenských poměrů a bez polárních genderových konstrukcí (…). Obzvlášť ve vztazích založených na trvalosti jako manželství či registrované partnerství se dostává do popředí ochota k věrnosti a novému počátku. Jakkoliv nerealistické by bylo tvrdit, že zdařilé sexuální prožívání se děje jen uprostřed takovýchto pevných partnerství, natolik učí zkušenost, že sexuální propojenost v rámci tohoto partnerského, i institucionálně vyjádřeného rámce věrnosti, důvěry a odpuštění (v krizích a v stárnutí) má obzvláštní kvalitu a obohacuje společný život.
Tři kritéria etické orientace
Na základě těchto čtyř předpokládaných teologických měřítek umožňují následující tři kritéria etickou orientaci v praxi sexuality. První základní pravidlo: jako sexuální praktiky nejen tolerovatelné, nýbrž z etického hlediska i hodné podpory, se jeví všechny, které se ukazují jako prospěšné pro život. „Prospěšné pro život“ je nejprve široký pojem a může být a je užíván velmi různě. Na základě (…) načrtnutých úvah ho nechápeme jako uspokojování vlastních potřeb bez ohledu na ostatní. Spíše je jako dobré, krásné a blahodárné hodnoceno takové zacházení se sexualitou, které to, co je na sexualitě slastné a blahodárné, nechává zakoušet všechny zúčastněné. Abychom ukázali, že odpovědnost a požitek v sexualitě nemusí být protiklady, nýbrž se vzájemně doplňují a jsou prostupné, je možné takto žitou sexualitu označit jako „prospěšnou životu“. Pro chápání manželství a jiných forem partnerství mají představy o závaznosti, spolehlivosti a vzájemné odpovědnosti zcela obzvláštní závažnost. Co však také platí: Pro lidi, kteří nežijí ve stálém partnerství, mohou tyto dimenze, i když s jiným dosahem, hrát roli v příležitostných nebo krátkodobých sexuálních zážitcích, pokud sexualitu užívají tak odpovědně, že nezmizí ze zřetele přinejmenším výše zmíněná měřítka předpokladů sexuality: respekt k jinakosti, umožnění stejných šancí uskutečnění a ochota k novému začátku.
Za druhé musí být zaručena všude tam, kde vznikají konflikty, ochrana zúčastněných před nárokem na to vyžívat se ve svých představách či přáních (skrze ostatní). Na základě ústředního principu biomedicínské etiky se jeví i pro sexuálně-etické krizové situace plausibilní požadovat pravidlo: „Neškodit druhému!“ Evangelická etika by se však neměla nechat vést pouze negativní formulací kategorického imperativu, totiž nevnímat druhého jednoduše jako prostředek, ale jako účel sám o sobě. Spíše poukazuje i na pozitivní formulaci „zlatého pravidla“ (srov. Mt 7,12), podle něhož se ve vzájemném styku nemáme orientovat jen na morální minimum zabraňovat škodám. Když jde tedy především o to činit to, co by člověk sám chtěl zažívat, znamená to toto: vedle zákazu škodit tu je i v přijímání a dávání sexuálního potěšení příkaz druhému chtít činit dobro, a také to chtít praktikovat.
Za třetí musíme eticky zohlednit oblast „důsledků“ žité sexuality: hodné podpory (…) se jeví sexuální formy života a prožívání tehdy, když přispívají k životní spokojenosti jednotlivce a v partnerství. Tím se měřítkem sexuálního života nestává očekávání ničím nezkaleného stálého štěstí. Životní spokojenost může nastat i tam (zřetelně nízkoprahověji), kde jednotlivci či páry nacházejí formy a cesty, jak prožít slastně svoji sexualitu, a přitom rozvíjejí jim přiměřenou rovnováhu mezi oblíbenými zvyky a dráždivými inovacemi. Získat v rámci partnerství pro sebe takovou rovnováhu znamená důležitý krok v utváření sexuální identity, což slouží odpovědně žitému sexuálnímu sebeurčení. Vůči přehnaným požadavkům na zdar sexuality však evangelická etika nikdy nezanedbává otázku po tom, jak se vyrovnávat se stále hrozícím selháním a spáchaným proviněním, jakož i po formách smíření, které jsou lidem nabízeny. Na poli utvářeném tolika očekáváními a společenskými obrazy, jako je sexualita, vyžadují takovéto otázky, které zasahují do nejintimnějších oblastí života, vysokou teologickou a etickou citlivost: nemají odhalovat a působit destruktivně, nýbrž mají sloužit životu a otevírat budoucnost.
Na základě předcházejících úvah (…) se ukazuje, že na základě aktuálního evangelického chápání je životní formy potřeba posuzovat primárně nikoliv podle toho, zda odpovídají určitým institucionálním představám, nýbrž zda odpovídají výše rozvedeným měřítkům. Z dobrých důvodů proto evangelická církev (…) změnila perspektivu od primárně institučního k primárně kritérii určovanému chápání životních forem. To neprotiřečí vysokému hodnocení manželství jako rámce pro sexualitu. Manželství je ovšem jinak zdůvodněno: není to upřednostněná životní forma jakožto tradiční instituce, která tak může nabídnout sexuální intimitě obzvlášť dobrý prostor. Manželství je vysoce hodnoceno proto, že jako právní, institucionální a církevně požehnaný ochranný rámec ona načrtnutá kritéria zodpovědné sexuality (…) vyjadřuje obzvlášť intenzivně. Kde to činí, tam je a zůstává manželství vzorem pro sexuální život. Na právní instituci registrovaného partnerství či na již oficiálních možnostech bohoslužeb s požehnáním stejnopohlavním svazkům, které některé německé zemské evangelické církve nabízejí, je zřetelné: i homosexuální lidé si přejí, aby jejich vztahu byl dán takovýto nosný rámec srovnatelný s manželstvím. (…)
Hrst hesel k zapamatování
Ze souhledu hermeneutických, biblických, církevně-dějinných a teologicko-etických poznatků se dá rozvinout (…) hrst hesel k zapamatování: nechápeme je jako další příspěvek k psychologické poradenské literatuře, mohou však pomoci zařadit různé formy sexuality do teologicko-etické perspektivy a speciálně nabídnout, jak v této oblasti zacházet s etickými konflikty. (…) Tato hrst hesel k zapamatování se může v zacházení se sexualitou vyhnout negativní řeči zákazů a přinést pozitivní orientaci.
Sexualita je jedna z nejkrásnějších a nejintenzivnějších zkušeností lidského života, především pokud je výrazem lásky. Jenže to, co se člověka tak vášnivě může zmocnit, co může rozpoutat takovou sílu, může způsobovat i zoufalství a destrukci. To znají mnozí lidé ze svého milostného a sexuálního života. Přesně proto, že se sexualitou je spojena láska i slast a lidství se zde ukazuje ze své intenzivní stránky, může zde docházet k vděčnosti. Jestliže je (…) v sexualitě možné zažít kus nebe, protože zde tělesně zažíváme zkušenosti přijetí a jednoty, potom je možné (…) jakožto první říci: Bohu díky za to.
Ježíšovské slovo, že sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu (Mk 2,27n.), vyzývá morální a etické posuzování sexuality k tomu, aby zůstalo nohama na zemi, a bylo člověku blízko právě tak, jako Bůh byl člověku blízko ve svém Synu. Jestliže Syn člověka – a tedy žádný jiný člověk nebo žádný jiný zákon – je pánem nad sobotou, potom to znamená: Pravidla se nemají dodržovat kvůli nim samým, ale protože mají umožňovat, zachovávat a podporovat lidské soužití. Ježíšovo slovo proto vyzývá také k tomu, aby se pravidla zpochybňovala tehdy, když se zdá, že se z nich stávají rigidní společenské konvence, nebo když se ukazuje, že jsou nepřátelská k životu nebo jsou ponižující. V tomto ohledu je třeba začít s úvahami, zda sexuálně-etická pravidla platí proto, že se vážně osvědčila, nebo naopak proto, že se zdají odrážet společenský mainstream. To dvojí nemusí tvořit protiklad. Platí to v každém případě tehdy, jsou-li načrtnutá kritéria sloužící životu respektována a praktikována i v normálním životě – čemuž je naštěstí častěji, než se kulturní pesimisté obávají, nebo si někdy dokonce i přejí. Obzvláštní pozornost by přinejmenším měla vždy znovu zavládnout tam, kde hrozí, že sexuálně-etická pravidla působí utrpení.
Ten, kdo (…) se sebou a s jinými ve svém jednání zůstává lidský, a právě proto oceňuje vysokou hodnotu slasti vázané na lásku, ten slouží životu: životu jeho či jejímu, životu jeho či jejího partnera a nebo životu jeho či její partnerky nebo životu společnosti. Ten slouží – co právě dnes už při každém sexuálním kontaktu není viditelné – i budoucnosti života. Na širokém poli lidské sexuality musí a má být oceňováno a považováno za více než nutné v souladu s výše načrtnutým kritériem, že sexualita slouží životu. Sexualita se nemusí tematizovat pouze na pozadí konfliktů. Vyvážená evangelická orientace v otázkách sexuální etiky začíná tam, kde můžeme sexualitu (včetně výzev a ambivalencí s ní spojených) vnímat nejdříve a především v její blahodárné, slastné, hravé a napínavé dimenzi – což je o to krásnější, pokud ze štěstí lásky a slasti vyroste nový život.
K evangelické antropologii patří, že člověku důvěřuje a zároveň od něj žádá, aby se sebou nebyl hotov. Učit se zůstává konstitutivní součástí lidské existence, a sice ve všech fázích a pro všechny dimenze života. I ve své sexualitě se lidé zakoušejí jako ti, kdo se učí. Přitom nejde o to, aby dosahovali určitých učebních cílů. (…) Smět se ve vlastní sexualitě učit znamená, že se stále lépe „daří“ nebo že jsou v ní možné nové začátky. Ale vyučující zkušenosti může otevírat i to, jak člověk zpracovává selhání či rozchody, jakkoliv mohou být hořké.
Lidé neustále zažívají, že teprve výšiny života umožňují zakusit i jeho hlubiny a naopak. Lidství, které dokáže oslavovat slast a lásku, vidí, že je neustále konfrontováno s možností selhání. To, co je slastné, se může zvrhnout k pouhému obveselení; mnohé z toho, co je podnětné a vzrušující, vede k nepříjemnému vzrušení; vyžívat se ve vlastních přáních může být společensky nežádoucí či může poškozovat druhé. Ve stálém úkolu slavit v Kristu lidský život a přitom muset, jak napsal Luther „každý den topit starého Adama“, spočívá pulzující a zároveň náročné napětí, které člověk z evangelické perspektivy nemůže vyřešit sám. V tomto napětí však může doufat ve smíření, nejpozději v eschatonu (posledním čase). Jestliže jsou lidé poškozeni sexuálním zneužíváním a sexuálním násilím, je pochopitelné, že požadavky odpuštění a smíření často pociťují jako výsměch. Obzvlášť v těchto situacích musí být zřetelné, že primární péče patří obětem a že smíření zůstává Božím úkolem – nejpozději v eschatonu.
Vybral a přeložil Jiří Šamšula. Mezititulky redakce.