Čtení: Lukáš 11,5–13 Text: Lukáš 18,1–8
Vypravoval jim podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat:
„V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: ‚Zastaň se mne proti mému odpůrci.‘ Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit, a nakonec mě umoří.‘“
A Pán řekl: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“
Milé sestry a bratři!
Toto podobenství a jeho výklad nás zarazí v mnoha ohledech. Nejvíc ale nezarazí, že Ježíš srovnává nespravedlivého soudce s Bohem, ale to, že o Bohu Ježíš říká, že s pomocí prodlévá, otálí s ní. I když jeho vyvolení k němu ve dne i v noci volají. Bůh se jich brzo zastane. Nemluví se tu o jednotlivcích, ale tito volající vyvolení se tu objevují v množném čísle. Tedy jako společenství lidí.
Ta vdova, která k nespravedlivému soudci chodila, byla sama. Neměla muže, měla jen odpůrce a proti němu potřebovala oporu, zastání. Jiný soudce nebyl. Tak chodila k němu. Věděla o něm, že je nespravedlivý, Boha se nebojí, z lidí si nic nedělá. On se s tím nijak netajil. Jako by se tím i chlubil. A přece se této vdovy zastal. Měl určité hranice. Neodbytnost vdovy ho vysilovala a on měl strach, že ho nakonec umoří. A tak jí dopomohl k právu.
Ježíš použil jednoduché podobenství ze života svých svých současníků, které je srozumitelné i nám. Nesnáz začíná, když chceme pochopit, v čem nám chce být pomocí. Jak může být nespravedlivý soudce srovnáván se spravedlivým Bohem?
Rozhodně to pomůže k tomu, že si toto podobenství zapamatujeme. Zůstane nám v mysli. A my pak o něm můžeme dlouho přemýšlet. Nespravedlivý soudce v jednom případě, případě neodbytné vdovy, jí dopomohl k právu. Což teprve Bůh! Můžeme říct s Ježíšem, že s právem prodlévá, otálí s ním, dává si na čas? Ježíšův pohled na Boha je realistický. Ježíš zná naši lidskou zkušenost. Věří však, že jeho Otec nakonec právo zjedná.
Soudce jednou v životě dopomohl vdově k právu. Což teprve Bůh, který slyší naše volání po zjednání práva. Ježíš má víru, že právo od Boha k nám přichází z budoucnosti. Pro Ježíšovy posluchače i pro nás. Ježíš nás ujišťuje, že Bůh nám zjedná právo, když tomu uvěříme a budeme k němu volat dnem i nocí. Dnem i nocí máme číst bibli. Ta otevírá naši víru, že Bůh bude Bohem s námi i pro nás. A tak vposledku záleží na naší víře. Ta je opakem rezignace. Bůh se svým královstvím nám přináší víru. Tu Ježíš hledá, probouzí, z víry své i druhých uzdravuje. A k tomu míří jeho otázka, kterou vrcholí tento příběh i podobenství: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“
Víra hledá právo pro druhé i pro sebe. Víra se projeví v modlitbě, když voláme a domáháme se práva. Být vyvolený nestačí. Je třeba modlit se, brát svou víru vážně. Z modlitby vstávat k úkolům pro tento svět. Jedním z nejdůležitějších je druhým dopomáhat k právu. Volat o ně a nasadit svou osobu a být si jist, že je to Bůh, kdo toto právo zjedná. Bez ohledu na to, že druzí svůj zápas o právo a spravedlnost vzdávají. Cíl je nám dán. Na konci nás čeká soudce, ne nespravedlivý, ale spravedlivý. On skutečně zjedná právo. A to vyvoleným. Ty si Bůh vyvolil svou láskou, zpodobenou Ježíšovým životem. Pod Boží láskou stojí všichni. Lid Staré i Nové Smlouvy. U nich bude Syn člověka hledat víru. Zda hledali, tloukli a prosili. Jako neodbytná vdova nebo neomalený přítel, který probudil v noci přítele i jeho děti ze spánku. A když ji tento soudce najde, znovu je ujistí: „Proste, a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno!“
Dopomoci k právu není jednorázový akt. Je to celý příběh. Jako v odpuštění musíme jít do hloubky, být s druhým na cestě, poznávat druhého i sám sebe. A stejně potřebujeme od Boha sílu a vědomí, že nejprve on odpustil nám. V této síle můžeme učinit rozhodující krok. Schopnost odpustit si, na základě práva od Boha dojít tak daleko, že i o právo se spolu sdílíme. Víra, která není otevřena do budoucna, není víra. Taková víra leží Ježíši na srdci. Takovou víru u nás Ježíš hledá, i když si i on položí otázku: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Víra pozemská, ne nebeská. Nepřijde celé jeho veřejné působení vniveč, až přijde Syn člověka. Tak jako i jinde v evangeliu podle Lukáše je toto podobenství s vysvětlivkou bez odpovědi na Ježíšovu otázku. Tím více je nám určeno. Právě my mu máme dát odpověď. Ježíšovo slovo není odpovědí na všechny naše otázky. Jeho slovo je otázkou položenou nám.
A proč tedy Pán Bůh s právem otálí, prodlévá a odkládá je? On totiž svého člověka bere vážně. Se svým lidem uzavřel smlouvu. I když je mu lid nevěrný, on manželem zůstává. Proto on čeká na to, oč usilujeme, co nám stojí za to, abychom o to Pána Boha prosili, volali k němu a podle svých modliteb jednali. Věděli, oč tu jde, čemu věřit, oč se starat, k čemu napnout své síly. K úkolům přistoupili tak, že z nás dělají lidi. Pod zorným úhlem víry, lásky, naděje. I když Bůh prodlévá, tou pravou šancí a příležitostí pro nás je spolehnout se na jeho slovo, na jeho Syna, na jeho ducha, který z nás promlouvá, když se modlíme. Bůh prodlévá, ale ne na věky. I ten nespravedlivý soudce dopomohl neodbytné vdově k jejímu právu.
V tom nás Ježíš ujišťuje, ručí za své slovo a učení v podobenstvích vzatých ze života, že koncem našeho úsilí není naše sebeuskutečnění. Naše seberealizace nám není dána nikým jiným než Bohem. V něm spočívá náš život. Naše právo, náš zápas o spravedlivý svět. V zemích, kde je válka, nemůžeme mluvit o právu a spravedlnosti. Můžeme mluvit jen o spravedlivém míru. Nespravedlivý mír může být kapitulace. Můžeme a musíme stát na straně práva na život, práva na mír. A jak k tomu může přispět církev? Jaké je její poslání v době válek, bližších i vzdálenější? Je to důraz na pravdivé slovo, na víru v Boží ujištění, že na konci je tu jen on sám v Synu i Duchu. Jemu patří dík.
Amen