Spirituální motivy v současné české a slovenské próze
Aby na zemi bylo jako v nebi
U Miroslava Hlauča, rodáka z podtatranského Bobrovce, píšícího převážně česky, se musím zastavit hned jako u prvního. Jeho prvotina Letnice (Paseka 2024), nebo spíše první román vydaný ve fyzické podobě, protože autor s přestávkami tvoří již několik dekád, překvapil kritiky i čtenáře obrazotvorností i centrálním tématem. Do podhorského městečka Svatý Jiří, kde sochy mluví, po vodě lze chodit a den odpočinku dodržuje i počasí, vchází 20. století s výdobytky moderní vědy a techniky a také s otázkou, kde mají v odčarované době místo zázraky, které považují vesničané za běžnou součást žité reality. To, co by mohlo vyznít jako celkem předvídatelná fantasy s vystřízlivěním ve finále, případně jako vytěžování ezotericky zromantizovaného 19. století, je něčím o poznání závažnějším: Hlaučo pomocí příběhu živeného neobyčejně barevnou literární češtinou odkrývá leccos z očekávání a obav, které cítí ohledně doby současné. Ač se sám považuje za nevěřícího, jde mu o nalezení spirituality, která by si ponechala tajemství i v době neustále sdílených obsahů, v naději, že právě spiritualita by se mohla vyhnout konzervování a spíše mířit do budoucnosti. A myslí tím vpodstatě spiritualitu domácí, tedy víceméně katolickou. V postavě svatojiřského kněze, pozorovatele a kronikáře dění ve výjimečném městečku, se ukazuje autorova poučenost ohledně západokřesťanské tradice a také jeho komentář k ní. Kněz Metoděj ve volných chvílích překládá jakousi prastarou nekanonickou verzi Písma, Hlaučo z ní na stránkách „ocituje“ modlitbu Otče náš. Všechny prosby v ní natáčí tak, že znějí jako modlitba za budoucnost, ve které bude Bůh přítomný a rozpoznatelný, i když asi jinak, než tomu bylo kdysi. „Tvůj je zítřek i jeho smysl i všechny dny příští,“ končí Metodějův překlad, který ve věřícím čtenáři nutně musí chvíli rezonovat.
Had v zahradě
Kněze najdeme i v beletrii z kategorie bestselerů. Příběh, který mám na mysli, tedy Zahrada Petry Dvořákové (Host 2022), ale není škvárem beze snahy jít na hlubinu. Jistě, to že Dvořáková je bezesporu z tohoto subjektivního výběru autorkou komerčně nejúspěšnější, má svoje důvody. Její styl je na první dojem celkem nenáročný a knihy většinou kratší, takže neztrácejí spád. Skrze přehledný tok vyprávění se jí ale daří do knížek pašovat témata podstatně zatěžkanější, než by se od autorky několika knižních bangerů čekalo. Významně se jí to podařilo ve zpracování zkušenosti s anorexií (Já jsem hlad, Host, 2014) nebo s praxí ve zdravotnictví (Chirurg, Host, 2019). V Zahradě se zase opírá o dobrou znalost prostředí římskokatolického. Předivo vztahů mezi farníky a knězem, duchovním a jeho nadřízenými a v neposlední řadě také mezi knězem a okolním světem je pomalu vykreslováno na pozadí odchodu ze služby do „civilu“ a do rodného domu se zpustlým pozemkem až do momentu, kdy jsou rozkryty všechny okolnosti – a ty jsou mnohem kontroverznější, než by volné tempo první třetiny knihy naznačovalo. Šokující zápletka ale u Dvořákové nevede ke skandalizačnímu zpracování, podaří se jí naopak něco, co na tak skromné ploše není jednoduché – přinutit čtenáře (a to, dle internetových reakcí, i církevním provozem nijak nezasaženého) k otázkám ohledně soudu, pokání, odpuštění a milosrdenství. To vše bez užití neživotného náboženského slovníku.
Jak přežít smrt gurua
V kontrastu k úsporné Petře Dvořákové bychom mohli vnímat „odpadlický“ román So slonom na pleciach Dušana Štrause (Ikar 2022). Pětisetstránkový román je osobním autorovým vyrovnáním s více než dvacetiletým životem v sektě Sri Chinmoye, přiznanou románovou terapií, ke které se Štraus dobral skrze kurz tvůrčího psaní. Ani relativní délka textu nedělá z románu grafomanskou samoléčebnou exhibici. Nabízí důkladný a unikátní pohled do prostředí, o kterém se sice zvláště v devadesátých letech poměrně často mluvilo a psalo (o to se zasloužil především sám guru Sri Chinmoy agresivním marketingem svých domnělých schopností a taktikou neúnavného kontaktování osobností z oblasti politiky i kultury), málokdo ale znal detaily náboženské praxe následovníků, kteří vedle duchovních výzev plnili i úkoly o dost přízemnějšího charakteru, natož program, podle kterého museli fungovat vedoucí pracovníci, k nimž patřil i sám autor. Štraus vypráví skrze hlavní postavu celý, očím okolního světa povětšinou skrytý proces, během nějž se člověk propadá do náboženského systému a jeho osobnost se pozvolna rozpouští v úctě a oddanosti guruovi – v tomto případě člověku, který sice byl ve své generaci spíše méně úspěšným východním duchovním vůdcem, ale zvláštní shodou okolností získal nezanedbatelné množství příznivců ve střední a východní Evropě. Odpověď na to, jak se po tak dlouhé době duchovní intoxikace a z ní plynoucího rozpadu manželství i dalších vztahů vrátit zpátky k sobě samotnému, není jednoznačná. Na jednoduchá řešení je Dušan Štraus příliš pečlivý vypravěč, koneckonců sám doznává, že onoho slona s sebou tahá na zádech dosud. Zbytečně nerozmazávaná, ale kdesi v pozadí vnímaná zůstává naděje, že odejít a osvobodit se přece jen lze. I když po smrti vůdce to jde bezesporu snáze.
Těm, co odešli do neznáma
Posledním dílem, na které stojí za to upozornit, je román dvojice autorů Ivana Sobičky a Vojtěcha Domlátila, kteří pro sebe zvolili kolektivní pseudonym Martin Sodoma. Kniha Jehovista (Argo 2024), jak název polopaticky prozrazuje, je také příběhem člověka, který po letech opouští destruktivní autoritářské církevní prostředí. Jedinečná je ovšem v tom, že se prakticky neustále vyhýbá příkrým hodnotícím soudům, což lze přičíst opět vypravěčské poctivosti a upřímnosti, ke které se během společné sedmileté práce autoři propracovávali. Upřímnost je ostatně nejen nástrojem vyprávění, ale také hlavním tématem, úzce spojeným s bolestnou otázkou, jakou má taková zvnitřněná opravdovost cenu v prostředí komplikovaných vztahů, kde, jak spisovatelé uvádějí, „se jinakost přísně trestá“. S využitím zápisníků, deníků, úryvků z interního tisku a směrnic Svědků a dalších osobních artefaktů, které Sobičkovi s Domlátilem umožňují dovysvětlit to, co by se do základní linie příběhu vměstnávalo jen obtížně, se v tomto románu dostáváme k tajemství, jak vypadal život misijního pracovníka rigidní náboženské skupiny v nejvykřičenější části českého pohraničí v době před pětadvaceti lety. Podomní rozhovory, pravidelná shromáždění s přednáškami, studium, modlitby, to vše máme díky románu možnost sledovat a také posuzovat z perspektivy Svědka, kterého ani intenzivní pracovní a duchovní režim postupem času neuchrání od zoufalé existenciální modlitby: „Otče Jehovo, co já o tobě vlastně vím? Kdo vlastně jsi? Kde dělám chybu? Proč se neozýváš?“ Proslýchá se, že na rozdíl od zahraničního bestselleru Krize svědomí pronikají výtisky Jehovisty i mezi současné členy tuzemského společenství. Pokud má Sobičkova a Domlátilova kniha moc promlouvat i k těm, kteří dosud neodešli, je to ta nejvyšší meta, jakou si autoři mohli pro svůj román přát.