Knih dnes vychází spousta, mezi nimi i spousta těch dobrých. Musím tedy přemýšlet, které si opatřím, které se mnou budou bydlet. A taky se stěhovat… Když ale vyjde nová kniha od Nico ter Lindena, tohle přemýšlení pro mě odpadá. Jeho knížky zkrátka doma mít chci, i kdybych se měla stěhovat ještě kdoví kolikrát. V mé farářské pracovní knihovně mají zvláštní poličku, abych je vždy měla na očích a snadno při ruce. Některé už toho dost zažily – cestovaly se mnou na dětské tábory, na sborové dovolené, připravovala jsem podle nich programy pro mladé i zralé lidi, balila je s sebou na nejrůznější cesty. Je to na nich znát. Taky patří mezi knihy, které nepůjčuji. To raději koupím a zájemci daruji nový výtisk, než bych riskovala, že mi některá bude chybět. Proč to všechno?!
Protože kdybych si něco mohla přát, přála bych si být takový vypravěč, jakým je Nico ter Linden. Příběh lze vyprávět i nudně, takže nezaujme, neožije pro čtenáře či posluchače, případně se z něj dokonce vytratí to, proč se vlastně vyprávět má. Nic z toho se ovšem nestane, když vypráví Nico ter Linden. Jeho kvalita nespočívá jen v umění vyprávět samotné příběhy, ale i v jeho erudici, jednak té biblické a biblistické, jednak obecně kulturní – velice často odkazuje k textům písní, básní, k obrazům… Díky tomu se o nich dozvídáme i my, jeho čtenáři.
Zároveň je jako vypravěč opravdu pokorný a plně ve službě příběhů. Takzvaně si nehoní vlastní triko! Jak sám říká v úrodu Povídá se podle… Marka a podle Matouše: „…rozhodně netvrdím, že můj výklad těchto evangelií je výkladem jediným. Nemám patent na pravdu. Každý si o tom samozřejmě může myslet své – vlastně musí, chce-li si příběh přisvojit.“ Vedle vypravěčské pokory tak zároveň připojuje i výslovné pozvání, aby člověk sám o příbězích přemýšlel. A to je podle mě ohromně důležité!
Nico ter Lindenův způsob vyprávění mě kdysi dávno povzbudil, dodal odvahu číst Bibli sama, nebát se, nenechávat ji jen v rukou farářů či jiných poučenějších. Ale k tomu jsem zároveň vždycky měla možnost číst i Nico ter Lindena jako spolehlivý doprovod, když jsem si nevěděla rady. Tím spolehlivým doprovodem pro mě dodnes je.
Moc jsem se těšila na příběhy o cestě do Emaus, o rozhovoru s Nikodémem, o setkáni s Ježíšem po vzkříšení na břehu jezera, o křtu etiopského dvořana… Hodně teď bývám na svatbách, kde jako dost silné téma vnímám pouštění dětí. Ráda bych proto přečetla kousek podobenství o ztraceném synu. Protože tam to všechno je. Jako by to Nico ter Linden psal s dalším skvělým autorem, Richardem Rohrem. Nebo že by tomu jen oba rozuměli stejně?
Takhle šlape po duši svého otce, ale otec ani muk. Rozdělí svůj majetek a nechá syna jít. Respektuje jeho svobodu. Nepřihodí ani výčitku, neobtíží ho břemenem pocitu mravního selhání, nenapomíná, nevynucuje si žádné sliby, jak to lidé při loučení občas dělávají. Neslyšíme od něj žádné ujišťování jako „ach, mé dítě, však dobře víš, že máš u nás vždycky dveře otevřené“, žádné takové sentimentální řeči, za nimiž by se skrývala touha přece jen si syna udržet ve své moci. Ne, nic takového. Otec mlčí a nechá svého syna svobodně odejít.
„Mladší syn odcestoval do daleké země, a tam svůj majetek rozhýřil. A když všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. A tak hledal práci u jednoho člověka z té země, a ten ho poslal pást vepře. A on tam měl takový hlad, že by jedl i slupky, co žrali ti vepři, ale ani ty slupky mu nikdo nedal.“
Vraťme se ještě jednou k otci: není to náhodou taky trochu jeho vina, že se jeho syn zapletl do takové šlamastyky? To se přece dalo čekat, jak takové dobrodružství skončí! Pročpak otec dopustil, aby na jeho chlapce tohle všechno dopadlo? Kdyby byl rovnou řekl: Dědictví? Ani nápad, jen přes mou mrtvolu!, mohl ho přece toho všeho ušetřit.
Dávat vinu Otci, to my umíme, na to jsme vždycky nachystaní. Jak může Bůh tohle dopustit? Proč vytvořil tu fatální možnost, abychom z tohoto světa udělali peleš lotrovskou, ze svého života hromadu odpadků? Co je to za otce, že svoje dítě nechá kráčet do zkázy? Jak se na to může dívat? Jenže co když si Otec uvědomil, že jeho dítě může směřovat k samostatnosti a dospět k ní jedině tehdy, bude-li mít současně i možnost vydat se směrem k záhubě? A co musí takový otec mít, aby se s tímhle dokázal smířit? Musí mít takovou lásku, která nechce ovládat; lásku, ve které není ani zárodek touhy vlastnit druhého člověka.
Je-li mi něco líto, pak to, že příběhů v knize není víc! Vůbec by mi nevadilo, kdyby v ní člověk nenašel jen ty specificky „lukášovské“ a “janovské”, ale všechny, které Lukáš a Jan vyprávějí, byť už je nakrásně známe od Marka, Matouše nebo od obou.
Knihu jsem ještě daleka nečetla celou. Ale nepochybuji, že i ten zbytek bude stát za to.
PS: Díky Nico ter Lindenovi jsem objevila i deuterokanonický starozákonní příběh o Tobiášovi. Je opravdu krásný, mrzí mě, že se do protestantského biblického kánonu nedostal. Jestli ho neznáte, určitě si pořiďte i útlou šedou knížku. Je navíc nádherně výtvarně zpracovaná a příběh v ní stojí za to neminout.
Zaznělo při uvedení knihy Nico ter Lindena Povídá se… podle Lukáše a podle Jana 10. 6. 2024
Pozn nakladatele: titul Tobiáš je bohužel vyprodaný, máte-li zájem o dotisk, napište do EMANa