Dokumentární sestřih novinářských záběrů shrnuje dosavadní vývoj událostí. Před dvaceti lety se k zemi přiblížila mimozemská loď. Překvapivě se nezastavila nad Manhattanem, Washingtonem ani Chicagem (jak tomu bývá ve filmech), ale nad jihoafrickým Johannesburgem. Tři měsíce se nic nedělo. Pak se lidé odhodlali k průzkumu. Uvnitř našli přibližně milion na smrt vyhladovělých, nemocných a dezorientovaných mimozemšťanů. Vláda se rozhodla mimozemšťany převézt do dočasného tábora, který byl zřízen přímo pod lodí, ze kterého se zanedlouho stalo oplocené ghetto s vojenskou kontrolou. Následuje několik záběrů na zneklidněné obyvatele přilehlých slumů. Nejprve slyšíme ustaranou černošku: „Investují do nich tolik peněz, aby tu zůstali, když by je mohli vynaložit na něco jiného. Aspoň je ale od nás drží odděleně.“ „Musí se prostě sebrat a jít domů. Musí pryč,“ dodává s živou gestikulací další. Běloch z centra Johannesburgu navrhuje: „Virus. Vytvořit selektivní virus a vypustit ho někde v blízkosti mimozemšťanů.“ „Nikdo je sem nezval, nemuseli sem jezdit, měli zůstat doma,“ nechá se slyšet policista. Takto začíná nový film devětadvacetiletého Neilla Blomkampa, District 9.
Tedy téměř takto. Ona poslední citace, třebaže by do celku výpovědí celkem dobře zapadla, nepochází z fiktivního dokumentu, ale z interview se šéfem cizinecké policie ČR Vladislavem Husákem (31. 8. 2009, Lidové noviny). Zmíněný rozhovor se zabývá obtížnou situací vietnamských imigrantů, kteří se zadlužili u pochybných agentur, aby mohli přijít pracovat do Čech, a tady pak v důsledku finanční krize přišli o práci. V odpovědích Vladislava Husáka zaznívá silný refrén „jejich volba – jejich problém“. Taková argumentace (žel) není specialitou pana Husáka, ale poměrně přesně vystihuje racionální výzbroj české xenofobie a náchylnosti k obhajobě totalitního smyšlení. To, jestli je možné chápat rozhodnutí Vietnamců pracovat v České republice jako svobodnou volbu, je poměrně pochybné. Ale když definujeme svobodu volby dostatečně úzce, je možné obhájit téměř cokoliv. Např. disidenti, kteří nechtěli spolupracovat s totalitním režimem, tak učinili na základě své svobodné volby – a proto si za důsledky můžou sami. Jejich volba – jejich problém.
I když si ale ponecháme tuto zvláštní terminologii „svobodné volby“ a „problému“, i když zůstaneme při rozdělení na „naše“ a „jejich“, lze tento výrok uchopit i z jiného konce. „Naše volba – náš problém“. Tedy – je a zůstává naší volbou, jestli tento problém uchopíme jako „jejich problém“, nebo „náš problém“. Slovy Písma – je na nás, komu se staneme bližními, koho si pustíme tak blízko, že se nás začne (do)týkat svými problémy. Známé moudro praví: „kvalita společnosti se pozná podle toho, jak se chová ke svým nejslabším členům.“ Ale vždy je jednodušší společnost „zkvalitnit“ tak, že ty znevýhodněné přestaneme vnímat jako součást „naší společnosti“. To je naše volba, náš problém…