Rodina z Izraele

Číslo

Mělo jich přijet devět. Rodiny dvou sourozenců, mých blízkých příbuzných. Přijeli jen v sedmi. Dva z jejich pěti synů zůstali v armádě, protože po íránském útoku je armáda stále v pohotovosti. Dva ze synů, co do Čech přijeli, akorát dokončili svoji službu v obraně státu.

Hned z letiště jsme jeli do rodného města mé matky a jejího bratra, který se jmenoval Franta. Mluvili o něm jako o „Franto“, protože v Izraeli ve výrazně českém kibucu Giv‘ at Chaim na něj volali všichni „Franto“, a tak mu to zůstalo a má to napsáno i na svém náhrobku v Izraeli. Chtěli poznat, odkud v roce 1931 odjel do Palestiny. Franto odjel z městečka Postoloprty, kde bylo všechno, kde se celé rodině dobře dařilo. Nikdo tehdy netušil, že kromě několika museli jen o pár let později jít všichni členové široké rodiny do koncentračních táborů, kde byli zavražděni. Franto se ještě před odjezdem v roce 1931 v Československu učil farmařit. Pak odjel do Palestiny, kde byly hlavně močály a poušť. V roce 1932 tak začínal „stavět“ budoucí Izrael, založil kibuc Giv’at Chaim, doslova „kopec života“. Kibuc byl pojmenován po výrazně levicovém Chajima Arlozorovovi. Každou zeleň, keřík, stromek musel zasázet, dovážet vodu na zalévání, v létě ošetřovat v tropických vedrech. Postupem času se staral v kibucu o krávy, byl v tom uznávaný specialista.

Oni dva moji příbuzní, sourozenci, byli vnuk a vnučka Franto. Vnučka svým dětem vyprávěla, jak se Franto před odjezdem do Palestiny loučil. Plačící matku objal. S tátou si zahráli Schuberta. Táta na klavír a Franto na violoncello. Objali se a už se nikdy neviděli. Frantovi bylo 26 let. Moje babička po hrůzách v Terezíně odešla z Československa do Palestiny a žila u svého syna a mého strýce Franto v kibucu, kde je i pohřbena.

Moji příbuzní z Izraele v Čechách obdivovali, jak u nás roste tráva a pampelišky, aniž by ke každé rostlince byla přivedena trubička s vodou. Říkali, jaká jsme bohatá země, že máme vodu, stromy….

Viděla jsem, jak jsou jejich rodiny z celého světa. Vnučka má otce z Indie. Předkové jejího muže jsou z Maďarska a předkové vnukovy ženy jsou z Iráku.

Povídali o svém životě, o Izraeli, o tom, co před půl rokem 7. 10. zažili, o těch nelidských hrůzách, o tom neuvěřitelném pogromu. O tom, jak se dva synové akorát vrátili z armády, a připomínali další své dva syny, kteří teď Izrael brání. Muži chodí v Izraeli na tři a ženy na dva roky na vojnu. V Izraeli žijí lidé celý život v tom, že mohou být každý den napadeni. I proto byl pro ně 7/10. takovým šokem, že tomu armáda nezvládla zabránit, a traumatem, ze kterého se Izrael stále vzpamatovává.

S rodinou jsme se potom sešli ještě na oslavě svátku Pesach, během tradiční sederové večeře. Bylo to krásné i veselé. Přerušované jen vroucným přání, aby se mohli vrátit domů rukojmí, které unesli před půl rokem teroristé z Hamasu. Extra talíř s prázdnou židlí patřil u našeho stolu právě jim. Žijí ještě?

Mluvili jsme i o tom, že jeden z našich hostů v Praze den před tím potkal demonstraci, kde viděl nápisy jako „From the river to the see“. Bylo to pro něj nepochopitelné, proč na ulicích Evropy je taková nenávist.

Během sederové večeře jsem cítila potřeba se také ptát. Řekla jsem jim, že někteří moji známí nemluví o unesených, ani o Hamásu, ale jen o obětech Palestinců v Gaze. Zeptala jsem se jich, co si myslí o tom, co říkala moje známá, expertka na Izrael, že snad by mohlo mít nadějí vzájemné uznání toho druhého (to je Izraele Palestinci a Palestinského státu Izraelem) a vzájemné uznání i utrpení, které jim druhý udělal.

Moji příbuzní mi popisovali, že až do 7/10 jednoznačně prosazovali mír a věřili, že to je jen otázkou politické vůle na obou stranách. Po tom, co se stalo, si tím už vůbec nejsou jistí, protože je zásadně zasáhlo, jaká nenávist se během tohoto pogromu projevila. Jak řekla jedna z nich, věřili jsme, že se to změní, ale dnes spíš vidíme, že i naše vnoučata se budou muset trvale snažit o zajištění naší bezpečnosti.

Znovu jsem si uvědomila, jak obrovsky jsou všichni v Izraeli traumatizovaní, jak hluboce všechny zasáhlo to barbarství, ten pogrom 7/10. Mluvili o paní, která přežila holocaust. Žila blízko Gazy a pomáhala nemocným Palestincům dostat se do izraelských nemocnic. Tu Hamás 7. 10. zavraždil. Jeden z příbuzných mi řekl, abych mu mého propalestinského známého dala k telefonu, že mu vše vysvětlí. Že mu řekne i o politice Netanjahua, kterou kritizuje.

Najednou jsem měla velkou potřebu říci této mé blízké rodině, že jsem na jejich straně, že věřím, že se Izrael ubrání. A honem jsem se pochlubila, že jsme s kolegy napsali petici, ve které děkujeme naší vládě za to, že je na straně Izraele. Trochu jsem ten sváteční večer pokazila, tím že jsem jim připomněla jejich trauma, vrátila je v myšlenkách k jejich synům a do Izraele, který vždy byl a bohužel asi i bude v ohrožení.

26. 4. 2024