Princip Ecclesia semper reformanda je latinský výraz, který v překladu znamená „církev neustále se reformující“. Vyjadřuje myšlenku, že církev by měla být otevřená změnám, reformám a obnovám, aby se lépe přizpůsobila potřebám a výzvám dané doby.
Tento koncept je často spojován s protestantskou teologií a reformací. Martin Luther a další reformátoři v 16. století zdůrazňovali potřebu obnovy církve, která se podle nich vzdálila od biblických principů a ztratila svou autenticitu. Princip semper reformanda vyzývá církev k neustálé reflexi nad vírou, praxí a jejími strukturami s cílem zlepšit a aktualizovat její poslání a službu. K tomuto principu se hlásí snad všechny reformační církve a byl citován i v kauze bolestivé transformace jedné z nejstarších protestantských církví vůbec, Jednoty bratrské.
Odpor k denominacím především
V dokumentu správců Jednoty bratrské Obrana a vyznání čteme: „Věříme, že církev má být semper reformanda. [Dokument byl přijatý 22 správci sborů a kazatelů Jednoty bratrské dne 29. 6. 1998 v Mladé Boleslavi.] Tento dokument byl reakcí na události v Jednotě bratrské v roce 1998 a kazatelé většinové části se jím bránili vůči obviněním z nebiblické teologie i praxe. Konflikt zde interpretovali jako konflikt zastánců tradice, která „představuje velkou, tzv. ‚lidovou‘ církev“ (tuto podobu na sebe podle nich Jednota bratrská vzala na počátku 20. století vlivem přestupového hnutí), a těch, kdo znovu-objevují duchovní dědictví předků: ve Staré Jednotě se jednalo o význam osobního rozhodnutí a poslušnosti v následování Krista, závazného, formativního společenství a přísné kázně; v Jednotě Obnovené pak vroucí, procítěný vztah ke Spasiteli, horečná touha po konkrétním vedení Ducha svatého a obětavý misijní zápal. (…)“. Heslo Ecclesia reformata semper reformanda bylo tedy ve sporu o podobu Jednoty bratrské použito jako obhajoba změny zavedených pořádků.
V této úvaze se nebudeme zabývat přímo krizí v Jednotě bratrské v letech 1998 a 1999, zájemce můžeme odkázat na Encyklopedii menších křesťanských církví v České republice, [Nešpor, Z. R., Vojtíšek, Z. Encyklopedie menších křesťanských církví v České republice, Karolinum, 2016.] nebo na článek v časopisu Dingir, ale na jejím příkladě poukážeme na relativně nový trend v rámci světového křesťanstva, díky němuž se na princip Ecclesia semper reformanda protagonisté silnější části Jednoty bratrské odvolávali.
Ondřej Halama ve své reflexi z roku 1999 Co se to stalo v Jednotě bratrské na tento trend upozornil, když napsal: „Od počátku jsme také nedostatečně rozlišovali mezi jednotlivými proudy charismatického hnutí. Proud nezávislých charismatiků (…) se nikdy netajil odporem k denominacím. (…) Obnova pro něj v praxi znamená přebudování od základů. Je tu však i druhý proud, který se snaží být kvasem uvnitř stávajících církví. Ten však „nutně musí spojit svou zkušenost s Duchem svatým s dlouhodobými způsoby uctívání, s přijatým učením a teologií a se zděděnými strukturami církevní správy.“ [Halama, O. Co se to stalo v Jednotě bratrské? Turnov, 20. února 1999, str. 3.]
Nová apoštolská reformace (NAR)
Uvedený koncept se v praxi projevuje jako tzv. nedenominační eklesiologie. Zaměřuje se na obnovení původních modelů a struktur církve, jak je představuje Nový zákon, kde se popisují úřady apoštolů, proroků, evangelistů, učitelů a pastýřů podle Ef 4 [5 Více v Halasová, T. Nová apoštolská reformace: Hnutí Nová apoštolská reformace je snahou o proměnu podoby křesťanských církví, Dingir 3/2017, str. 76–79. Srov. https://info.dingir.cz/tag/nova-apostolska-reformace/].
Nová apoštolská reformace (NAR), souhrnný název pro tento fenomén, [Podobný trend popisuje: Bargár, P. Mission it the Czech Republic: An ecumenical perspective, 270–291. In. Mission in Central and Eastern Europe. Realities, Perspectives, Trends (Ed. Corneliu Constantineanu, Marcel V. Măcelaru, Anne-Marie Kool, Mihai Himcinschi), Regnum Books International, Oxford, 2016.] bere velmi vážně problematiku misijní strategie. Proto se snaží odstranit překážky, které postmodernímu člověku na cestě víry kladou denominace a církve svázané svými tradicemi. Odmítá představu církve odmítané společností a přináší vidinu církve vyzbrojené, vítězně proměňující celou společnost, úspěšnou jak v materiální sféře, tak ve světě duchovním; přináší představu církve, která vládne a která z Božího pověření ustanovuje Boží království na zemi.
Podle přesvědčení představitelů NAR musí tradiční církve a zavedené denominace začít poslouchat apoštoly, které Bůh církvi dává a které Nová apoštolská reformace v církvi rozpoznává a potvrzuje. Církve a denominace jsou naléhavě vybízeny změnit své křečovité lpění na vlastní církevní struktuře, hierarchii, historii a spiritualitě, protože Boží apoštolové jsou posláni k tomu, aby nefunkční a nepružný systém tradičních církví a denominací nahradili. Místní kazatelé či pastoři by tedy měli v zájmu šíření Božího království budovat dobrovolný, důvěrný a podpůrný vztah k místnímu apoštolovi a k této apoštolské síti se připojit. [Více k různým druhům apoštolů a jejich pověření. Viz. Budiselić, E. Dnešní apoštolská služba, Zápas o duši 101, červenec 2009, str. 22. Dostupné online na: http://www.reformace.cz/sites/default/zod/zod101.pdf. Též. http://www.apologet.cz/?q=articles/id/207-nova-apostolska-reformace.] To ovšem znamená podřídit veškerý církevní provoz postavě apoštola, který je jako apoštol rozpoznáván právě hnutím Nové apoštolské reformace. [K tématu srov. Gondáš, J. Kočka leze dírou, apoštol oknem, Protestant 4/2010.]
NAR je svým způsobem konkurentem ekumenickému hnutí, pro které je také typická snaha o společnou evangelizaci, ovšem při zachování všech stávajících denominací a tradičních církví a s maximálním respektem k jejich vlastní spiritualitě a tradici.
Návod, který NAR poskytuje, se však vůči dosavadním strukturám vymezuje. Ekumenické hnutí pak vnímá jako již zastaralý a nefunkční mechanismus, který nemá čím zaujmout, protože věřící i nadále přivádí do zajetí denominačních struktur.
Nedenominační eklesiologie – údajný pokrok?
V době konfliktu v Jednotě bratrské neměli představitelé zavedených církví o nedenominační eklesiologii prakticky žádné povědomí. [Např. Ve zprávě Nezávislé vyšetřovací komise zpracované pro mimořádné zasedání Synodu Jednoty bratrské v Nové Pace 12.–13. března 1999 je zřetelná značná neznalost teologie nezávislého charismatického hnutí a je z ní zjevné, že mnohé učení nebylo navzdory snaze M. Heryána nijak možné postihnout a dokumentovat.] Nedenominační eklesiologie se totiž projevuje značnou neúctou k jakékoliv církevní tradici, včetně té, v jejímž středu stoupenci NAR vyrostli, což se v konkrétním případě Jednoty bratrské projevilo např. v jejich zacházení s kostelíkem v Potštejně. [„Potštejnský kostelík byl vystěhován, původní vyřezávané lavice a další původní vybavení prodáno a z církevního prostoru se měla stát dílna a sklad klavírů.“ Srov. Halama, O. Dopis k situaci v Potštejně, Nové Bratrské listy, 5/2000, II. ročník, str. 22. O situaci pojednává též dopis členů staršovstev Ochranovských sborů ekumeně: „To, co se nestalo v Jednotě bratrské po čtyřicet let totality, to vykonali P. Krásný, J. Pleva a E. Rucký v průběhu jednoho roku.“ Cit. tamtéž. Potštejnský sbor byl ustanoven 16. října 1870 jako první sbor v Čechách po Císařském patentu z roku 1861. Srov. Historie Jednoty bratrské. Dostupné online: http://www.jednotabratrska.cz/dokumenty/historie_jednoty_bratrske.pdf.] Tento postoj neúcty byl proto (z pohledu zavedených církví) v rozporu s jejich dovoláváním se odkazu předků Jednoty bratrské, [„My skutečně usilujeme o návrat ke kořenům a my zjišťujeme, že v té Staré Jednotě naprostou většinu těch důrazů, které se snažíme budovat, které vyčítáme z Písma, tam to všechno je a ta nedávná tradice Jednoty Bratrské, lidové církve, je opustila.“ Přepis promluvy J. Plevy v pořadu Beránek na kusy trhaný, Česká televize 1999.] nicméně zcela odpovídal oné církevně-kulturní revoluci, kterou v té době Nová apoštolská reformace přinášela.
Nedenominační eklesiologie byla proto reinterpretována a vnímána jako vývoj a pokrok v rámci principu „církev semper reformanda“. [Srov. Obrana a vyznání, dokument přijatý 22 správci sborů a kazatelů Jednoty bratrské dne 29. 6. 1998 v Mladé Boleslavi.]
Pokud by však informace o principu fungování nedenominační eklesiologie byly dostupné dříve, tzv. Malá stránka Jednoty [„Na podporu tvrzení, že ona třetina není vzniklou frakcí, ale zbytkem té Jednoty, kterou česká ekumena znala, lze uvést, že do ní patří beze zbytku všichni staří kazatelé Jednoty, včetně biskupa.“ Halama, J. Jr. Co se děje v Jednotě bratrské? Kostnické jiskry, Evangelický týdeník 24/1998.] by si mohla mnohem dříve formulovat, že: „To, co někteří z nás považovali za ‚dětské nemoci‘ vznikajícího společenství, je ve skutečnosti pevnou součástí tohoto typu radikálního křesťanství a nedá se ovlivnit žádnými rozhovory.“ [Srov. Halama, J. Jr. Co se děje v Jednotě bratrské? Kostnické jiskry, Evangelický týdeník 24/1998.] Zároveň tak mohlo být poukázáno na skutečnost, že podobná neúcta k církevní tradici je charakteristice obnovného hnutí charismatické obnovy značně cizí, že Duch svatý v historii církev doprovázel, že tradice je též dílem jeho působení a není třeba ji vymýtit a že předpokladem Božího působení a požehnání není nutnost obnovení úřadů apoštolů, proroků, evangelistů, učitelů a pastýřů v církvi podle Ef 4.
Je tedy namístě se ptát,
jedná-li se alespoň částečně o legitimní snahu o obnovu církve, která se vzdálila od biblických principů, nebo je-li to spíše pokus o vytunelování pojmu ukotveného v tradici a jeho dosazení do vlastních představ určených fundamentalistickým čtením Nového zákona, navíc podle hesla: Účel světí prostředky.
Platí tedy Ecclesia semper reformanda pro nás tady a teď? Snad ano, ale jen částečně. Platí jen do té míry, do jaké myšlenky, které se vynořují, jsou schopny zapadnout do stávajícího zavedeného vzorce představ o fungování církve v konkrétním čase na konkrétním místě, platí jen do té míry, do jaké vyhovuje nastavenému systému a stávající církevní reprezentaci a jejímu porozumění světu a církvi, platí tedy jen potud, pokud se nijak výrazně nenarušují zavedené pořádky, integrita a identita církve jako celku atd…
A leckdo by k tomu mohl i dodat: Sláva Bohu, že tento princip platí pro různé církve v různé míře a v různém prostředí různě, zmítat se pořád v nových a nových trendech, které duch doby vynesl na světlo, z toho žádné stabilní prostředí a určité jistoty víry rozhodně nevzcházejí.