Při nedávném setkání pražských evangelíků na téma Církev za zdmi kostelů se ukázalo, že dva ze sedmi projektů provozují distribuční místo potravinové banky. Rozhovor Mikuláše Vymětala se Zuzanou Vránovou, předsedkyní spolku Vrána, který na Praze 10 provozuje sousedský klub a distribuční místo Potravinové banky, byl sice pořízen během covidu, ale témata, která řeší, zůstávají aktuální stále. Potřebných přibývá a je potřeba, aby se rozrůstala činnost potravinových bank. Stát je zřídil proto, aby nikdo v ČR nehladověl. A na to jsou potřeba distribuční centra, iniciativy a organizace – a také církve, které by potraviny rozdávaly.
Jak ses ty sama s potravinovou bankou setkala? Kdy jsi poprvé narazila na možnost, že lidem, kteří mají hluboko do kapsy, pomůže, když jim dáme něco k jídlu?
Přišla jsem na to vlastně úplně obráceným způsobem. Zajímalo mne neplýtvání, a to že v supermarketech existují přebytky, které by se vyhodily, kdyby nebylo potravinové banky. Jako produkční jsem neměla žádný ostych, a tak jsem šla do Teska a zjistila, že vyhazují spoustu potravin, řekla jsem, že bych na Praze 10 ráda udělala veřejné ledničky a použila to jídlo, které už nepoužijí, a oni mne odkázali na potravinovou banku. Tam jsem se seznámila se systémem přerozdělování potravin. Dostala jsem důvěru ředitelky potravinové banky Praha Věry Doušové. Každý pátek jsem získala část potravin a mohla je distribuovat potřebným lidem. A já jsem zvolila skupinu seniorů.
Odkud jsi na ty seniory získala kontakty?
Mnohé z nich jsem – jako naprostá extrovertka – znala. Organizovala jsem aktivity jako např. rekultivace vnitrobloků v místě, kde, žiji, a potom už se stačilo zeptat sousedů, zda někoho takového neznají. A záhy jsem zjistila, že senior, který ve velkém městě žije sám, je skoro vždycky potřebný. Protože mu na živobytí zbývá kolem 2 000 Kč.
A nedokáže si o pomoc říct. Setkávám se se seniory, kteří celý život pracovali, nemají špatný důchod, ale jeho velkou část zhltne nájemné. Mají právo na doplatek na bydlení, ale často ho nečerpají.
No, za prvé, komunikace s úřady je pro ně složitá, mají pocit, že někoho zatěžují, a za další, potravinovou banku by nikdy o pomoc nežádali. Ze začátku jsem narážela na to, že říkali „dejte to dětem, jistě to někdo potřebuje víc než já…“, a já přitom moc dobře věděla, že jsou v situaci, kdy to potřebují. Tak jsem musel zvolit jinou strategii: „Tady mám k dispozici jídlo, které by se vyhodilo, a vím, že vy vaříte, že ho spotřebujete, mnozí lidé to neumí – mohli byste mi s tím pomoct?“ Tím jsem uspěla. Viděli, že kvalita jídla je vysoká, vzali si ho, a další spolupráce pokračovala bez potíží. Ale úvodní krok musel spočívat v tom, že oni pomůžou mně, a ne já jim.
Ten nápad se mi líbí, protože některým potřebným není vůbec snadné pomáhat kvůli určité hrdosti, na kterou ti lidé mají právo. Kdy jste poprvé zajela do potravinové banky a potraviny rozdělovala?
Je to už určitě přes tři roky. Asi dva roky jsem ho vozila. Měla jsem jako nezkušená obavu, aby toho někdo nezneužil, např. ovoce a zelenina byly netknuté a kdyby někdo chtěl podvádět a přeprodat to, bylo by to možné. I proto jsem si jako „bezpečné“ příjemce vybrala seniory, nechtěla jsem ohrozit tu banku, která mi vyšla vstříc. A ta skupina se začala organicky rozrůstat a já zjistila, že kromě potravinové pomoci tu je spousta dalších témat. Pomoc nepotřebují jen senioři, ale jsou tu i další skupiny.
To je i heslo potravinové banky – učíme se neplýtvat, učíme se solidaritě. Kolik lidí v současné době zásobujete?
Asi 140 lidí. A každý týden se – i kvůli covidu – hlásí další rodiny či jednotlivci.
Jak často lidé potraviny dostávají?
U nás je dostávají každý týden. Během týdne je přivezeme, roztřídíme, připravíme a v pátek pak vydáme skoro tunu potravin. Během covidu narostla skupina samoživitelek.
Odebírají to spíš jednotlivci nebo rodiny? Tuna na sto čtyřicet, to je zhruba 7 kg potravin na osobu, což je nákupní taška.
Sedm kilo? To jsem nikdy nepočítala, děkuju. Ale máme také např. samoživitelky s pěti dětmi, těm to nedáváme do tašek, ale do krabic. Plus, když se zadaří, přidáváme dětské pleny, sunar, kosmetiku, prací prášky. Snažíme se je vybavit tak, aby musely dokupovat co nejmenší počet věcí (nedistribuujeme např. maso), a ten týden mohly dobře žít.
Chodí si lidé pro potraviny sami, nebo jim to dovážíte?
Zpočátku jsme neměli prostory a vozili jsme jídlo lidem domů. To už není možné, ale především bychom rádi, aby se na tom sami aktivně podíleli. Vozíme tedy cca 10–15 seniorům nad 75 let, pro něž by bylo problematické si k nám dojít (a navíc je nechceme vystavovat ohrožení covidem). Ale jinak chceme, aby se za námi přišli podívat – včetně toho, že např. musí dodržovat čas a požadujeme slušné, respektující chování. Tohle jsou základní věci – vedle toho, že jsou opravdu v nouzi.
Sociálka na nás např. nasměrovala pána s rakovinou, zavolal nám, zda bychom mu mohli přivézt potraviny, a já se zeptala, zda by si mohl přijít, on že ano, a teď chodí každý týden, a stráví s námi hodinu…
Takže potravinová banka je i o komunikaci s lidmi?
V našem případě určitě.
Dávat chleba nestačí, patří k tomu i slovo. Nejen v evangelické tradici, ale i v životě. Po čase jste zjistili, že je potřeba i něco navíc… Jak si to pojmenováváte?
Sousedství definují vztahy, a každý z nás vztahy potřebuje. Stejně jako bez jídla chřadnete i bez sociálních kontaktů a vztahů. Lidé mají různá témata. Senioři, i když mají funkční rodinu, která se stará, mají např. úplně jiný časový rámec než je čas mladých lidí či pracujících. Chtějí mít přítele i mimo rodinu, který je mladší, nestěžuje si na nemoci, je dobře naladěný, přináší něco nového… Vidím, jak jim to prospívá, a nemusí jít o dlouhou konverzaci. Oni se na nás vyloženě těší, pečou nám bramboráky… Vznikají moc příjemné vztahy. A samoživitelky, ty jsou opuštěné zase z jiného důvodu – v době covidu mají na starost děti, do toho se snaží pracovat… a večer to s nimi nikdo neprobere, a tak ty starosti mohou sdílet u nás. A my kromě dobrého slova nabízíme i psychologickou podporu, její potřeba ještě dozraje, a stejně tak právní podporu. Lidé, kteří se dostali do nějaké nouze, bývají zahlceni množstvím papírů, jimž vůbec nerozumí, někteří mají dluhy, stáli by o oddlužení a nejsou schopni to zpracovat a dovést do konce. A někdy stačí jen dotknout se ruky a říct „to bude dobré“.
Spolupracujete přitom s dalšími organizacemi?
Spolupracujeme s potravinovou bankou, která dodává jídlo, a jinak si odborníky hledáme sami. Mám štěstí na řadu přátel, a ty jsem k té myšlence strhla či donutila.
Jsou tam jako dobrovolníci?
Např. bratr je advokát, s ním jsem řešila dost věcí, vše dělá pro bono. Už přes rok s námi spolupracuje paní z právní kanceláře Sokola, dělá pro nás ročně asi 12 případů. A další advokáti, celkem asi 6. Podobné je to s psychologickou pomocí. Ale i když je zčásti poskytovaná dobrovolně, snažím se ji – např z grantů hradit – a vím, že tuhle částku budu muset sehnat na další rok.
Kolik hodin měsíčně dobrovolníci pracují?
Máme i dobrovolníky, kteří chodí pohovořit s lidmi – sednou si metr a půl od sebe v respirátoru, dají si kávu a pohovoří s nimi. Dvě studentky psychologie to dělají čistě dobrovolně už druhý měsíc. Stejně ale budu shánět nějaké prostředky – nevěřím v trvalé dobrovolnictví, to člověka unaví, utahá. Advokátů mám dost, těm se to snažím „rozprostírat“, abych je neumořila.
Takže když chce člověk provozovat distribuční místo potravinové banky, potřebuje okruh dobrovolníků, který není úplně malý, potřebuje lidi, které podělí, a když získá první, tak už to narůstá, protože se to rozkřikne, protože chudí lidé si to navzájem doporučí…
My vlastně nemáme tolik lidí, kteří by přišli na doporučení, rozhodně to není lavinový efekt. Oni mají dost nízký sociální kapitál, nemají tudíž dost kontaktů. Oslovit skupinu samoživitelek pomáhají sociální sítě, kdy to např. kamarádka doporučí samoživitelce, nebo si nás přes soc. sítě rovnou najdou. Nebo nás doporučí – a popostrčí ji – nějaký přítel, protože jí samotné to zpočátku bývá trapné. V případě seniorů hraje velkou roli ten kontakt. Obsluhujeme lidi, kteří jdou kolem po ulici, na výlohu jsme si dali, co děláme. A pak přijdou s tím, že četli, že tady něco bude… ale nikdy ne s tím, že potřebují pomoc. A na mně je udělat první krok, zeptat se, jak na tom jste, atd. Sami by to neudělali.
Máte klienty resp. partnery z místa, nebo berete i přespolní?
Bereme i přespolní, protože moc neradi odmítáme, řekla bych ale, že 80 % jsou místní. Stává se ale, že někdo z přátel řekne, mám tady na Praze 8 matku, je na tom psychicky hrozně špatně, nemohla bys ji vzít? Vždycky řeknu ano, a ony pak u nás buď zůstanou, nebo se posunou do té své čtvrti. Před covidem u nás byly matky samoživitelky maximálně 3 měsíce, a pak se odrazily ode dna.
Cílem potravinové banky je pomoci lidem v krátkodobé nouzi odrazit se ode dna, alespoň na nějakou dobu. Aby věděli,že tam dole je nějaká síť, od níž se dá odrazit.
To bychom si přáli nejvíc – pomoci lidem postavit se na vlastní nohy. Přidržet je při tom pádu, aby se pak postavili. Ne vždycky se to podaří, teď je doba velice složitá, samoživitelky jsou frustrované tím, že to nezvládají. Byly zvyklé, že se dokážou postarat, a teď dochází k momentu, který považuji za velmi smutný – přijdou, mají slzy v očích a řeknou „já jsem to nezvládla“. A já jsem na ně taková drsná a s úsměvem se ptám: „A co jste nezvládla? – Muž vám neplatí léta alimenty, dosud jste to zvládala. Když teď přišel covid, a vy jste přišla o práci na zkrácený úvazek (kvůli péči o děti) – tak to jste nezvládla vy? Nebude to v něčem jiném?“ A ony se uvolní. Nicméně, ta kritičnost vůči sobě samým je tam obrovská a z ní vznikají psychické potíže, které jsou teď pro matky samoživitelky typické.
Potravinová banka nebude asi úplně pro všechny. Např. mám zkušenost, že pro bezdomovce to moc není – chodit pravidelně v určitý čas na stejné místo, navíc někteří nemají, kde si z nabízených surovin uvařit, na rozdíl od samoživitelek nebo důchodců…
Pár bezdomovců, kteří to zvládnou, máme. Např. paní, která bydlela v garáži, teď se dostala na ubytovnu, a další tři, čtyři lidi, kteří zvládnou pravidelně přijít. A my jim dáváme stranou např. instantní polévky, kávu, tři v jednom – a sladkosti! To jde do krabice pro lidi na ulici. Oni mají přístup k horké vodě.
Kolik času zabere to třídění?
Kolegové vytvořili ve skladu systém, kde co je. Ve čtvrtek přivezeme jednu část jídla z potravinové banky, v pátek další. Ve čtvrtek připravíme, co budeme vydávat, rozdělujeme suché potraviny, které získáváme ze sbírky, a přidáváme čerstvé, ovoce a zeleninu, které dostáváme v pátek Z toho dáváme dohromady krabici – aby tam byly suroviny, s nimiž půjde hospodařit týden.
Máme nadbytek pečiva – ale když se stane, že máme něčeho nadbytek, co nezvládneme rozdistribuovat (např přebytek mrkve), dáváme přebytky lidem z Food not bombs, kteří z toho vaří. Přijedou po naší směně a vezmou si např. i přebývající pečivo, které my neudáme, a rozdělí vše během víkendu.
Kolika samoživitelkám a kolika seniorům rozdílíte suroviny?
Do těch 140 lidí nepočítáme rodiny, ale jednotlivé osoby. Naše samoživitelky – jichž je asi 25 – mají některá pět, některá šest dětí, některá dvě, některá jedno… Pak máme kolem 40 jednotlivců. A pak rodiny, kde přišli o práci oba rodiče, nebo dáváme pěstounským rodinám, sice dostávají příspěvek, ale máme např. samoživitelky pěstounky, a když máme nadbytek, tak je rádi podpoříme. A pak pár bezdomovců. Nebo jde muž do vězení, žena zůstane bez nároku na příspěvek a situaci je třeba řešit…
Kolik je těch, co se odrazí, poděkujou, a kolik zůstává závislých na pomoci trvale?
Senioři, kteří mají 2 000 Kč na měsíc, s tím zvládají vyžít, ale papriku a květák si nekoupí. A já si myslím, že je potřeba, aby jedli kvalitně, protože to ve svém věku potřebují. To znamená, že senioři u nás zůstávají. Ti neodchází. Ale jim dáváme např. hodně zeleniny.
A v případě samoživitelek – do covidu byla ta doba max. tři měsíce. Ta žena prošla nějakou partnerskou krizí, úmrtím partnera, nebo krizí, která posléze pominula – a tohle se během 2–3 měsíců vyřešilo. Šla do azylu, následně si našla vlastní bydlení, začala pracovat – ty ženy mají velký motor v těch dětech, jsou fakt skvělé. Ale teď zůstávají. Odchodů máme velmi málo. A my jim naopak říkáme – máte-li trochu peněz, šetřte si je – a pro jídlo si choďte k nám. Mají totiž paniku z toho, že když nezaplatí nájem, skončí na ulici a přijdou o děti. Ale tohle se snad změní, až doba covidová pomine.
A máte někoho, koho jste vyškrtli?
Obecně ano, u pár klientů, ne u samoživitelek. Jde o to, aby chodili osobně, neposílali nikoho místo sebe, a byli slušní – protože my s tím člověkem také chceme mluvit, vědět, zda se zlepšuje jeho situace… Stalo se, že jsme zjistili, že někdo podvádí. A potom, když docházelo k neakceptovatelnému chování. Moje povinnost je mj. chránit sebe a kolegy, abychom tu pomoc mohli dělat dlouho, dobře, laskavě. A pakliže vás někdo napadá, tak to tu motivaci snižuje.
Takže kombinace laskavosti, zásadovosti a udržování vlastních hranic… Supervizi máte?
Ano, psycholožku, s níž to jednou týdně řeším. A musím říct, že bez toho by to bylo velice těžké.
Rozhovor byl natočen 23. března 2021.
Připravil Mikuláš Vymětal.