Opera není zrovna žánr, který bych vyhledávala. Když jsem v únoru dostala pozvánku na operu nazvanou Opera Ibsen/Přízraky, byla pro rozhodnutí na ni do divadla Rokoko v Praze jít rozhodující skutečnost, že hudbu složil Matouš Hejl a že ve hře vystupují takové osobnosti jako Igor Chmela nebo Lucie Trmíková. Autorské divadlo JEDL hraje inscenaci od r. 2022. Lucie Trmíková je zároveň autorkou libreta. Henrik Ibsen (1828–1906) hru napsal v r. 1881, v době, kdy drama nebylo dominantním žánrem. Bylo spíše na ústupu. V dramatu Přízraky (jeho název v norštině odkazuje na „ty, kteří se vracejí“) Ibsen nekompromisně odhaluje to, co člověka s neúprosnou naléhavostí nakonec vždy nějak dostihne, někdy mimoděk, někdy vědomě. Ibsen tu odvíjí vlákno do emocí, jež se zapsaly do podvědomí člověka. Představují spodní proudy, které určují, čím člověk v nejhlubším jádru je. Ony spodní proudy dříve či později vyplavují do vědomí člověka to, kým je i kým není, a s neúprosnou syrovostí ukazují realitu života. Nic je nezastaví. V pojetí režiséra Jana Nebeského drama rozehrává v divákovi spodní proudy toho, čím žije, co ho vědomě i nevědomě utváří. Dělá z něj bytost, která podléhá nerozhodnosti a v určité fázi života se musí rozhodnout. Ty spodní proudy o sobě dávají vědět, zrcadlí se v lidské tváři, způsobu chůze, mluvení. V Přízracích dostávají groteskní podobu ve formě bizarních kostýmů. Odhalují lidské deformace, těžkosti, traumata, všechny ty přízraky, které člověka pronásledují a nedají mu spát.
Ibsen se v Přízracích vyrovnává s dědičným hříchem, moralizováním, snahou být tím, kým nejsem, i touhou po tom ukázat, kým jsem navzdory společenským dogmatům. V inscenaci to vše zastupuje předimenzovaný nábytek i bizarní kostýmy, v nichž pětice postav vystupuje. Každá z nich disponuje nějakou škálou výrazových prostředků, přičemž přeskakuje od mluveného slova ke zpěvu. Opera Ibsen je hudebně dramatickým dílem, v němž vynikají dialogy, sólové árie i živá hudba v obsazení pěti nástrojů: cimbál, tuba, kytara, baskytara, bicí a perkuse.
Každá z postav nese svůj specifický zvukový rukopis. Pastor Manders a vdova Alvingová retrospektivně rozehrávají iluzorní hru o morálních zásadách, s nimiž se lidé navenek identifikují, ale ve skutečnosti jsou v důsledku jejich dodržování divně zdeformovaní. Snad právě naddimenzovaná velikost nábytku – obřího stolu a dvou židlí – dává tušit, že ony zásady mají v životě člověka převahu, nedají se jen tak odklidit. Platí přece, že na štěstí nemáme právo, jak pastor Manders káže. „My máme plnit své povinnosti,“ třeba držet se manžela, kterého si žena jednou vybrala, a s pokorou nést kříž. Bylo by pýchou požadovat tady na světě v životě štěstí. Engstrand je zosobněním člověka bez konkrétního tvaru. Celková pokřivenost jeho figury naznačuje, že jde o postavu bezpáteřní a manipulativní, na což poukazuje kostým zakrývající jeho tvář. Ta zůstává po celou dobu zahalená. Engstrand se kroutí jako divně zpitvořený had, který uniká všemu a všem a svou úlisnou manipulativní mocí dokáže druhé dohnat až k poddajnosti. Regina se zpočátku brání, nakonec i ona skončí v iluzorním záchranném kruhu Jakuba Engstranda, který je ovšem vším možným jenom ne záchranou. Osvald, syn Alvingové hoří touhou po slunci, po troše světla v životě. „Já taky hořím. Zaživa hořím. Hoří mi břicho. Hoří mi srdce. Hoří mi mozek. Hoří mi ruce. Hoří mi nohy. Hoří mi kosti. Hoří mi krev. Hoří mi kůže. Hoří mi vlasy. Hoří mi oči. Všechno shoří.“
Osvald udržuje milostný poměr se svoji nevlastní sestrou, aniž by o této příbuznosti někdo z nich věděl. Osvald je sám, tíživě sám, touží po slunci, ale v jeho domově neustále nesnesitelně prší. Po slunci ani náznaku. „Maminko, dej mi slunce,“ volá Osvald. Nakonec v něm všechno shoří až k bodu na troud vyhaslé touhy. Jeho volání po světle nakonec zaniká v ohlušujícím zvuku deště, který rámuje celé Ibsenovo drama. Déšť jakoby nakonec smyl všechno to, co vyhřezlo – incestní vztah, nemoc, pokrytectví, surovost, manipulace, bezmoc, žárlivost i nedefinovatelné „ono“ – Freudovské „id“. Všechno to, co se v důsledku síly spodních proudů vyplavilo, aby se ukázalo v syrové pravdivosti a nahotě. Déšť ustává a to jediné, co zůstává, je lidská bezmocnost: „Bože, považ, že si sami nerozumíme, že nevíme, co chceme, a že se nesmírně vzdalujeme od toho, po čem toužíme.”
Za hudbu k inscenaci obdržel skladatel Matouš Hejl prestižní cenu Divadelní kritiky v kategorii Hudba roku 2022. Právě od Matouše Hejla jsem převzala spojení „spodní proudy“. Podle mne výstižně vystihuje životní tepnu Ibsenova díla. Je skrytá, ale tepe v ní krev.