Senát České republiky 24. ledna 2024 nedoporučil ratifikaci „Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí“, přijaté v Istanbulu 11. května 2011. V platnost vstoupila Istanbulská úmluva roku 2014 a prozatím ji ratifikovalo 37 států. Česká republika se tak řadí např. spolu s Maďarskem, Slovenskem, Bulharskem, Litvou a Lotyšskem ke státům, které ji nepřijaly.
O čem Istanbulská úmluva pojednává
Istanbulská úmluva (dále jen IÚ) reaguje na „rostoucí počet případů řešených Evropským soudem pro lidská práva, jež vytvářejí důležité normy v oblasti násilí vůči ženám“. Odsuzuje veškeré formy násilí vůči ženám i domácího násilí, jejichž prevenci chápe jako klíčový element možné rovnoprávnosti mezi muži a ženami. Nerovnoprávné postavení mužů a žen může být dáno jednak historicky, kdy muž je chápán jako osoba nadřazená, ale také genderově, kdy podřízenou roli ženě vnucují dané společenské mechanismy a zvyklosti. IÚ přímo pojmenovává formy násilí, jemuž bývají ženy vystavovány: „domácí násilí, sexuální obtěžování, znásilnění, nucený sňatek, zločiny páchané ve jménu takzvané ‚cti‘ a mrzačení genitálií.“ Násilí Úmluva chápe jako porušení lidských práv, formu diskriminace, mezi něž spadají „veškeré činy genderového násilí“, jež by způsobovaly „fyzickou, sexuální, psychickou, či ekonomickou újmu“.
Úmluva usiluje o Evropu prostou násilí vůči ženám a domácího násilí. Nechce přitom bagatelizovat násilí páchané na mužích, jen se prozatím zaměřuje na ty, kteří, či spíše které jím bývají postiženy mnohem častěji. Úmluva varuje i před genderovým násilím, kterému jsou ženy a dívky ve větší míře vystaveny především v obdobích válečných konfliktů. Jejím cílem je chránit ženy před veškerými formami násilí, eliminovat diskriminaci a podpořit jejich zrovnoprávnění. Pamatuje i na prevenci, jakož i na potřebná opatření pomoci a následné podpory obětem. Usiluje také o mezinárodní spolupráci ve snaze o eliminaci násilí vůči ženám a nabízí podporu organizacím, které by si předsevzaly spolupracovat a být oporou obětem. Úmluva má být uplatňována v období míru i v situacích ozbrojeného konfliktu.
Státy, jež IÚ přijaly, se zavazují přijmout nezbytná legislativní opatření, zajišťující ochranu před násilím, jemuž jsou vystavovány především ženy. Tato opatření mají zajišťovat potírání všech forem násilí, ale mají být i zdrojem účinné prevence. Tu IÚ vidí ve výchově a vzdělávání, které povedou ke vzájemnému respektu a rovnoprávnosti žen a mužů. Dle Úmluvy nesmí být žádný akt násilí ospravedlňován kulturou, náboženstvím, tradicí, či tzv. „ctí“.
Podmínkou uplatňování těchto opatření má být „efektivní spolupráce mezi všemi relevantními agenturami, institucemi a organizacemi“. Na naplňování této Úmluvy má dohlížet expertní skupina GREVIO, složená z deseti až patnácti členů různých odborností, mezi nimiž budou zastoupena obě pohlaví a různé regiony.
Co mohlo být příčinou nepřijetí Úmluvy?
Jedním z častých argumentů odpůrců IÚ je její domnělá nadbytečnost v našem současném právním řádu. Podle právníka Daniela Bartoně náš zákoník zcela v pořádku není a vzpomíná např. očekávanou novelu s redefinicí sexuálních deliktů (novela zákoníku s redefinicí znásilnění prošla v Poslanecké sněmovně 7. února 2024 s velkou podporou do druhého čtení). Pokud by k ratifikaci bylo došlo, zařadili bychom se podle Bartoně k většině evropských států a mohli bychom tak očekávat lepší fungování právního řádu. Pozitivním přínosem by jistě byla i podpora nevládního sektoru a vzdělávání vyšetřujících orgánů. Zásadní změny podle něj nutné nejsou, ale například zázemí pro oběti násilí dostačující není a možnost nalézt útočiště v azylových domech mimo velká města je rovněž často nedostupná. Zdůrazňuje, že kontrolní mechanismus GREVIO by nám nebral suverenitu, ale nabídl by komplexnější možnosti přístupu a řešení daných situací.
Nejostřejší debatu však vzbudilo užití termínu „gender“, jež se v dokumentu několikrát vyskytuje a jemuž mnohdy nebylo správně porozuměno. Co je tedy gender? Gender je obecné označení společenské role, která je člověku přisuzována vzhledem k jeho pohlaví, věku, a společenskému postavení. Ani v IÚ se genderem nerozumí nic jiného než „společensky ustavená role, chování, aktivity a atributy, jež daná společnost považuje za náležité pro ženy a muže.“ Genderově podmíněné násilí, k němuž se pak IÚ vyjadřuje, je takové, jež zakouší žena především proto, že je žena.
V článku 12 IÚ se hovoří o podpoře sociálních a kulturních vzorců a boji s předsudky, zvyky a tradicemi založenými na stereotypním pojímání rolí žen a mužů. Možná nedorozumění může působit nedostatečné rozlišování pojmů gender a pohlaví. Zatímco pohlaví, sex je chápáno biologicky, gender je termín sociologický. IÚ oba termíny často používá, ale systematicky je rozlišuje. Za mnoha neshodami a nesprávnými interpretacemi tedy mohl stát mylný, či nesprávně pochopený překlad.
Nejvýrazněji se s kritikou genderu v IÚ setkáme ve „Společném listě biskupů českých a moravských diecézí ke schvalování tzv. Istanbulské úmluvy“ z 13. května 2018 a ve „Společném stanovisku“, které 7. června 2018 zaslali poslancům Parlamentu ČR zástupci Církve římskokatolické, Církve řeckokatolické, Jednoty bratrské, Církve adventistů sedmého dne, Evangelické církve metodistické v ČR, Slezské církve evangelické, Církve bratrské a Pravoslavné církve, která svůj podpis připojila později.
Zde se dočteme, že IÚ v předloženém znění obsahuje řadu nepřijatelných, pro státy a kulturu Evropy autodestruktivních prvků. Pastýřský list zde shledává „degradování vztahu mezi mužem a ženou na antagonistické měření sil“. Čeští biskupové tvrdí, že podle Úmluvy muži v historii uplatňovali násilí s cílem podřídit si ženy, a proto je nutné každé násilí na ženě chápat genderově. Chlapci a muži jsou tu a priori vnímáni jako potenciální pachatelé násilí. Podobně zjednodušující obraz stál podle nich u zrodu lidstvu nebezpečných ideologií a tendenčních výkladů dějin, a proto považují za nepřípustné, aby byl tento dokument ratifikován.
Genderová harmonie, tedy rovnost v důstojnosti a uznání v rámci biologické i sociokulturní odlišnosti, je správný cíl, cestou k němu však, dle biskupů, není represe ani nepřátelské měření sil. K ničemu takovému podle mne IÚ nevyzývá, právě naopak, chce dovést obyvatele Evropy k rovnoprávnému soužití. Nevybízí ke třídění společnosti sobě rovných lidských bytostí na umělé kategorie a rozhodně nenabádá k trestání kohokoliv za to, že v dané chvíli nerozeznal genderovou identitu druhého. Za nešťastné a proti duchu Úmluvy postavené tvrzení považuji i to, že „je zřejmé, že některé neziskové organizace systematicky vyhledávají nové položky do svých seznamů diskriminovaných menšin.“
5. července 2023 ČBK potvrdila, že její přístup k IÚ se nemění a znění pastýřského listu z května 2018 nadále vyjadřuje její postoje.
Zcela jiný přístup zaujala církev Starokatolická ve svém „Prohlášení Starokatolické církve v ČR k současné debatě o rodině“. Vyznává zde, že nesdílí obavy některých křesťanů z tzv. „genderové ideologie“ a lituje toho, když je legitimní a přínosná debata o roli mužů a žen ve společnosti ideologicky zplošťována, deformována a zneužívána způsobem, který může být pro řadu lidí, včetně mnoha věřících, zraňující.
O svérázném postoji českých církví k IÚ se zmiňuje i prof. Petr Kratochvíl, člen Řídícího výboru Konference evropských církví, ve svém článku „Ekumenismus rozvratu a krize českého křesťanství“ v A2larm. Tradicionalisté u nás dle něj dospěli do bodu zlomu, opouštějí snahu o dialog a vydávají se na cestu konfrontace, která může mít velmi nebezpečné důsledky. Kratochvíl reaguje nejen na kritiku IÚ, ale i na postoje Aliance pro rodinu: obhajobu tzv. tradiční rodiny a názor na stejnopohlavní svazky. Je podle něho znepokojivé, že na stranu tradicionalistů se postavila většina představitelů českých církví a jednoznačně opačný postoj zvolily pouze Českobratrská církev evangelická, Církev československá husitská, Starokatolická církev a několik katolických disidentů.
Jazyk, formu a tón společného prohlášení označuje Petr Kratochvíl za „konfrontační, plný morální paniky z rozpadu státu a z násilí páchaného na dětech.“
V debatě při hlasování o ratifikaci IÚ bylo možné zaslechnout varování před „genderovou ideologií“ a snahou o „překonání přírody“, ujištění o zbytečnosti jejího přijetí, neboť „již v Bibli je jasně psáno, jak se má muž chovat k ženě a ona k němu“. Bylo však vyjádřeno i ujištění, že Úmluva není proti rodině a výraz gender je již dávno součástí našeho platného právního řádu. Podle Zmocněnkyně vlády ČR pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové měly při rozhodování navrch subjektivní, silně ideologické argumenty, nikoliv reálná fakta, natož hluboká znalost dokumentu. Promarnili jsme podle ní příležitost s „násilím v naší společnosti opravdu pohnout a dát tomu systematický dlouhodobý rámec“.
Nyní je již zřejmé, že IÚ se součástí našeho právního systému nestane a z vlastního rozhodnutí se nepřipojíme k zemím Západní Evropy, ke kterým se většinou cítíme přináležet.
Ani tak bychom neměli zapomenout, že křesťanství, jež je naším duchovním zázemím, se vždy zastává oběti proti agresorovi. Rozhodně není proti genderu, protože i v Bibli je mnoho společenských rolí, jejichž představitele nesmíme opomíjet. Záměr IÚ ulevit světu od násilí by neměl být oslyšen a nadále je naší povinností co nejlépe pečovat o všechny zraněné a zranitelné.
Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí [online]. 11. 5. 2011. Dostupné z:
https://www.coe.int/en/web/istanbul-convention/ text-of-the-convention.