Když někdo ukládá duším lidský zákon, že mají věřit tak nebo onak, jak jim to on přikazuje, pak pro to zcela jistě chybí Boží slovo. Jestliže tu Boží slovo není, tak je nejisté, zdali si to Bůh přeje mít. Neboť co on nepřikazuje, o tom nemůže být jisté, zda se mu to líbí. Ba jisté je, že se to Bohu nelíbí. Vždyť chce, aby naše víra byla založena čistě a pouze na Božím slovu, jak praví u Mt 16,18: „Na této skále vzdělám církev svou.“ A u J 10,4: „Mé ovce slyší můj hlas a znají mne, ale cizí hlas neslyší, nýbrž utekou od něj.“ Z toho pak plyne, že světská moc takovým zpupným příkazem pudí duše k věčné smrti. Neboť je nutí věřit něco, jako by to bylo správné a líbilo se to Bohu, ačkoliv je to nejisté, ba jisté je. že se mu to nelíbí, neboť zde není žádné jasné Boží slovo. Kdo věř jako správné něco, co je nesprávné nebo nejisté, ten popírá pravdu, jež je sám Bůh. a věří lžím a omylům, považuje za správné to, co je nesprávné.
Proto je úplně pošetilá věc, když přikazují, že se má věřit církvi, otcům, koncilu, ačkoliv zde není Boží slovo. To přikazuji ďáblovi apoštolové a ne církev. Neboť církev nepřikazuje nic, pokud není jisté, že je to Boží slovo, jak praví sv. Petr (1 Pt 4,11): „Mluví‑li kdo, mluviž jako řeči Boží (Kdo mluví, mluv jako Boží slovo). Ale už dávno neprokáži, že koncilní výroky jsou Boží slovo. Mnohem pošetilejší je tedy, když se říká, že králové a knížata a zástupy věří také tak. Drazí nejsme pokřtěni v krále, knížata a zástupy, nýbrž v Krista a samotného Boha. Nejmenujeme se také králové, knížata ani zástupy, jmenujeme se křesťané (doslova Kristové). Duším nemá a nemůže nikdo poroučet, kdo jim neumí ukázat cestu do nebe. To však nemůže učinit žádný člověk, pouze Bůh. Proto ve věcech, které se týkají spaseni duší, se nemá učit a přijímat nic jiného než Boží slovo.
Dále: I když jsou to nevzdělaní (hrubí) blázni, přece muší uznat, že nad dušemi žádnou moc nemají. Neboť žádny člověk nemůže duši zabít nebo oživit, poslat do nebe nebo do pekla. A i když nám to nechtějí věřit, dosvědčí nám to dostatečně silně Kristus, neboť v desáté kapitole Matoušově praví (Mt 10,20):,, A nebojte se těch, kteříž morduji tělo, ale duše nemohou zamordovati, než raději se bojte toho, kterýž může i duši i tělo zatratiti v pekelném ohni.“ Domnívám se alespoň, že zde je dostatečně jasně duše vyňata ze všech lidských rukou a postavena pouze pod Boží moc. Nuže, řekni mi: Kolik důvtipu musí mít hlava, která ukládá příkazy místu, v němž nevládne žádnou moci? Kdo by nepovažoval za nerozumného člověka, který by přikazoval měsíci, aby svítit, kdy se jemu zachce? Jak by se to rýmovalo, kdyby z Lipska chtěli ukládat příkazy nám ve Wittenbergu anebo naopak. Nařizovatelé by jistě obdrželi zavděk čemeřici, aby si vyčistili mozek a zbavili se rýmy. Přesto nyní náš císař a naše chytrá knížata takto jednají a nechávají se navádět papežem, biskupy a sofisty jako jeden slepý od druhému k tornu, aby svým poddaným přikazovali věřit tak, jak jím se uzdá bez Božího slova a přesto se chtějí nazývat křesťanskými knížaty! Budiž Bohu poručeno!
(…) Nakonec jako přídavek musím zde také odpovědět těm, kteří disputuji o restitucích, čili o navrácení neprávem nabytého jmění. Neboť takové obecné jednání patří pod světský meč a je o tom napsáno mnoho a hledá se v tom nesmírná přísnost Ale já to chci všechno krátce shrnout a všechny taková zákony a tvrdosti, které v této věci byly učiněny, odstranit najednou. V této věci nelze nalézt jistější zákon, než zákon lásky.
Když máš projednat takový případ, kdy jeden druhému má něco vracet, jsou‑li oba dva křesťané, je věc rozhodnuta brzy. Neboť žádný z nich nebude zadržovat, co patří jinému, ani to nebude od něho vyžadovat. Je‑li však jeden z nich křesťan, totiž ten, jemuž má být něco vráceno, je rovněž snadné rozhodnout. Neboť se po tom neptá, i kdyby to nedostal nikdy. Podobně křesťan, když má něco vrátit, tak to učiní. Ať se však jedná e křesťana nebo nekřesťana, máš o navrácení rozsoudit takto: Je‑li dlužník chudý a vrátit nemůže a ten druhý chudý není, máš dát průchod právu lásky a dlužníka osvobodit. Neboť ten druhý je mu rovněž podle práva lásky povinen to ponechat a ještě něco přidat, když je v nouzi. Jestliže dlužník chudý není, pak ať vrátí kolik může, buď všechno, nebo polovinu, třetinu či čtvrtinu, avšak jenom tolik, abys mu ponechal dostatečné přístřeší (dům), výživu a oděv pro něho i pro jeho ženu a děti. Neboť to bys byl povinen mu dát, kdybys mohl, tím spíše mu to nemáš brát, když to nepotřebuješ a on to nemůže postrádat.
Jsou‑li však oba nekřesťané, nebo jeden z nich nechce být souzen podle práva lásky, nech je, ať vyhledají nekřesťanského soudce, a věřiteli řekni, že jedná proti Bohu a proti přirozenému právu, i kdyby prosadil před lidským právem sebepřísnější tvrdost zákona. Neboť přirozenost učí stejně jako láska, že mám jednat tak, jak bych chtěl, aby druzi jednali se mnou. Proto nemám nikoho svlékat, i kdybych na to měl jaké chtěl právo, neboť i já sám bych byl nerad svlečen. Nýbrž stejně jako bych chtěl, aby se jiný v takovém případě svého práva vůči mně vzdal, tak také já se mám zříci svého práva. Tak je třeba jednat o každém neprávem nabytém majetku, ať tajné či veřejně, aby láska a přirozené právo byly vždycky nadřazeny. Neboť kde soudíš podle lásky, rozhodneš a rozsoudíš všechny věcí snadno beze všech právních knih. Kde však lásku a přirozené právo pustíš z očí, nikdy se netrefíš tak. aby se to líbilo Bohu, i kdybys všechny právní knihy a právníky snědl. Nýbrž tě ten popletou, čím více o nich budeš uvažovat. Správný rozsudek nemůže být vynesen z knih, nýbrž ze svobodné úvahy a rozumu, jako by neexistovaly žádné knihy. Avšak takový svobodný úsudek dává láska a přirozené právo, jimiž je naplněna každá mysl.
Úryvek z knihy O světské vrchnosti, kterou právě vydává nakladatelství EMAN