Článek soběhrdského faráře s názvem „Šifra Petra Tureckého“ na mne zapůsobil, jako by mi kdosi podal ve velikém horku sklenici chladné, osvěžující vody. Troufám si věřit, že podobně ho vnímalo více čtenářů. Nepochybuji však, že mohl vyvolat i opačnou reakci. Jedinou lítost jsem po jeho přečtení měla, že se mi takový článek nedostal do ruky před padesáti lety. Třeba by mi dodal tu odvahu, která mi tenkrát chyběla. Odvahu postavit se nepříznivému osudu, nenechat se od něho pokořit, zlomit. Přes veškerou snahu být optimistkou, nevidět vše jen černě, patřím mezi ty, kteří v sobě občas živí pocit křivdy, pocit, že mne osud zradil, že je ke mně nespravedlivý. Podléhám sebelítosti, žehrám na smůlu. A viníkem je samozřejmě osud, jak jinak. Je to pohodlné, nechat se pokořit ne snad lidmi, ale třeba nemocí či úrazem. Říkáte si pak, vždyť proti tomu nic nezmůžu, to je osud. Ten je nespravedlivý, ten zrazuje. Přitom stačí tak málo. Nepodléhat nepřízni, postavit se jí, odolat. Měli bychom si v prvé řadě uvědomit, že do vínku jsme při narození dostali rozum, inteligenci, svobodnou vůli. A jen na nás záleží, jak tyto dary rozvíjíme. Vždyť vůle Boží je žít, být šťastný, mít rád lidi, svoji práci, svůj život, milovat, vzdělávat se, poznával a mít odvahu dělat, co nás baví. Jak zpívá J. Grossmann ve své písni: …žít jak žít se má…, a ne jen žehrat na osud. Žít, aby člověk žil a ne jen přežíval.
Věřím, že i ten největší puritán, který článek pana faráře odsoudí, nejednou ve svém životě pocítil touhu užít si život plnými doušky a dělat, co ho baví, ne jen to, co se od něho čeká. Jenomže většina z nás tu odvahu v sobě nenajde. Necháme se raději svázat různými klišé a světskými zákony a také tím, co si o nás budou myslet ostatní, aniž bychom přemýšleli, zda je to pro nás dobré. Jediné, co bychom měli dodržovat, nebo čím se nechat svazovat, je Boží zákon, přikázání a také mravní zákon v nás samých. Žít tak, abychom byli rádi na světě, ctili hodnoty a měli čisté svědomí, abychom se nemuseli sami před sebou stydět. Jak už jsem výše napsala, život žít a ne přežívat.
Moc bych si přála, aby bylo hodně lidí na zemi, kteří si řeknou „můj život byl naplněn, dosáhl jsem cíle, žiju rád, cítím se šťastný a miluju lidi…“ Já už to zřejmě nebudu moci říci, tím víc si přeju, aby lidí, jako jsem já, bylo co nejméně. Pan farář uvedl na závěr svého článku citát z Kazatele 9,7. Myslím, že by bylo dobré, kdyby se tento citát stal krédem pro život. Děkuji p. faráři za to, že měl odvahu tento článek napsat.
Hana Fleischerová, Čerčany, 8. 7. 09
(red. kráceno)