Vzpomínka rodinná
„Ve feministické teologii nejde jen o záměnu zájmena, nýbrž o jiný způsob, jak myslet transcendenci, nechápat ji už jako nezávislou na všem a panující nade vším, nýbrž vevázanou do přediva života… Přiblížení se k mystice, která nejvíc překonala hierarchické mužské pochopení Boha, je nutné… Zdá se mi, že mystika a rezistence je ústřední téma budoucí feministické teologie osvobození.“ Dorothee Sölle (předmluva ke knize Zpovzdálí se dívaly také ženy, 1995)
Předivo života – rezistence – mystika
Předivo života babičky Jany byl její muž, děti, vnoučata a dva životní prostory – byty v Ženevě a Praze a jejich okolí. Vedle toho rezistentně obhajovala prostor pro to, co jí dávalo smysl intelektuálně, profesně a zbožností. Vlastní žití, psaní, čtení. Vykolíkovat a rezistentně hájit taky vlastní svébytnou existenci.
Myslím, že byla v tomhle prorokyní žen mojí generace. „Hlavním úkolem proroků a prorokyň bylo souditi minulost a zasahovati do přítomnosti poukazováním na Boží cesty.” (Novotného Biblický slovník, 1956, s. 725)
To prosakuje babiččinými příspěvky, s nimiž byla v českém prostoru zcela výjimečná a osamocená, do odborné diskuse – hodnocení dějin jako pomýlené hierarchické patriarchální etapy a důvěra v boží cesty rovnosti pro budoucnost. Dnešní generace žen, které bojují za to nerozpustit se v rodině, v genderových rolích v domácnosti, ve skleněných stropech na pracovištích a v normativech sexuálních vztahů, jí dávají za pravdu. Zároveň ale myslíme na to, jak zůstat jednoznačně milující a emočně dostupné.
Díky babičce jsme na cestu emancipace jako ženy (ale i muži) v našem rodě nastoupily možná o kus dřív, než to bylo in. Pracujeme s tímto dědictvím jako s mementem pro naše vztahy, naše dcery a ženy a muže kolem nás. Koneckonců, v oblasti emočního a osobnostního zrání určuje dědictví matek příslušníky dalších pokolení daleko víc než dědictví otců. A to není feministický objev.
Balancovat dohromady bezpodmínečnou lásku k druhému a rovnoprávnost ve vztazích je fuška. Aktivita, která vychází z emancipace, nesměřuje k tomu nějak si život ulehčit, ulevit si, zbavit se jha a být bez starostí. Je to naopak veliká zodpovědnost za svět, na kterém napáchaly nezvratné škody hierarchie, podřízenost a násilí. Ale stejně tak je napáchal nedostatek přijetí a podpory ze stran blízkých. Babička napsala v roce 2008: „Dříve se předpokládal pevný řád, a proto základní otázka zněla: Co mám dělat? V současné postmoderní atmosféře se klade otázka: Co mohu dělat? Důležité je společné hledání, co je tím podstatným.” (Opočenská, Jana. Křesťanství. In: Obrazy ženství v náboženských kulturách, Praha-Litomyšl, 2008, s. 104)
Myslím na ni v pozdějších letech, když ji předivo života jako vdovu a starší ženu vyvázalo z mnoha radostí a povinností rodinného života a zůstala sama. Na naše společné Košíře, kam jsem se jako mladá studentka za ní vracela pozdě po nocích a ona se pro jistotu na nic neptala. A další večer jsem já pro jistotu zůstala s ní doma a ona mi diktovala svoje rukou psané poznámky a já je přepisovala do počítače, se kterým nechtěla pracovat.
Přišlo mi, že ať už píše cokoli, vždycky je tam něco o ekologii, sociální rovnosti, rovnosti mezi pohlavími, inkluzivní řeči a něco o kvakerech. (Kvakeři jí obecně ztělesňovali to všechno dohromady.) Skrze ně na mě asi také přenesla afinitu k tiché modlitbě…
Vůbec s ní totiž bývalo často ticho. Žádné zbytečné žvanění nebo plácání. Někdy tiché broukání kostelních písniček (měla úzký výběr těch, co prošly teologickým sítem), u vaření Český rozhlas a někdy předčítání něčeho zajímavého (později také kázání br. faráře Balcara, kterého si vážila).
„Feministické teologie odrážejí zápas žen o vlastní spiritualitu… Věříme, že boží duch (spiritus) je síla, která spojuje vnější a vnitřní skutečnost, lidi mezi sebou a s přírodou… Duch se praktikuje. Spirituálně žít znamená sebepřesahovat a vědomě žít ve vztazích.“ (Obrazy ženství, 2008, s. 105)
Skrze její výše zmíněná intelektuální témata jsem viděla křesťanský svět zkresleně jako svět, ve kterém jsou tyto hodnoty běžné a rozumí se samy sebou. O tuhle iluzi jsem přišla, ale díky babičce jsme zažili v předivu života žitou spiritualitu, ze které vycházela. Mystiku svého druhu. Vídala jsem ji v tichu sedět u psacího stolu a modlit se. Soustředěně číst a dívat se z okna. Myslím na dubové aleje u ženevského sídliště, kde s námi dětmi trávila čas a učila nás poslouchat šumění větru ve větvích.
Mystické s ní byly i poslední roky v nemocnici, které se do mě hluboce zapsaly, i když na jiné úrovni než ty z dětství. Chodila jsem tam za babičkou pro odpovědi na otázky, na které jsem se dřív neuměla zeptat. Teď jsem se ptala, ale ona už mi neuměla odpovědět.
Na závěr tři obrazy z nemocnice, které ve mně zůstaly:
V čase, kdy byla ještě mobilní, jsem s ní vyšla na balkon na patře. Byly tam muškáty. Ptám se: „Pamatuješ, jak jsme je s Jakubem zalévali na terase v Ženevě?“ „Nepamatuju.“
Ptám se: „Máš vůbec nějaké hezké vzpomínky na minulost?“ „Pamatuju si, že mě Pán Bůh vždycky nesl a podpíral a že jsem na nic nebyla sama.“
Ptám se: „Těšíš se ještě na něco?“ „Jo, že mě takhle ponese až do konce.“
Ve druhém obrazu už je upoutaná na lůžko a verbálně se neprojevuje. Je konec návštěvy, držím ji za ruku a loučím se. Ona ruku nechce pustit a říká: „Nechoď.“
A ten poslední obraz je v pokoji s mrtvým tělem. Jenže tam už nebyla. Bylo tam nekonečné prázdno, ve kterém otázky už kladu přímo Bohu. Bohu, který Janu celý život nesl a nese ji dál.
Vzpomínka profesní
Byl mi svěřen úkol, abych připomenul teologické dílo sestry Jany Opočenské, tedy témata, jimiž se zabývala, a způsob, jakým je předkládala na církevní rovině i v akademické teologii.
Začnu krátkou vzpomínkou. Patřil jsem do skupiny studentů a studentek teologie, kteří se v polovině 70. let scházeli u Opočenských doma, aby se zabývali texty, které nebylo radno diskutovat v budově fakulty, systematicky sledované a patrně odposlouchávané StB. Například texty masarykovskými. Tyto schůzky vedl náš učitel Milan Opočenský, sestra Jana našim rozhovorům spíš naslouchala a jen vzácně do nich vstupovala, zpravidla, aby připomněla něco, co jsme přehlédli.
V té době vyšel její článek v KR (1976), kde nastínila jednak základní charakteristiku rozvíjející se feministické teologie, jednak biblické pohledy na ženu a jejich mnohdy jednostranné a sporné interpretace (O ženské problematice biblicky, KR r. 43 (1976), s. 75–80). Tím zveřejnila jeden ze svých dlouhodobých teologických zájmů, totiž analýzu postavení ženy v církvi a ve společnosti, stereotypy, které ve vztahu k roli žen vládly a vládnou, přičemž jsou namnoze teologicky pochybné, jak se dá prokázat, což sestra Jana činila.
O pár let později spolupracovala v tomto směru na sborníku V Kristu ani muž ani žena (Praha: Kalich, 1984), kde přispěla studií o ordinaci žen a jejích ekumenických souvislostech. Tento zájem sestry Jany Opočenské vyústil nakonec v její disertační práci, kterou dokončila po přestěhování do Ženevy, kde žila s manželem celá devadesátá léta, a kterou obhájila v roce 1991 na ETF. Budete ji znát jako knihu, která vyšla 1995 v Kalichu: Zpovzdálí se dívaly také ženy. Je to fundovaný úvod do feministické teologie, který přehledně a poprvé česky přinesl jak portréty výrazných představitelek tohoto teologického směru, tak důležitá témata a analýzu, jak, proč a kam se feministická teologie na konci 20. století ubírala.
Mezi obhájením práce a vydáním knihy publikovala několik článků na téma feministické teologie, česky v Křesťanské revui, anglicky v časopise Metanoia. K tématu se vrátila ještě jednou, když v roce 2003 publikovala článek o postoji apoštola Pavla k ženám (Pavel a ženy, KR 70, č. 4, s. 89–98).
Za svého pobytu v Ženevě se seznámila a spřátelila s řadou feministicky orientovaných teoložek, s nimiž spolupracovala v ekumenických projektech a konferencích. Jednou z nich byla například konzultace WARC v maďarském Debrecénu 1996, zaměřená na téma spravedlnosti v sociální a mezinárodní oblasti, jejíž materiály a výsledky zpracovala Jana Opočenská se svou ženevskou kolegyní Njoroge v anglicky a německy vydané knize The palm-tree: a symbol of commitment to justice (Geneva, WARC 1996).
Jako výrazné ocenění její práce se jeví skutečnost, že titul její knížky (There were also women looking from afar) použily její kolegyně jako název sborníku, který k jejímu životnímu jubileu vydaly v Ženevě 1998 (in honor of Rev. dr. Jana Opočenská) a který najdete v evropských teologických knihovnách, mezi nimi i v knihovně ETF (až se Deo volente zase otevře).
Tím jsme se dotkli druhé oblasti teologického zájmu Jany Opočenské, otázek spravedlnosti a vztahu ke stvoření, kde opět pracovala při řadě příležitostí v ekumenických grémiích a jakýmsi českým odkazem je článek opět z KR Evangelium všemu stvoření. (Za obnovený vztah k Bohu a stvoření), 2002.
Vedle toho vydala například s dlouholetým příznivcem českého evangelictví dr. Friedhelmem Borggraeffem knihu o církvích v Československu (Christen im Herzen Europas. ČSSR. GAW Kassel 1989), spolupracovala s manželi Moltmannovými (Jürgen a Elisabeth), viz článek Za koho mne pokládáte vy? (KR 1990) a příležitostně referovala o aktuálním teologickém dění (Dorothea Sölle, Česká Metanoia 1997).
Nakonec jsem si nechal knihu, která byla srdeční záležitostí spíš jejího manžela, bratra prof. Milana Opočenského, ale na níž v době ženevského pobytu sestra Jana vydatně spolupracovala. Jde o studii o Milíčovi z Kroměříže a tři jeho texty vydané v angličtině: The message for the last days: three essays from the year 1367. Geneva, WARC 1998.
Když si uvědomíme, jak dramaticky až výbušně se vyvíjí situace právě v těch oblastech, kterým sestra Jana Opočenská po desetiletí věnovala pozornost, nemůže nás nenapadnout, že jsme možná měli víc naslouchat a věnovat pozornost tomu, co nám Pán Bůh skrze ni kladl na mysl.