Uprostřed tohoto pro Slovensko těžkého léta zemřel (27. 7. 2023) Pan učitel z Brezové pod Bradlom Peter Pavel Uhlík (* 1940), kronikář a dějepisec kraje pod Štefánikovou mohylou, neúnavný organizátor kulturního a společenského dění v rodném kraji. Jeho smrt je ztrátou také pro Čechy, neboť patřil mezi prostředníky vzájemného porozumění, které zůstává předpokladem trvání Slováků a zvláště Čechů (byť pro mnohé skrytým).
Magister Uhlík organizoval nespočetné výpravy, které stovkám lidí konkretizovaly pojem Vlasti – od Ohře po Tisu, ale také od Zborova přes Duklu a Piavu až po normanské pláže; provázel stovky lidí tří generací na setkání se spisovateli a umělci, neopomněv nikdy proslulé ani zasuté hroby. V Čechách byl ale znám hlavně jako zakladatel a dlouholetý předseda, potom čestný předseda Společnosti M. R. Štefánika, slovenské celonárodní organizace s pobočkami v četných městech, jež, žel, jako taková v kritické době neměla a ani dnes nemá na české straně obdobu. Žádná z podobných iniciativ českých totiž nepřerostla rozměry kroužku osob speciálního zájmu. Obnovená Masarykova společnost se spokojila pouhou obnovou Ústavu TGM jako instituce, což jen opakuje osud hodonínské Galerie z roku 1913, která rovněž jako instituce měla být oporou sdružování; obnovená luhačovická setkání se omezila na okruh konzervativních vědeckých špiček, a neprosadila se ani iniciativa brněnských československy orientovaných intelektuálů, kteří se již před převratem 1989 snažili organizovat poutě na Štefánikovu mohylu.
Společnost M. R. Štefánika jako aktivní sdružení celonárodní úrovně zůstala (vedle Matice) ojedinělým fenomenem. Její ústředí je na Brezové, což možná českého čtenáře překvapí. Dotýkáme se podstatné odlišnosti. V tomto ohledu jsme jedni protikladem druhých: Čechy, kde Praga caput regni – a Slovensko stále notoricky multifokální.
Pětitisícové městečko Brezová bylo už 1848 střediskem povstání, které vyzdvihlo Slováky mezi moderní národy. Soutěží věčně s Myjavou, třetím silným je tu Stará Turá a zhruba dvacet dalších převážně protestantských obcí, které se společně zasloužily o nepřetržitost slovenské kultury.
Totéž, co vidíme v rozměru zeměpisném, trvá tu i v čase: nepřerušená tradice, markantní od reformace přímo pokračuje osvícenstvím, z něhož vyrůstá národní hnutí. Masaryk měl by tu důkaz pro své pojetí kontinuity kultury zprostředkované českým jazykem – s čímž je však v protikladu specifická kultura česká, jejímž prokletím je věčně opakovaná diskontinuita. Připomeňme ještě, že Brezovan Dušan S. Jurkovič spojil toto protestantské ohnisko s převážně katolickou Skalicou; z tohoto spojení se rodili první žáci Masarykovi, z jejichž práce dospěli k vrcholu svých dějin Slováci i Češi.
P. P. Uhlík pocházel ze starého rodu ze Staré Turé, po matce byl Myjavan a urobili ho Brezovanem: Zde mohl ještě dvacet let žít vedle biskupa Samuela Š. Osuského (autora pozoruhodného filozofického díla, m. j. Filozofie štúrovcov, ale i Nemecká vôla k moci; zemřel 1975), který Uhlíka oslnil a stal se celoživotní autoritou jeho duchovního světa. V duchu kázně, jež je nárokem této kultury, pracoval potom Uhlík po víc než čtyřicet let na místě pedagoga a historika rodného kraje. I po odchodu do důchodu dál pozdvihoval kulturní úroveň lidu tiskem i organizováním nespočetných podniků.
Vedle nespočetných článků po sobě zanechává sedm svazků osobitých memoárových zápisů, v nichž podchytil téměř sto let pokračující tradice, do níž byl zasazen jeho život. Dílo se podivuhodně vymyká z produkce nejen vlastivědných monografií, ale i publikací pretendujících na „velkou“ historii. Není to běžné nahromadění fakt. V Uhlíkových knihách řazených chronologicky i tematicky můžeme znovu po letech číst autentická a datovaná interview, která občas komentuje po desetiletích již poučený autor – někdejší zapisovatel. Vedle mnoha jiných se tu znovu setkáváme například s architektem moderní Bratislavy (ale i podílu na pomníku sv.Václava v Praze) Jurajem Tvarožkem († 1996), spisovatelem Jánem Juríčkem († 1992), biskupem Ivanem Osuským (nar. 1942) i mnoha dalšími, jejichž význam jen zdánlivě nepřekročil hranice rodného kraje. Dostáváme živý obraz konajících lidí s jejich dobovými ideály. V pozadí za nimi je životní příběh autora samého. Pohledný mladý muž s očima jako živé uhlíky, inteligentní a ctižádostivý, je úředně přidělen do Brezové, což ho neuspokojuje. Přichází osobní krize, jakou vytvářejí dynastie, zabezpečující kontinuitu. „Mňa kedys‘ zvádzal svet…,“ básnil o tom Hviezdoslav. Po své katarzi ocitá se už navždy Peter Pavel Uhlík V objatí rodných letokruhov (Brezová p. B., 2009). Poznal bolest i sílu staletých kulturních dynastií a neodešel, aniž by vychoval nástupce. Spolu s Jánem Juríčkem a po něm se stal přímým pokračovatelem obdivovaného biskupa Osuského.
V nejlepší luteránské tradici jdoucí od šestnáctého století začíná Uhlík své zápisky na Parthenonu a potom ustavičně poměřuje antickými měřítky svou kalokagathiu, kterou v praxi uskutečňuje na brezovské škole a celostátních i zahraničních soutěžích svých cvičenců. Nakonec v této podivné době, kdy se vše rozkládá, takže i evangelický biskup káže, že vítězná „pravda nepotřebuje, aby za ni někdo bojoval“, je celý Uhlíkův život v každém ohledu, od praktické teologie přes historii až po tělesná cvičení ustavičným zápasem proti takové teologii rozkladu: vše přece začíná a končí výchovou hrdinů, kteří, tak jako žáci Periklovi, vybudují krásné město.
(2023)