Jak začala cesta povelikonočního evangelia
Text: L 24,36–45, Čtení: Iz 53,1–6
Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich. Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl?
Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ To řekl a ukázal jim ruce a nohy.
Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: „Máte tu něco k jídlu?“ Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před nimi. Řekl jim: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.
O velikonocích jsme slyšeli radostnou zvěst o tom, že ukřižovaný Ježíš byl vzkříšen. Slyšeli jsme ale také o jistých nesnázích, které doprovázely přijetí této zprávy formující se povelikonoční církví. Ženy, které v hrobě místo Ježíšova mrtvého těla našly dva živé anděly, měly z andělské zprávy sice radost, ale jejich strach byl možná ještě trochu větší. A ke dvěma učedníkům kráčejícím cestou do Emaus se sice přidal sám Vzkříšený, jenže oni ho nepoznali. Něco jim bránilo, aby vzkříšeného Ježíše poznali. Co to bylo? Nevíra, nebo strach?
Když se Ježíš mezi svými učedníky objeví tentokrát, tak jej učedníci nejenže nepoznají, ale ještě k tomu se pořádně vyděsí. Domnívali se totiž, že se mezi nimi zjevil duch, který k nim patrně zavítal z nějakého strašidelného hradu. Skutečnost, že k nim přichází duch mrtvého, nebo rovnou strašidlo, jim přišla pravděpodobnější než to, že Ježíš skutečně vstal z mrtvých, že žije a mluví s nimi.
Z jejich strachu, údivu a překvapení je opět musí vytrhnout sám Ježíš: „Vždyť jsem to já! Dotkněte se mne, a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně.“ Evangelista Jan vypráví, jak Ježíš dokonce vyzývá jednoho z apoštolů, aby vložil prst do jeho ran po ukřižování. To je dost šílená představa. Avšak na druhou stranu: Co bychom za takový nebo jakýkoliv jiný konkrétní důkaz víry dali my, když nás trápí pochybnosti. Ne nadarmo se v Janově evangeliu píše: „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ Jak však vidíme na příběhu povelikonoční církve, ani ty nejhmatatelnější důkazy nemusí víře stačit. Když Ježíš učedníkům nabídne jasné a nepochybné důkazy toho, že je naživu, mají z toho učedníci sice velikou radost, jenže tomu stejně nemohou uvěřit a jenom se diví.
Díky Bohu je mezi nimi přítomný živý Kristus, který je může z jejich ustrašených fantazií vrátit zpátky na zem. Učiní tak otázkou: „Máte tu něco k jídlu?“ To je dost zvláštní otázka. Od vzkříšeného Krista bychom takovouto otázku nejspíš čekali ze všeho nejméně. Bylo přece tolik jiných věcí, na které se svých učedníků mohl zeptat. Třeba Petra by se mohl zeptat: „Proč jsi mě zapřel?“ A ostatních se mohl zeptat, proč se rozutekli jako hejno slepic, nebo proč nevěřili tomu, co jim on sám o utrpení Mesiáše přece už dávno říkal. A také o tom, že třetího dne vstane. On se však místo toho zeptá, zda mají něco k jídlu.
Mimochodem, ta otázka je zvláštní i tím, jak je položena. My se většinou ptáme jinak, jakoby negativně: Nemáte náhodou něco k jídlu? Nevíte, kolik je hodin? Jako by nás zajímalo, jestli ten druhý také nemá a neví, právě tak jako nemáme a nevíme my. Ježíše zajímá, zda by se mezi učedníky něco k jídlu našlo. A tak se ptá, zda mají něco k jídlu.
Ta otázka je zdánlivě banální a obyčejná. Je něco k jídlu? Tak se ptáme, když se vrátíme domů z práce, ze školy nebo z výletu. Pokládáme tuto otázku plni pevné víry a radostného očekávání, že se doma opět něco k jídlu najde. Možná právě proto se na to ptá i Kristus. Právě pro tu pevnou víru a radostné očekávání, protože zrovna to jeho učedníkům zoufale chybí. Pokládá tu otázku, aby ukázal, že skutečně není žádný duch, ale živý člověk z masa a kostí.
Učedníci putující do Emaus poznali ve svém doprovodu vzkříšeného Pána právě ve chvíli, kdy s nimi zasedl ke společnému jídlu a u jejich stolu se stal jejich hostitelem. Nyní poznává celá církev svého Pána v tom, který je živý, mluví s nimi a sedí s nimi u stolu. Právě stolováním se Vzkříšeným se velikonoční evangelium naplňuje. A zároveň se tím začíná psát příběh nový. Ježíš své učedníky povolává od stolu ke službě. Posílá je, aby začali v Jeruzalémě, kde se spolu sešli, a nesli pak všem národům tu dobrou zprávu, že Kristus je s nimi, se svou církví i celým světem. Že vstal z mrtvých a žije. To velikonoční evangelium došlo po cestách z Emaus a Jeruzaléma až k nám.
Vraťme se však ještě ke slovům proroka Izajáše z prvního čtení: Věříme této zprávě? Jak se k ní stavíme? Mění nějak naše životy? Dotýká se nás vůbec? Možná se Ježíšovým učedníkům v lecčems podobáme. Také bychom se chtěli z evangelia plně radovat, ale zároveň i nás svírá ve víře strach a drtí pochybnost. Také nám stále něco brání, abychom se z evangelia radovali úplně. Ani my nepoznáváme vzkříšeného Pána tam, kde bychom ho měli vidět. Třeba v lidech, kteří jsou závislí na naší pomoci. Také nás od víry odvádí smutek nad sebou i nad stavem světa a církve. Anebo nám celý ten příběh připadá až příliš duchovní a neuvěřitelný, než abychom o něm a o své víře mluvili s druhými lidmi. To všechno ohrožuje i nás. A i my bychom nejspíš podobně jako povelikonoční církev působili ve své víře při pohledu zpovzdálí poněkud zmateně. To však Ježíši nebrání, aby do světa vyslal právě tuto lehce zmatenou církev. Právě tu církev, kterou má zrovna k dispozici.
„Vy jste toho svědky,“ říká Ježíš. Příběh Ježíše Krista je to, o čem měli učedníci svědčit druhým lidem. Tenkrát stejně, jako to máme dělat my tady a teď. Ten příběh je nám také výzvou k pokání. K zamyšlení nad tím, co kazíme, komu škodíme a zda je snad někde prostor k nápravě. A je také ujištěním, že Boží milost a odpuštění tu pro nás vždy budou.
Ježíšův příběh je ale především pozváním ke slyšení radostného slova. Pozváním do shromáždění jeho lidu. Pozváním ke společenství s druhými lidmi a s Bohem. A je také povzbuzením, že strach, pochybnost, ani hřích nás nemohou úplně zlomit. Protože to všechno na sebe vzal náš Pán Ježíš. Zemřel pro to na kříži, ale vstal z mrtvých a skutečně žije mezi námi. Amen.