Text: Job 2,1–13
„Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“
Příběh Joba byl určen pro letošní první neděli postní. Ti, co ten příběh vybírali, sotva mohli předvídat tu smutnou shodu okolností: Víte, jakým způsobem přišli o život všichni Jobovi synové a dcery? Slavili spolu v jednom domě a ten dům se zřítil.
Job ten den přišel také o všechny své majetky. Ztráta synů a dcer byla tragickým vyvrcholením toho, co se na něj navalilo. Job na to odpovídá: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“
Nevím, jestli bychom dnes v Turecku či Sýrii našli někoho, kdo by to takhle dokázal vyznat. Nevím.
Slyšel jsem k tématu Joba a různých pohrom už před časem jedno kázání, které uvedenou Jobovu větu kladlo za vzor zralé zbožnosti a ochoty přijímat od Boha nejen dobré, ale i zlé. Opět nevím. Jsem v pokušení to vidět úplně opačně. Totiž že Jobovy reakce v prvních dvou kapitolách jsou tam proto, aby nás čtenáře vytočily. Přece není možné vše přijímat s takovým klidem! Také se časem ukáže, že ani Job, jakkoli vyrovnaně teď znějí jeho slova, uvnitř až tak klidný není. Ale to tak bývá. Klidná slova zakrývají lecjakou bouři uvnitř.
Jako první se ohradí Jobova manželka. Ta svou vnitřní bouři neskrývá. V hebrejském originále pronese dvě věty: „Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři.“ Ve starověkém řeckém překladu zvaném Septuaginta toho ovšem řekne mnohem víc. Má tam celý rozlícený odstavec o tom, že Job jen tak sedí a drbe se, ale ona má také trápení, ona ty děti porodila, vychovala, teď o ně přišla a trmácí se ve svém zoufalství za živobytím, kde se dá.
Křesťanská tradice Jobovu ženu odsuzuje. Prý je zástupkyní ďábla, když nabádá Joba, aby zlořečil Bohu. Opět nevím. Přijde mi, že představuje pochopitelnou lidskou reakci. Zvlášť v té verzi Septuaginty naráží na skutečnost, že Job věci vidí dost ze svého vlastního úhlu, řeší hlavně sebe a svůj úděl. Což je logické, když je tak zasažen, pochopitelné, ale on není jediný, koho ta série pohrom zasáhla.
Job je v této fázi postižen nejen ztrátou majetku a blízkých, ale už i ztrátou tělesného zdraví. Své ženě však odpovídá: „Mluvíš jako nějaká bláhová žena. To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“
Ta zbožná smířenost mě dráždí. Uklidňuje mne ale, že se to odehrává v prvních dvou kapitolách knihy, která má přitom kapitol čtyřicet dva. Tedy jako bychom tu stáli na začátku čtyřicetidenního, čtyřicetikapitolového postního hledání.
Číst jen ty první dvě kapitoly Joba je nebezpečné: člověk může získat pocit, že tu už dostává určité odpovědi na otázky ohledně zla ve světě. Ano, dostává, ale jsou to odpovědi dost problematické.
Sázka Boha se Satanem. Na Joba prý dopadá to množství pohrom proto, že se Bůh a satan dohadují o Jobově bezúhonnosti. To celé prý je zkouška. Když to domyslíme, tak tu Satan vlastně úspěšně pokouší Hospodina, a Bůh přistoupí na jeho hru. Říká pak: Job „ve své bezúhonnosti setrvává dosud, ačkoli jsi mě proti němu podnítil, abych ho bezdůvodně mořil.“
Bůh se nechává od ďábla ponouknout, aby mořil lidi? To je dost za hranicí! Za hranicí Boha, jak ho vidí křesťanská dogmatika. (V přímém protikladu proti tomu, co tvrdí list Jakubův 1,13.) Bůh klasické křesťanské dogmatiky by správně měl říct: „Jdi do háje satane, já jsem tady vševědoucí, já vim, že Job je dobrej, není třeba ho testovat tím, že ho o všechno připravíme.“
Bůh v knize Job na zlou hru přistoupí. Ale je to odpověď na naše otázky ohledně zla ve světě? Že Bůh nás zkouší? Jak vůbec přemýšlet o tom obrazu zkoušky? O zkouškách se mluví i v Novém Zákoně, ale tam se spíš odmítá, že by je Bůh na lidi cíleně posílal. Spíš to zlo, které Bůh na lidi dopouští, lidé mohou jako zkoušku přijmout. Což znamená: Zkusit se k tomu postavit nějak aktivně, jako k boji, který je potřeba vybojovat. Nezabydlet se v pozici oběti. Tak bych přeložil, co znamená „přijmout něco jako zkoušku“.
Odpovědí na otázku zla ve světě pak kniha Job nabídne celou řadu – v následujících čtyřiceti kapitolách, když přijdou Jobovi přátelé. Spolu s Jobem nejdřív sedm dní mlčí. To je dobré a nelze to vynechat. Ten čas, kdy se prostě mlčí, protože bolest je nesmírná.
Job pak to mlčení ukončí svou první řečí, ve které prokleje den, kdy se narodil. Tady se ukáže, co má Job opravdu uvnitř. Není to zbožná smířenost. Je to hořkost, výčitka, protest proti tomu, že se vůbec narodil, výčitka vůči Boží nespravedlnosti.
Pak začnou mluvit přátelé, Elífaz, Bildad a Sófar, a pokouší se Joba utěšit. Potažmo pokoušejí se mu vysvětlit jeho úděl. Někdy se pokoušíme utěšit druhé lidi tím, že jim vysvětlíme, proč se dostali do situace, ve které jsou. Určitě víte, jak úspěšná metoda to je…
Jan Keřkovský vydal krásnou knihu, ve které je rozhovor Joba a jeho přátel shrnut do několika vět. Naznačují, co se odehrává v prvních deseti kapitolách:
Job: Zlořečen den, kdy jsem se narodil: Kdybych se narodil mrtvý, měl bych štěstí a nepotkalo by mě toto trápení:
Elífaz: Blaze člověku, kterého Bůh kárá! Volej k Bohu, on tě obnoví!
Jób: Mějte se mnou soucit! Bůh, ten špeh, mě už nenechá, jsem jen prchavý opar.
Bildad: Jestliže tví synové zemřeli, bylo to zasloužené! Ale ty zůstaň zbožný, Bůh ti dá opět radost a štěstí.
Jób: Jistě jsem se proti němu ničím neprovinil. Stvořil mě ten krvelačný ukrutník jen proto, aby mě pohltil?
Sófar: Ať Bůh umlčí tvé rouhání! Nejsi nevinný. Přijmi soud, vyznej vinu a on ti odpustí.
Je zde celá řada klasických zbožných odpovědí, například: „Vydrž, Bůh to zas spraví!“ nebo „To je Boží kárání, Bůh to s tebou myslí dobře!“ nebo „Jestli tví synové zemřeli, zasloužili si to!“ a nakonec „Mluvíš nějak drze, Jobe, určitě ses provinil a můžeš si za své utrpení sám!“
To poslední je asi nejsilnější motiv v řeči Jobových přátel: „Jobe, určitě ses nějak provinil, můžeš si za to sám.“
Také vás to někdy napadne, když se někomu stane něco zlého, že si za to nějak sám může? „Jo, tamta rodina, tam vždycky byly nějaký problémy.“ „Jo, on žil tak podivně, to je jasný, že ho to dohnalo.“ Vztaženo na Turky a Syřany: „Jak to, že v té tektonicky nestabilní oblasti neměli ty domy postavené nějak pevněji?“ Nebo: „Vždyť to nemohlo spadnout úplně naráz. Proč třeba nějak nevyběhli ven?“
Člověk zpravidla hledá, jak se srovnat se skutečností, že se stalo něco tak strašného. Pokoušíme se jako by uklidnit tím, že to dává smysl, že si za to ti druzí nějak mohou sami. Chaos, který uvnitř nás tyhle tragické události vyvolávají, se snažíme učesat. (Slibnou metodou, jak ten chaos učesat, jsou konspirační teorie. Ty vám dají odpověď, kdo za všechno může, od zemětřesení přes válku po špatné počasí.)
Pak jsou situace, možná celá období života, kdy tohle vztahujeme sami na sebe: Děje se mi něco zlého, protože jsem se provinil, protože jsem zlý.
Tímhle uvažováním je určená značná část Bible: Stalo se ti něco zlého? Je to důsledek tvého hříchu. Tohle uvažování asi nelze jen tak hodit do koše. Souvislost příčiny a důsledku je někdy prostě dobře viditelná. A záměrem tohohle pohledu je, že zvěstuje možnost nápravy a Božího odpuštění. To je krásné. Ovšem, co to udělá s člověkem, když se to na něj nasype jako na Joba, a dotyčný přijme, že se mu to stalo proto, že je zlý nebo prokletý?
Job trvá na tom, že se neprovinil. Což je v Bibli revoluční myšlenka. A Bůh mu nakonec dá za pravdu. Chyba překvapivě nebyla na Jobově straně!
Čtěte knihu Job, ale upozorňuji, že ani na jejím konci nedostanete uspokojivou odpověď na otázku zla ve světě. Klidně prozraďme, že ta odpověď se nese ve smyslu: „Jobe, jakožto malý člověk nemůžeš rozumět složitým cestám Božím.“ I tak má smysl Joba číst, ptát se, třeba to i propojit s postním obdobím.
Jakkoli kniha Job zůstává mnohoznačná, jednu věc z ní lze překvapivě jednoznačně vyčíst. Je to ta myšlenka: „Dopadá na tebe pohroma za pohromou? To vůbec nemusí znamenat, že jsi zlý.“
(Příběh Ježíšův tuhle myšlenku postaví ještě do jiného, nového světla.)
Pane, možná ani nepotřebujeme odpovědi. Potřebujeme tvou ruku podanou, tvou blízkost. Buď blízko všem, kdo trpí ztrátami, bolestmi těla nebo i vědomím své viny. Amen.