O Veliké noci se dějí věci. Veliká noc s velkým „V“ není ledajakou nocí. Tato noc je nocí přechodu. Hospodin v ní dává svému lidu vyjít z Egypta, z domu otroctví. Izraelité jsou v tu noc plni očekávání. Spoléhají se na Hospodinovo Slovo tlumočené Mojžíšem. Dělají, co mají, vše ve spěchu a v napětí z toho, co se stane, připraveni na cestu. Zabít beránka, krví pomazat veřeje i nadpraží domů, sníst upečené maso, nekvašené chleby s hořkými bylinami, nenechat zbytky. Spálit, co zbyde. Mít odvahu a vyjít! Věřit. Hospodin je s námi. Předchází nás, razí nám cestu. Pojďme, není čas čekat.
Kdo je Hospodin? Kdo jen to je, kdo vyvádí z otroctví? Jeho jméno je tajemstvím. Tajemné Hospodinovo jméno je výzvou k slyšení: „Slyš, Izraeli, Hospodin je naším Bohem a je to Hospodin jediný.“ (Dt 6,4). Známost jeho jména zní napříč Starým zákonem jako refrén: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, jenž ti dal vyjít z Egypta.“ (Ex 20,2; Dt 5,6). Známost Hospodinova jména smíme vnímat jako píseň, v níž starozákonní žalmisté i proroci zpívají o tom, že Hospodin nenechává svůj lid o samotě. Jde s ním, střeží ho, chrání ho, vede ho, vyvádí ho z moci těch, kdo zotročují, manipulují, terorizují, jak připomíná prorok Izajáš: „Hospodine, Bože náš, byli jsme pod mocí jiných, nikoli tvou, budeme však připomínat jedině tvé jméno!“ (Iz 26,13)
Hospodin dává člověku vyjít z noci do světla dne. Poskytuje orientaci v temných lidských nocích i za světla dní, které se víc než dnům podobají nekonečně dlouhým nocím bez slunečního svitu. Jsou to chvíle, kdy nedokážeme zachránit sami sebe a kdy nedokážeme pomoct ani těm, na nichž nám záleží, nebo zkrátka nemůžeme, nebo nevíme jak. Bezmocná samota se podobá temné noci, domu bez oken i dveří, temné kobce, hrobu, hluboké jámě, z níž se sami nevytáhneme.
„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ ptá se Ježíš na kříži.
Kdo je Bůh? Má lidskou tvář, je to ten, který umřel na kříži? Hrob, do něhož položili jeho tělo, zůstal prázdný. Prázdný hrob naplnil úžas z viděného. Nezůstalo v něm nic, co by připomínalo lidskou bolest, utrpení, zoufalství, ani bezmoc. Temnota probdělé noci ztratila svou moc i sílu. Hrob je prázdný. Kámen je odvalen, temnota ztrácí svou sílu.
V této naději a z této naděje smíme čerpat sílu pro svůj vlastní život, pro své vlastní nesení kříže. Mít odvahu překonat tu tíži a nést kříž až do konce, slyšet Ježíšův hlas, vidět, že on nás v nesení kříže předešel. Navzdory životním otřesům smíme slyšet Ježíšův hlas, hlas mocné bezmoci, překonávající samotu, utrpení a nakonec i smrt. Slyšet jeho hlas znamená vnímat slova: noc, bdění, kříž, hrob, světlo, vzkříšení, setkání jako sled událostí. Jsou to životní milníky, které nevedou do slepé uličky, jámy nebo hrobu. Cesta kříže nás přivádí do Otcovy náruče, do míst, kde se tma stává světlem.
Německý básník, spisovatel a dramatik Bertolt Brecht napsal báseň „Proti svodům“.
Odolejte svodu!
Není žádné vzkříšení.
Nevěřte na náhodu
Už noc vám čeří vodu
A v den se nezmění.
Tu samou báseň lze číst i jinak, totiž očima víry. Takto ji přebásnil švýcarský teolog Hans Küng:
Odolejte svodu!
Čeká na vás vzkříšení.
Nevěřte na náhodu
Už noc vám čeří vodu
A v den se promění.
Život nemusí jít cestou víry. Smíme se ovšem spoléhat na to, že Bůh nás na našich cestách nechává vycházet z ne-víry do víry. Nechává nás s důvěrou vkládávat svůj život do jeho rukou. Smíme se připojit k jeho Synu, k Ježíši Kristu a přitom kráčet svou vlastní cestou, nést svůj vlastní kříž a věřit že posilou v nesení je nám On sám. On je klíčem k rozpoznávání cesty vedoucí temnou nocí do světla dne. Tajemství Velikonoc není iracionální hádankou. Podobá se spíš písni o jedné sloce, kterou lze zpívat stále dokola, aniž by se omrzela: „Před tebou, Pane, temno ztrácí sílu svou, noc odchází a den jasně září.“