„Pojď, ještě tě představím, je tu Honza Čapek,“ říkám dceři, mládežnici, na pohřbu mé tety Mileny Šimsové. Ze světa odešla včas, aby už nestihla ruskou invazi na Ukrajinu, co nastala tři dny později, a přitom už její pohřeb nepodléhal pandemickým restrikcím. A protože milovala a podporovala setkání a diskusi chytrých lidí, jistě by ji potěšilo, že se na jejím pohřbu sešlo asi 18 farářů, nemálo bývalých disidentů, ale i nevěřících mládežníků – všichni po pandemickém přidušení připraveni na nadšenou diskusi. „Honza Čapek ještě úplným zázrakem přijel, je to člen Nové orientace, postava z historie církve, přítel tvého dědečka, ač nevypadá, je hodně přes osmdesát, toho příště už nemusíš vůbec potkat,“ říkám dceři. Pak se obracím na Honzu Čapka: „Toto je vnučka Jaromíra Procházky, Ája.“ „Váš dědeček byl přísný muž,“ odpovídá Čapek s vlídným pomalým úsměvem. „Na nás už tolik ne,“ vzpomíná má dcera. Pokračujeme řádkou dalších farářů, Pavla Kaluse jen tak odbydu úsměvem, veselým očním kontaktem a stručným „Ahoj“. „Ten mi neuteče,“ myslím si. A on mi utekl. Ani ne po roce koukám na parte na monitoru a nechce se mi věřit…
Kdybych měla jmenovat tři faráře, kteří mne v mládí, jež se zázračně krylo s nesmělým oťukáváním svobody v předrevolučních osmdesátkách, nejvíce ovlivnili, nebo lépe, kteří to nejlépe uměli s mládeží, a zároveň je přirovnat k biblickým postavám, bude to především Honza Keller – Noe – hrdina a zachránce v době totalitní morální a spirituální krize, který vystavěl (opravil) na Vysočině útočiště – Archu, totiž Zbytov, aby do něj nacpal čas od času mladé lidi a převezl je potopou úpadku lidského svědomí až k holubici – totiž Revoluci, přinášející zvěst o pevné svobodné půdě pod nohama. Honza Keller byl při budování Zbytova vysmíván stejně jako Noe při stavění archy a byly mu házeny klacky pod nohy rozhodně ne s úmyslem, aby měl k stavění více materiálu. Přesto Zbytov – tato loď jistoty – měla pro mladé nejen v církvi neobyčejné kouzlo, ač dostat se do „Archy“ znamenalo vyhýbat se po cestě číhajícím mořským dravcům v podobě zdánlivě úplně pasívních tajných policajtů (estébáků) či jejich spolupracovníků, tu a tam ležérně opřených o lopatu u rozkopaného okraje silnice, vedoucí ke Zbytovu. Jistota, že to v rozbouřených vlnách komunistické proticírkevní zášti přežijeme se zdravým rozumem, to byl Zbytov.
Druhým farářem, kterého bych přirovnala k Mojžíšovi, snášejícímu z hory Sinaj desky Desatera a bezpečně vedoucímu zástupy mladých lidí z církve přes duchovní a morální poušť, byl Jirka Gruber. Směřovač, vůdce, ten, co vyznačil to podstatné, co varoval před zcestím nevíry, ateismu.
Třetím v řadě byl nejdříve ještě bohoslovec, pak mladý farář Pavel Kalus. Mně splývá v představách s biblickou postavou člověka, který s nulovými prostředky a se skupinou lidí udělal neuvěřitelné. „Jozue, ten porazil Jericho…,“ zpívali jsme nadšeně ze zpěvníku „Nová píseň“ a nevěděli jsme, že tisk tohoto nástroje na boření hradeb strachu, naočkovaného do nás komunistickou výchovou, zprostředkoval s holandskými návštěvníky na faře v Prosetíně právě Pavel Kalus. Nikdo o tom nevěděl, i když jsme tušili, kdo v poloilegální činnosti naší církve patří k nejaktivnějším. Nebylo to ignorantství, nechtít vědět bylo bezpečnostní zásada, protože čím méně člověk věděl, tím méně při případném výslechu prozradil. Jak to opravdu bylo, jsem se dozvěděla až z úžasného článku Pavla Keřkovského ve sborníčku „Cesta víry V“.
Jako Jozue rozdal lidem hrnce a paličky a řekl jim, ať s tím jdou bourat hradby, tak Pavel Kalus, s krycím jménem „Pavelka“ zval v 80. letech mládež na lesní brigádu na pomoc lesníkům v Orlických horách na vypůjčené hájence „Kunvald,“ aby probudil ducha jednoty bratrské, vzniklé r. 1457 v nedaleké chaloupce v obci Kunvald, a připojil k tomu jednotu sesterskou. Vytvořil tak kapku svobody pro skupinku mládeže. Pod vedením Kaluse otce a pak Kaluse – syna (Pavla) se na Kunvaldě pomalu tvořilo unikátní křesťanské společenství mládeže, a to v dobách zákazu shromažďovat se mimo kostely a jejich kontrolované pravidelné akce.
Pavel Kalus s oblibou řešil problémy tak, že je spároval a nasměroval, ať se řeší samy navzájem. Stromečky v orlických horách potřebovaly zbavit okolní trávy, aby svobodně rostly, mládež se potřebovala zbavit špehujících estébáků, jejich pomocníků (bohužel i mezi členy ČCE) a učitelů, nabádajících ke vstupu do komunistické strany. Les kolem hájovny Kunvald to jistil.
Jednou večer vejdu do kuchyně kunvaldské hájenky, asi pro hrneček s čajem, a vidím Pavla Kaluse, který si z kuchyně udělal něco jako kajutu kapitána, jak mele pantem (byl mimořádně povídavý) a zároveň na masovém mlýnku mele studené vařené brambory, co zbyly od oběda a nikdo už je nechtěl (celkově nějak mládež jedla méně než teď). K tomu Máša, se kterou tenkrát chodil, než se vzali, loupe cibuli a „Šéfíček,“ což byl Milan Ryšavý, rozdělává plechovku s domácí paštikou. (Velká část kunvaldské party byli Ryšaví z Miroslavi a úrodná jižní Morava plná šikovných pěstitelek a kuchařek dodávala obrovské plechovky domácích kompotů broskví, meruněk, třešní, ale i domácího rajčatového protlaku či paštik.) Na vrzajícím masovému mlýnku tu teď vznikala legendární „Kunvaldská pomazánka“. Pavel vyřešil dva problémy naráz – jak se zbavit zbytků z minulého dne a jak zasytit mládež na pasece den příští. Při obžínání stromků na křišťálově čistém vzduchu v lese rychle vyhládlo. Chleba s kunvaldskou pomazánkou – to byla nejlepší svačina ve stínu vzrostlých smrků na okraji paseky.
Nebylo však jen léto. V Bystřici nad Pernštejnem nebyla žádná evangelická mládež. Ve čtvrťáku na gymplu jsme měli jednoho evangelíka, byl to ale kluk a styděla jsem se ho oslovit. Obě sestry už studovaly v Brně a chodily do mládeže tam. V té době jsem byla moc vděčna, když mě občas Pavel Kalus v neděli ráno s autem čekal před sídlištním barákem a zavezl do Prosetína, kde jsem nepříliš dokonale doprovodila bohoslužby na místní varhany. Pak mě zase zavezl domů. V letech, kdy už pro člověka rodiče neznamenají všechno, tím vyřešil problém mé mládežnické osamělosti a zároveň problém absence varhaníka v Prosetíně, kde farářoval. Po návratu do Bystřice ještě zvládl prodiskutovat s mým otcem Jaromírem Procházkou části v té době zkreslovaných českých a slovenských dějin, jejich výzvy a inspiraci pro dnešek. Otec byl učitelem všeho možného, jen ne dějepisu, který mu komunistická ředitelka gymnázia zatrhla, přesto měl řádku neformálních žáků. Pavel k nim patřil. S otcem absolvoval neformální neplacenou lekci dějepisu, otci umožnil alespoň na chvilku učit milovaný dějepis a sám zároveň řešil celoživotní pocit nedovzdělaného člověka, kterému komunisté zakázali vystudovat humanitně zaměřené školy. Já zas byla šťastná, že jsem si zahrála na varhany. Pavel už tehdy věděl, jak je důležité, aby měl mládežník v církvi svou roli. Viděl, jak těžko ji hledám v bystřické kazatelské stanici mezi skupinou dědoušků z okolních vesnic a svým dominantním otcem, a tak pro mne vytvořil roli občasné přespolní varhanice.
Další setkávání probíhala těsně po revoluci v Brně na „Zelené faře“, kde vznikl díky Janě Slámové ambiciózní projekt Evangelické akademie, církevní školy, která si několik let po revoluci držela špičkovou úroveň. Bylo mi Bohem dopřáno učit tam pár let angličtinu. Nikdy na ta léta nezapomenu. Byli jsme všichni přeplněni nadšením, žáci i učitelé. Můj otec tam konečně oficiálně učil dějepis. Pavel Kalus pomáhal jako školní farářský dohled. Bydleli s Mášou hned naproti našim třídám. Když jsem doučila, vyšla jsem na chodbu a občas potkala Pavla a řešila s ním nejrůznější problémy spojené s dobou, která pádila kolem nás a měnila se ze dne na den. Když jsem mu v zimě 1993 řekla, že bychom se s Mírou chtěli brát v tehdy nefunkčním a zavřeném Červeném kostele, jeho reakce byla: „Co si to zase ta Bystřička vymyslela?! Kostel je se nepoužívá, jsou tam pavouci, věž je plná holubinců, chybí skla v okně, na zemi je bordel a ty se tam v krásných bílých šatech chceš vdávat?“ V tomto stavu bylo nejlepší mlčet, nechat Pavla být. Pak následovala akce – Kalus sehnal lidi s košťaty a kbelíky a šli bourat hradby Jericha – totiž po desetiletí nastřádanou špínu v Červeném kostele. Na svatbu dne 23. 4. 1994 byl kostel uklizen a uzávěr kostela, který pak tvořil pozadí četných svatebních fotografií, dokonce amatérsky vybílen.
Pavel Kalus nejen sdružoval problémy a řešil je ve dvojici (zajistit romantické pozadí k mé svatbě a přimět sbor k cestě ke znovuotevření kostela J. A. Komenského v Brně). Sdružoval i lidi. Udělal dvojici i z mé starší sestry Hanky a Jiřího Sedláka, prostě tím, že je na prázdninové vodě posadil do stejné lodě, a tak nastartoval jejich šťastnou společnou životní plavbu. Navíc jim k tomu jako farář též v (již mnohem čistějším) Červeném kostele roku 1996 požehnal. Dal tak dohromady dva lidi a vyřešil naráz dva dlouhotrvající problémy lidské samoty.
S těmito lidmi se dnešní ČCE může chlubit, že přispěla ke zbourání „Berlínských zdí“ a jiných symbolů totality, k nimž patřily zavřené chátrající kostely a nedostatek zpěvníků. Jsem ráda, že jsem v jistou životní etapu mohla být u toho – trošku jako divák a díky Pavlovi Kalusovi též jako veselý účastník.