Hle, nyní je čas příhodný, aj, nyní dnové spasení.
2. Korintským 6,2
Brzy tornu bude rok, co jsme v našem prostoru prožívali pád komunistické totality. Před rokem jsme ještě trnuli strachem, zda šelma, jakkoli v posledním taženi, snad přece neudeří: po zuby ozbrojená partajní milice, armáda, VB, StB, pohotovostní pluk atd. Dnes víme, že přípravy k hromadnému násilí činěny byly a mnoho nechybělo a tekla krev nejen pod pendreky. A pak nás přemohla radost a obecné nadšení z pokojného převratu a znovuvzkříšení demokracie. Převládl pocit úlevy a naděje. Zády k půlstoleté minulosti jsme se najednou cítili jako znovuzrození a už už jsme kolem sebe viděli všecko se měnit k dobrému. Dnes, po roce se zdá, že elánu a chuti podstatné ubylo a ubývá. Otočili jsme se sice zády k bludičkám a chimérám a svůdcům, kteří nás desetiletí mýlili a obelhávali, ale kára zůstává po nápravy zabořená. S mnohým se bude nutno rozloučit, leccos bude nutno odhodit, abychom se vůbec hnuli z místa šťastnějším směrem. Obrátili jsme se, ale scenerie našeho zabloudění s nebezpečími a hřbitovní ponurostí zůstává. Strašlivou zacházku mnoha let vidíme stále jasněji, máme ji před sebou a ti omezenější a krátkozrací už pochybují a fňukají: „Změnilo se vůbec něco?“ Demagogům, kteří maží lidem kolem úst, co rádi slyší, a zkušeným podvodníkům otrnulo. Nabírají vítr do plachet, že je hůř a ještě dlouho hůř bude.
A tu se jeví jistá podobnost toho všeho se situací korintských křesťanů. Také sem, do tohoto Římany vyvráceného a pak znovu zbudovaného starobylého města, přinesl apoštol Pavel kázání o ukřižovaném Kristu, o proměně života, o obrácení se k Ukřižovanému a Vzkříšenému, o moudrosti Boží, která takto přemohla odvěké ohlupování člověka mocnostmi tmy a zla. Kralování Boží se přiblížilo; je na dosah a už teď pravou skutečností (Mk 1,15). Mnozí, zvláště z těch nad svým životem bezradných, Pavlovu zvěst přijímali. Uvěřili v Krista jako svou záchranu a nechali se pokřtít. A „nic člověka tak neosvobodí, nic tak nerozradostní, jako přiznání vlastní viny. (Kdo má zkušenost s pravým pokáním, dá mi za pravdu.) Pán Bůh je pojednou jednoznačně na naší straně“ (Kurt Marti). Brzy, možná už zítra, bude všechno jinak; vždyť zjevení oslaveného Pána všemu světu, jeho slavný druhý příchod, je přede dveřmi. Korintští ho chtějí přijmout a vítat, ne mu uhýbat a jeho dne se bát. Být šťastně při tom, až ukáže všemu světu pravdivost toho, nač oni už dnes s nemalými riziky vsadili a čemu uvěřili. Což tak neučinili také a hlavně proto, aby se včas pro tuto budoucnost zařídili?
Sotva se apoštol s Korintem rozloučil, aby dál pokračoval ve své misijní cestě, vynořily se sporné otázky a nejasnosti; dochází k polemikám a různicím. Tvoří se strana přívrženců apoštola Pavla a strana těch, kteří více dají na kazatele Apolla. Jako každý živý, Duchem svatým vedený křesťan, měl i Apollo své důrazy a sobě svěřená poznání, jimiž doplňoval službu Pavlovu. Roztržce ve sboru vždy všemožně bránil. Prostředí neshod se stávalo snadno živnou půdou pokušení, jimiž se připomínal a vracel starý pohanský způsob života s nestřídmostí fénického modlářství, nevázanostmi a nemravností. Někteří při slovních šarvátkách přišli s otázkou, zda celý ten nový život v Kristu není přece jen trochu předčasný. Léta míjejí a Pán nepřichází, takže si snad přece jen mohou ještě leccos dovolit a prostě si užít života po svém. Kdoví, kdy ten jeho den nastane! Však to pak stihnou za pět minut dvanáct ještě se obrátit, učinit pokání a včas se očistit…
Nemyslím teď rovnou ty, kteří se po duchovní zkušenosti s milostí Boží odvrátili a Bohu se vysmáli. I s takovými měli už tenkrát apoštolé zkušenost: „Pes se vrací k tornu, co vyzvracel…“, komentuje drsně ap. Petr takové počínání (2 P 2). Korintští se Krista nezříkají a Bohem nepohrdají, ale rádi by svobodně (tj. podle nich nezávazné) od všeho kousek.
Neuvědomují si však, že jedno vnitřně zaplašuje a znemožňuje druhé. Ne tak, že jim požehnání Boží milosti někdo nedá, vezme nebo zruší, ale zábrany si člověk kulhající na obé strany způsobí především na své vlastní duši a srdci sám. „Kteří spí, v noci spí a kteří se opíjejí, v noci opilí jsou…“ (1 Tes 5,7). Skutky tmy a noci (Ef 5,11) fixují noc v nás. Jako by se jimi v nás zatáhlo, zůstává tma, přestože se dávno rozednilo. Celým tím svým úletem do budoucnosti, v níž to doufají dát s Bohem do pořádku, berou Boží milost nadarmo, neboť ta totiž účinkuje a působí jako světlo našeho DNES (1 Tes 5, 5). A komu se zdá dnes příliš brzy, komu se do jeho přítomné chvíle Boží milost nehodí, pro toho je celé dílo Božího vysvobození neúčinné a nadarmo. Znejistěn a s obavou utíká takový člověk před SLOVEM dosvědčujícím všecku faktickou mizeru i jeho přítomnosti a je mu nepříjemné setkání se služebníky tohoto Slova. Vězní a vydírá ho jeho vlastní hřích, který v něm vězí jako ďáblův argument proti Bohu. Hřích je trhlina, do níž ďábel nasazuje své páky, aby nás vylomil od Boha. „Ne my jsme vaším soužením, jak si myslíte“ – ohražuje se Pavel, „naše srdce i náruč je vám otevřená, Korintští, ale souženi jste svým vlastním nitrem a svědomím… A tak se konečně přestaňte trápit“ (2 K 6,12). Vyznaný hřích, hřích, z něhož činíme pokání, se z ďáblova předmostí v nás naopak promění v prostředek větší opravdovosti.
Stav těch některých v Korintu připomíná rozpoložení služebníka v Ježíšově podobenství (Mt 24,48), který bije a trýzní ty své, jimž měl sloužit: „Prodlévá můj Pán přijíti,“ říká si a všecko hází za hlavu; odchází a jí a pije s opilci… „Netáhněte jho (nespřahujte se) s těmi, kteří jsou ochotnými služebníky zla a posedlí odvěkým odpůrcem Božím,“ volá apoštol. „Vždyť jaký je spolek spravedlnosti s nepravostí, jaké obcování světla s temnostmi, jaké srovnání Krista s bezcenností, nízkostí, zlobou, zvráceností a prázdnou nicotností?“ Pochopte, že DNES je jediná příležitost nejen s tím skoncovat, ale i otevřít se Bohu a z jeho milosti sami být osvobodivým omilostněním pro jiné. (Vpravdě nám nezbývá, než odpouštět si navzájem jeden druhého a neuvěřitelně i sobě sami sebe až do konce… ) DNES je den spasení. „Nejdůležitější věc na světě je ta, kterou děláš právě teď,“ praví chasidské přísloví. Hleď tedy, aby to byla věc Kristova a žádné duchem nepřítomné zahledění do zítřka; žádné provizorium, žádné přešlapování v čekárně na budoucnost (Ko 3,23). „Království Boží je mezi vámi,“ praví Ježíš. Nikoli „zítra se bude tančit všude,“ jak nám donekonečna slibovali a jak se možná i leckterému křesťanu zdá. To je vždycky blamáž ďábla, který chce tvé dnes pro sebe. DNES ať se tančí, dnes jsou dnové spasení. Což jsme tak znaveného ducha, že nechápeme, jaká je to sendzace?
Tvé dnešky jsou dny záchrany a ne dny troskotání. Dost už nářků a fňukání, křesťané! Nenechme se uondat, znudit a otrávit! Duch svatý nechť nám otevře oči a zjeví DEN Syna člověka, který jako blesk prozařuje a prohořívá až sem. Do místa, kde právě jsme, tady a dnes (Lk 17,24). Amen.