(Dojem) Mně se závěrečné jednání líbilo. Po lednové „druhé třetině“ se začalo toto nehybné, ušlechtilé zvíře vzpamatovávat. Odřeklo se KMK! Vzalo na sebe spoluvinu na desolidarizačním lapsu z 11. února 1972 a rehabilitovalo tak církevně Ctirada Nováka, Jaromíra Dusa, Ladislava Hejdánka, Vlastimila Slámu a ostatní, kteří byli tehdy neprávem souzeni. Susův elaborát o nenarozených dětech a jejich maminkách byl křesťanský. Stanovisko ke vztahům mezi Čechy a Slováky a hles k prvnímu výročí nekrvavého převratu bylo blýskání na časy. A líbilo se mi i to, že tu mohli veřejné vystoupit pro zachování spolupráce s KMK, že i lidé mohli obhajovat svou praxi, že mohli hlasovat proti Poselství nebo se zdržet hlasování. Poslední třetina ve mně vzbudila naději.
(Ohlas) Ohlasy na synod v rodině i ve čtyřech sborech naší církve byly však velice kritické. „Měla jsem dojem, že na synodu je většina lidí, kteří se naučili žít v kompromisu tak, že už nejsou schopni nového myšlení.“ – „Ukázalo se, že církev je v hluboké krizi. Utěšující slovíčka, že to bude trvat dlouho, než se z krize dostane, moc naděje nepřidají.“ – „Přišli všichni rozmrzelí z toho, že společnost byla schopná se aspoň vnějšně přerodit (i když vnitřně se také moc nepřerodila) a došla k nějakým zásadním změnám. Církev k žádné změně zatím nedošla.“ – „Já jsem vždy věřila, že bychom jako křesťané měli být lepší. Ježíš nás zavazuje k tornu být krok před společností. Teď se ukazuje, že jsme na tom ještě hůř než společnost.“ – „Neudělalo se vůbec nic. Neodešli lidé, kteří měli odejít. Hromádka to jenom slíbil. Ale zůstalo celé předsednictvo. Žádné místo nebylo obsazeno podle konkursu. O penězích, majetku církve, o cestách do ciziny, o stipendiích rozhodují titíž lidé a ještě bezohledněji než dříve.“ – „Dokud církev trpěla totalitou, mohla všechno zlé svádět na komunisty. Teď je vidět, jak je církev mizerná a nemáme to na koho svést.“ –„Synody v padesátých, v šedesátých i v sedmdesátých letech byly lepší. Když byli vyřazeni faráři, promluvili laici jako Mirek Ždárek, Radek Žárský, Petr Růžička, Jaroslav Kraus. A teď tu hrstku vikářů podpořila sotva čtvrtina synodu.“ – „Mělo se říci, že se církev od zápasu za lidská práva distancovala. Pochvalovat si, že v těžkých dobách církev obstála, není pravda. A přímo lež je říkat, že jsme se nedistancovali. Fakulta vydala dokonce řadu bodů „theologicky“ zdůvodněných.„
Nechyběla ani kritika mne samého. „Nevím, zda bylo nejšťastnější, že ses postavil proti návrhu Trojana a Bárty. Já si myslím, že by se v církvi měl udělat čistý stůl, že by bezcharakterní lidé měli vyklidit pozice. Otázka je, zda je to křesťanské. Ale tihle lidé se budou stavět stále za ty, kteří podávali zprávy Bezpečnosti a církev se z toho nikdy nedostane.“
(Stanovisko) Ani po synodu si nemyslím, že naše cesta je v prosazení lustraci. Více než polovička delegátů nevěděla pořádně, co to je. Je to pro ně slovo jako kádrování, prověřování, souzeni, světská spravedlnost. Kdo ví, že je to zjišťování záznamů v agendě nebo archivu nějakého úřadu, v daném případu Bezpečnosti? Dále: jsou mezi námi lidé, kteří se dívají na spolupráci s Bezpečností v době diktatury jako na bezvýznamný lapsus. Jsou i lidé, kteří se háji tím, že „nikomu neubližovali“, když podávali zprávy jen o cizině, o ekumenických grémiích, o druhých církvích. Nedošlo jim ještě, že to byla spolupráce na likvidaci církve a jejím přizpůsobení se účelům temných sil. Byla to činnost na úrovni Jidáše, který také vlastně jen řekl „pravdu“, když prozradil místo Ježíšova nočního odpočinku a ochotně ty pány dovedl na místo. Konec konců: což tím nepřispěl k Božímu záměru?
(Polemika) Myslíte si, že bychom tyto těžké otázky vyřešili tím, že bychom část těchto agentů ze synodu vymýtili? Celkové procento mezi funkcionáři naší církve je vysoké (10,4 %). Mezi členy synodu bylo nejspíš vyšší. Škarvanovy paměti ukazují, jak velice státní správě a Bezpečnosti na synodech záleželo! Odhaduji, že zde bylo asi tak 15 stálých řádných spolupracovníků a jistě řada těch, kdo „nevěděli, co činí“, když vyprávěli zdvořilým operativcům, co je nová orientace, kdo jsou letniční, proč baptisté křtí dospělejší a co si elektronická církev slibuje od moderní informatiky.
Náš zápas není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem, které jsou vysoko. Představte si, že bychom donutili někoho předložením dokumentů, které jsou k dispozici, aby šel „do kolen“? A většina synodu skládající se z lidí „řízených“ i beznadějných „naivků“ by tomu člověku odhlasovala důvěru? Proměnili bychom se v politickou stranu a sklidili oprávněný posměch.
Druhá stránka je osobní. Řekl jsem synodu, že člověk, který podával zprávy, nejen připravoval kříž pro druhé, ale sobě si pletl oprátku. Jidáš pak už nenašel místo k pokání. Myslíte si, že najatí vrahové, obchodníci s děvčátky a prodavači drog nemají místa u Večeře Páně? Myslím si také, že hřích, o kterém mluvíme, je podle našich měřítek těžší, nejen stejný – ale vlastně pro obtížnost jeho veřejného přiznání. A i tito „lapsi“, hříšníci, mají mít možnost svůj hřích vyznat.
(Výhled) Proto souhlasím, bytostně souhlasím se stanoviskem Poselství: „Pokání však nelze vymoci žádným usnesením a nátlakem. Jen v hlubokém zpytování svých proviněni a dluhů pod Kristovým křížem a přijetím drahé milosti můžeme najít k sobě cestu a setkat se s ostatními lidmi v naší zemi.“ … „Ty však, kteří podlehli démonské moci státní bezpečnosti, prosíme, aby svá selhání vyznali svým bratřím a sestrám, ke kterým mají důvěru, a tak došli Kristova odpuštění.“
Toto stanovisko odmítá zvrácené učení o „všemocnosti StB“, které exkulpuje a až posvěcuje zrádce a zaprodance. Nyní půjde o to, abychom vytrvale prosili tyto lidi, aby několik let nekandidovali v církvi, vzdávali se svých funkcí v seniorátních výborech, nejezdili na synod, nepřednášeli na fakultě, odešli z různých grémií.
Stanoviskem Susovým, zájmem o diakonii, o problematiku vězňů, o výchovu ke křesťansky pojatému manželství a rodičovství, starostí o čistotu vzájemných vztahů v naší republice synod vykročil na novou cestu od zahledění do sebe, do své „výbornosti“ i do svých hříchů. Vykročil za Ježíšem, za ním/ máme vyjít za hradby svatého města a nést jeho potupu a vítězit s ním. Máme výhled k církvi, která se přestane vyžívat v neškodné adoraci, ale bude poslušná svého Pána, bude jeho tělem.