Farářka ČCE Pavla Jandečková působí od podzimu 2022 v malém vysočinském sboru v Opatově, předtím sloužila 13 let v Sedleci-Prčici. Stále vidí práci ve sboru „zvnějšku“, protože v církvi nevyrostla a ke kazatelské službě se rozhodla až v době, kdy jiní přemýšlejí, jak to doklepou do důchodu. Na její zkušenosti se vyptal Petr Turecký, původní rozhovor pro „západovysočinský“ sborový časopis Apoštolka jsme rozšířili o další otázky.
Milá Pavlo, mohla by ses krátce představit?
Jsem vdaná, mám dvě dospělé děti, které už mají vlastní život. Jako farářka jsem do sboru v Opatově nastoupila 1. října 2022.
Co tomu předcházelo?
Nepocházím z církevního prostředí, pracovala jsem celý život ve zdravotnictví, v biochemické laboratoři. Nejdříve v nemocnici v Krči, po mateřské dovolené v nemocnici ve Střešovicích. Farářkou jsem se stala až v 55 letech. Říkám tomu druhé období mého života.
Po ordinaci jsem nastoupila do sboru v Sedleci-Prčici, kde jsem strávila 13 let. Byla jsem tam spokojená, ale chtěla jsem poznat ještě nějaký jiný sbor. Vždyť změna je život. A tak jsem hledala nový sbor.
Jak jsi se dostala do Opatova?
Oslovilo mě staršovstvo sboru v Opatově, a tak jsem se sem jela v zimě představit. Nevím, jak to přesně popsat, ale všechno mne zde oslovilo. Milí, vstřícní lidé, krásná krajina, hezké bydlení, velká zahrada. Měla jsem intenzivní pocit, že toto je přesně to, co hledám. A tak jsem se nerozhodovala dlouho a v říjnu jsem zde nastoupila. Byla jsem zde na návštěvě ještě jednou, v červenci, na „Farském kázku“. A cítila jsem, že jsem se rozhodla správně. Líbí se zde i mým dětem, tak to jsem moc ráda.
Překvapilo mě, jak jsem si zde rychle zvykla, a cítím se zde být doma. Bydlím tady jen krátce, ale zatím se zde potkávám se samými milými lidmi. Už jsme se s manželem a dcerou zúčastnili výlovu rybníka (kapřík byl výborný) a také jsme navštívili místní hezkou hospůdku.
Manžel pracuje v Praze, jezdí sem jen na víkendy, ale je Opatovem také nadšený. Jen ho mrzí, že to sem má dál než do Sedlce-Prčice. Ale co se dá dělat. Společnost mi přes týden dělají naši dva psi, českoslovenští vlčáci. Ti si zvykali trochu déle než já, nemají rádi změny. Ale už se tady také zabydleli a vypadají spokojeně. Snad už méně štěkají na každého, kdo jde kolem zahradního plotu.
Tvoje práce není soustředěná jen na Opatov…
Mám ještě částečný úvazek jako seniorátní farářka Horáckého seniorátu. Budu vypomáhat ve sboru v Jihlavě seniorovi Janu Keřkovskému.
Jaká farářská, případně biblická témata tě nejvíce oslovují?
Z farářských témat asi nejvíce misijní práce. Z biblických témat – mám ráda knihu Jób. Zabývá se otázkou smyslu lidského utrpení, se kterou se setkává nebo setká každý člověk. Ale kniha odpověď nedává – musíme to nechat na Pánu Bohu. Je to kniha o utrpení, ale současně i o velké naději, kterou nám Bůh dává.
Jaký má podle tebe církev (sbor) význam v současném světě?
Víra, naděje, láska rostou ve společenství. Církev by měla být podle mne takovým ostrovem klidu, pochopení, tolerance, vzájemnosti, kde každý člověk může i přes všechny své odlišnosti najít své místo a přijetí od ostatních.
Někdy mi ovšem církev trošku připomíná naše rodiny, kde jsou všelijaká, často dlouhodobá napětí, nevyřčené křivdy, duchovní strnulost. Má ve stále více individualizované společnosti život ve sboru ještě smysl – když intenzivní vztahy přináší také nepochopení a psychický tlak jednoho na druhého?
Ano, to určitě, církev jako „tělo“ je tvořena jen lidmi – a kdo z nás je bezchybný a ideální? Ale rodinu se snažíme udržet, jak dlouho to jen jde, a nějaká cesta k nápravě většinou vždy existuje, i když se to ne vždy podaří a v extrémních případech to ani nejde. Ale vždycky tím trpí všichni členové rodiny.
Takže myslím, že život ve sboru má stále smysl a bude mít čím dál větší význam právě proto, že se společnost stále více individualizuje. Člověk je vztahová bytost a vztahy k životu bytostně potřebuje. Každý potřebuje přijetí, ocenění, společenství podobně smýšlejících lidí, pomocnou ruku, úsměv, mít s kým sdílet radost i bolest. I když vztahy s sebou nepochopení a psychický tlak přinášejí. Kdyby ne, žili bychom už v Božím království. Myslím, že člověk bez vztahů může být hodně nešťastný. Sociální sítě vztahy nemohou nahradit.
Mohla by ses ještě vrátit k svému působení v Sedleci-Prčici? Přišla jsi do sboru, který byl dlouho neobsazený.
Ano, sbor byl neobsazený více než 40 let. Posledním farářem byl Arnold Gruhn, který zemřel roku 1970 (tzv. souhlas k duch. službě mu komunistické úřady odebraly už v r. 1961 – pozn. red.). Po jeho smrti sbor již neměl vlastního faráře. Sbor administroval farář Hynek Tkadleček a od října 2004 Tomáš Trusina, který tenkrát dojížděl z Benešova. I když z jeho strany byly ve sboru zajištěny bohoslužby (s těmi jsi vypomáhal ty ze Soběhrd), biblické hodiny pro děti, mládež i dospělé, T. Trusina sbor vedl k tomu, aby chtěli vlastního faráře. A tak jsem nakonec v říjnu 2009 nastoupila já.
V čem byla jeho situace specifická?
Především v tom, že se tento sbor tak dlouho udržel bez vlastního faráře. Bylo zde jakési „jádro“ sboru, což byla po generace hlavně velká rodina Dubských. A na ni se pak navazovali a přicházeli další členové sboru.
Co tam podle tebe lidé potřebovali a cos jim jako farářka mohla dát?
Myslím, že když sbor má vlastního faráře, který bydlí na faře, tak je to lepší, než když farář dojíždí odjinud. Farář je jakoby „na očích“, lidé za ním mohou kdykoli přijít, popovídat si. A navíc ve sborovém životě či programu je větší kontinuita.
Jako farářka nevím, co přesně jsem jim mohla dát, ale nabídla jsem jim svůj čas. V době nástupu na sbor jsem již měla dvě dospělé děti, manžel pracoval v Praze a jezdil za mnou jen na víkendy. Tím pádem jsem měla více času, než kdybych měla třeba děti malé. A také jsem lidem nabídla svou podporu a přátelství, což bylo oboustranné a jsem za to moc vděčná.
Působila jsem i mimo sbor, navštěvovala jsem lidi v místní LDN, v Domově pro seniory, v Domově se sociální službou a také děti v místním Dětském domově. Spolupracovala jsem s Městským úřadem v Sedlci-Prčici na různých akcích a také s místní ZUŠ, která pak v kapli pořádala koncerty za hojné účasti lidí a dětí jak z našeho sboru, tak i mimo sbor. Toto všechno vedlo k zviditelnění našeho malého společenství.
Už podruhé působíš na malém sboru. Někdy se zdá, že takováto malá společenství jsou „odsouzená“ buď ke spojení s dalšími sousedy nebo k zániku. Dá se o jejich postavení a budoucnosti uvažovat ještě jinak?
Ano, myslím, že jinak se uvažovat dá. Pokusím se to vysvětlit srovnáním sboru v Sedlci-Prčici a sboru v Opatově. Oba sbory jsou malým společenstvím, přibližně se stejným počtem členů. I po finanční stránce jsou na tom podobně.
Tak nejdříve Sedlec-Prčice. Minulý kurátor, Petr Dubský, byl velkou, přirozenou autoritou sboru. I po stránce duchovní. Měl v sobě nadějný, ale střízlivý optimismus plynoucí z jeho víry. Dokázal lidi nadchnout a ovlivňovat pozitivním způsobem. Sbor nikdy nebyl příliš bohatý, ale Petr Dubský prezentoval názor, který jsem sdílela s ním: „Pokud má sbor existovat, pak nám Pán Bůh pomůže, ale my se o to musíme samozřejmě také přičinit.“ Po jeho smrti v roce 2020 se tento jeho duchovní optimismus jakoby ze sboru vytratil a ohledně budoucnosti sboru se začal šířit pesimismus. Nikdy jsem netušila, jak je nakažlivý. Snažila jsem se tento pesimismus překonat, ale nepovedlo se mi to. Na pomoc přijeli jak minulý pražský senior, tak nynější, kteří nám slíbili podporu, a to i finanční, ale nepomohlo to. Sbor v Sedlci-Prčici jsem měla ráda, měli jsme tam s manželem mnoho přátel jak ve sboru, tak mimo sbor, výborné sousedy. Měla jsem v plánu tam působit ještě pár let na na zkrácený úvazek, ale tato atmosféra se pro mě stala nepříjemnou, a tak jsem odešla.
V Opatově lidé ze sboru hodně chtěli svého faráře a byli odhodláni pro to něco udělat. Věděli, co mohou nabídnou, a tak to nabídli. A já jsem to přijala. a jsem moc ráda, že jsem tento krok udělala. Ohledně budoucnosti sboru zde vládne střízlivě optimistická nálada a naděje a já věřím, že s Boží milostí a pomocí to zde společně zvládneme.
To jsou velmi nadějná slova, můžeš prosím na závěr vzpomenout nějaký verš nebo biblickou myšlenku, která ti pomáhá nést těžkosti života?
Asi Iz 41,10: Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.
A také Ř 8,39: Nic nás nemůže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Děkuji za rozhovor. P. Turecký