„Náš morální kompas se jmenuje československý osmašedesátý,“ končí rozhovor s Olgou Romanovovou, novinářkou a ředitelkou dobročinné nadace Rusko za mřížemi. (Deník Referendum 20. 6.) Zmiňuje tu, v čem jsou pro ruské hnutí za lidská práva stále inspirací lidé, kteří v roce 1968 demonstrovali za svobodu Československa na Rudém náměstí. Novinářka v r. 2016 emigrovala kvůli hrozbě vykonstruovaného trestního stíhání. V Praze založila další nadaci Za vaši a naši svobodu, která podporuje práci lidskoprávních organizací, jež Putinův režim vytlačil téměř do ilegality.
Rusko za mřížemi se snaží zlepšit děsivé poměry v ruských věznicích. Ty mají dalekosáhlé dopady: „Důsledky všudypřítomného strachu a nedůvěry (panujícího v ruské společnosti – pozn. red.) vidíme na Ukrajině. V Buče jsme viděli dopady odlidštění institucí — a to důležitých institucí, protože vězeňství patří do sociální sféry. Zločiny spáchané v Buče jsou přímo spojeny s ruským vězeňským systémem. Zvěrstva tam páchala jednotka z města Rubcovsk v Altajském kraji, v němž stojí šest věznic. Kluci, kteří byli v Buče, jsou synové těch, kteří v Rubcovsku sloužili v pracovních táborech, nebo dokonce sami prošli vězením. Jedná se o celé generace, proto v Rusku mluvíme o „vězeňských pracovních dynastiích“. Můžeme třeba zaslechnout „Můj dědeček je v roce 1937 všechny postřílel a odtud pochází naše dynastie!“ A potomci těchto „dynastií“ přišli do Buče a dělali tam to, co byli zvyklí dělat ve věznicích a táborech.“