Jediné místo v Bibli, které se přímo zabývá možností potratu, k tématu přistupuje mnohem citlivěji, než dnešní ultrakonzervativní představitelé církví. A to přesto, že Starý zákon je dílo ze zcela jiné doby a nelze s ním zacházet doslovně.
Když se muži budou rvát a udeří těhotnou ženu, takže potratí, ale nepřijde o život, musí pachatel zaplatit pokutu, jakou mu uloží muž té ženy; odevzdá ji prostřednictvím rozhodčích.
Jestliže o život přijde, dáš život za život.
(Exodus 21,22–23)
Starozákonní právní předpisy jsou dnes samozřejmě – jako všechny starověké zákoníky – velice problematické. Chtít je beze zbytku aplikovat do současných právních systémů je anachronismus, na kterém v důsledku nelpí snad ani ti největší fundamentalisté. Z teologického a historického hlediska jsou však tyto texty důležité pro pochopení myšlení starověkého židovstva a etických důrazů a hodnot, ze kterých vycházelo. Za biblickými předpisy totiž stojí především úcta k životu, péče o slabší a vděčnost Hospodinu za celé stvoření.
Tyto texty vznikaly v takových kulturních podmínkách, které jsou od nás již nezměrně vzdálené – společenské nižší postavení žen, přípustnost otroctví, ale i zcela odlišný jazyk a tendence říkat věci zpříma a surově věcně, tvoří pro dnešního člověka velkou bariéru pro vhled do starozákonního světa. Avšak při uzávorkování těchto kulturních odlišností je stále nosné a dobré v těchto textech, které vlastně tvoří jeden ze základních kamenů naší civilizace, odhalovat a nacházet právě úctu k životu, touhu po spravedlnosti i solidaritě a vděčnost za svět kolem nás. A tyto důrazy pak vnášet do veřejné debaty. Koneckonců moderní biblisté dokládají, že tyto starozákonní sbírky předpisů zřejmě nikdy neplatily v praxi a nemají fungovat jako přesný návod na život, ale jsou spíše teoretickými úvahami ukazujícími ke svým hodnotovým kořenům.
Jedno z velkých tradičních témat konzervativních křesťanů, které se znovu a znovu zvedá ve veřejném prostoru, jsou potraty. Mnozí konzervativci považují přikázání Nezabiješ za tak jednoznačné, že jej vztahují i na lidský plod. Katolická morálka totiž trvá na tom, že člověk se člověkem stává už při početí. V našem prostředí tuto linii nejhlasitěji zastává kontroverzní Hnutí pro život a pražský arcibiskup Dominik Duka, což nyní v době války na Ukrajině projevili obzvláště odpudivými a veřejně snad již dostatečně odsouzenými slovy ignorance vůči ukrajinským obětem znásilnění.
Stále znovu mě udivuje, jak málo tito konzervativci deklarující znalost hlubší pravdy znají své vlastní posvátné texty. I já jsem žil ještě donedávna s přesvědčením, že tolerance k potratům, kterou zastávám, je nutným ústupkem od biblických pravidel a zejména starozákonního pohledu na svět. A biblické zákoníky jsem i během svého studia na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy většinou jen rychle prolistoval bez většího zájmu s pocitem, že to je ta část Písma, která je Ježíšem i společenským vývojem překonaná. Na jedné exegetické přednášce docenta Petra Slámy jsem však byl velice překvapen zjištěním, že snad jediné starozákonní právní ustanovení, které se tohoto tématu dotýká, mezi vraždou a potratem naprosto jednoznačně rozlišuje. Podle tohoto předpisu z Druhé knihy Mojžíšovy – zvané též Exodus – z pasáže následující hned po Desateru se má nehodou způsobená smrt ženy trestat smrtí viníka, zatímco nehodou způsobený potrat se trestal pouze pokutou.
To přece přináší zásadní vhled do uvažování biblických autorů, který by zrovna církve měly vzít velice vážně: život nenarozeného plodu jistě má podle Exodu svou hodnotu, avšak život matky je mnohem víc.
Oficiální katolická morálka – a ovšem i morálka konzervativců z jiných církví – by tak zasloužila hlubší revizi nejen kvůli vývoji společnosti a emancipaci žen, ale také kvůli původním zdrojům své vlastní tradice. Nejen Nový, ale i Starý zákon rozlišuje hodnotu života s mnohem větším detailem než mnozí arcibiskupové. Bohužel to v dějinách církve není žádná novinka.
Ale hlavně si mnozí církevní představitelé stále znovu pletou svoji roli. Právě v takových choulostivých případech, jako jsou situace obětí jakéhokoli násilí, a ve chvílích, kdy je kdokoli postaven před tak těžkou volbu, jako je takový zásah do vlastního i do rodícího se těla, mají faráři po Ježíšově vzoru lidi doprovázet v jejich těžké chvíli, ve které jsou na své rozhodnutí nakonec vždycky sami. A ne je odsuzovat z jakési nadřazené pozice. Jsem moc vděčný, že vyjádření vedení Českobratrské církve evangelické k současným otřesným zprávám z Ukrajiny je mnohem citlivější.
Text vyšel původně v Deníku Referendum, jemuž děkujeme za laskavé svolení k otištění.