O Iniciativě Hlavák
S Magdalenou Pospíchalovou, ponořenou do pomoci uprchlíkům, jsme se potkali na hlavním nádraží v Praze. Nyní jich z Ukrajiny přijíždějí tisíce denně, ale Iniciativa Hlavák svou pomoc nabízí už od uprchlické krize v r. 2015. O tom, jak to vypadá teď a jak to bývalo, jsme si povídali 18. března.
Od kdy iniciativa Hlavák působí při ukrajinské krizi?
Inciativa Hlavák je tady od úplného začátku. Jenom jsme zintenzivnili naši činnost, kterou na hlavním nádraží v Praze konáme od 3. září roku 2015, kdy jsme s pomocí uprchlíkům začali. Tehdy jsme reagovali na informace, že přijíždějí uprchlíci vlakem z Balkánu přes Maďarsko.
Jak taková pomoc vypadala?
No hlavně tím, že jsme čekali na nástupištích a aktivně je vyhledávali a nabízeli pomoc. Pravidlo bylo: zajistíme jim ubytování na jednu noc, druhý den si můžou vyměnit peníze a potom jedou dál. Zpočátku jsme jim jízdenky kupovali ze soukromé sbírky, po několika měsících nám jízdenky začal proplácet Červený kříž. Málokdy se stávalo, že by tady uprchlíci zůstávali. Vlastně až do příjezdu prvních skupin lidí z Ukrajiny to tak po celou dobu bylo.
A tak v momentě, kdy začala válka na Ukrajině, jsme tady už byli. První dny byly velice hektické. Kdo mohl, nabídl ubytování a tam jsme ty příchozí posílali. Ale protože v této ukrajinské vlně zafungoval stát a zřídil krizový štáb, začalo se to řešit systémově, bylo jasné, že tady musí stát udělat nějakou základnu. Vedení hlavního města se domluvilo s OPU (Organizace na pomoc uprchlíkům), že budou koordinátory všech aktivit tady na Hlavním nádraží. A protože naše iniciativa už má hodně zkušeností, jak v těchto situacích postupovat, byli jsme osloveni Geti Mubeenovou, hlavní krizovou manažerkou OPU, abychom jim pomohli s vytvořením systému koordinace dobrovolníků, a právě tak fungujeme doteď. Snažíme se být nezávislí, pracujeme pod nimi, ale koordinujeme se a spolupráce se zlepšuje. Děláme společná on-line setkání a snažíme se postupně zlepšovat nedostatky. Nicméně právě pro tu dlouhou zkušenost, kdy jsme se nemohli spoléhat na pomoc státu, umíme řešit věci i „mimo systém“. I nyní platí, že nezisk vykrývá velkou část dobrovolnické činnosti. Ráda bych zdůraznila, že Iniciativa Hlavák je neformálním sdružením. To nám umožňuje velkou akceschopnost a pružnost, ale taky to znamená, že nemůžeme v takové situaci působit samostatně, protože nemůžeme třeba přijímat peníze, vystavovat faktury a podobně.
Jaké činnosti tedy například zajišťujete?
Na základě svých kontaktů jsme dokázali ubytovávat lidi hned, ještě dřív, než se začalo ubytovávat přes oficiální registrační systém KACPU (Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině). Ohledně centralizace vyhledávání a nabídek a poptávek pomoci se sešly neziskovky z Konsorcia nevládních organizací na pomoc migrantům a navrhly sběrný web www.pomahejukrajine.cz, v jejíž databázi se veškerá pomoc soustřeďuje. Nabídky materiální, na ubytování a lidské pomoci nebo nábor dobrovolníků. Neziskovky (OPU, SIMI, Dignity help) dokázaly na první dny domluvit několik hotelů, kde hromadně ubytovávaly první větší skupiny. My, jako Iniciativa Hlavák jsme spolupracující strukturou s OPU. Na základě zkušeností z roku 2015 máme vyzkoušený efektivní systém střídání směn. Víme, že s pomocí dobrovolníků, pokud mají fungovat delší dobu, musíme zacházet rozumně, a nastavujeme systémy kontroly docházky na směny, aby se lidé nevyčerpávali nadměrným vytížením, nemůžou být například více než na dvou tříhodinových směnách za sebou. Je důležité nevyčerpat jejich síly hned a nastavit systém udržitelně. Máme i nabídky supervizí a psychohygienických služeb a rádi je využíváme.
Kolik lidí je do dobrovolnické činnosti zapojeno teď?
Myslím, že asi tak tisícovka, s tím, že denně se vystřídá takových dvě stě dobrovolníků. Směny jsou po třech hodinách, některé jsou vytíženější, některé méně, takže v jednotlivých směnách je podle potřeby 10–40 dobrovolníků.
Čemu všemu se dobrovolníci věnují, když uprchlíci přijedou?
Bylo velmi důležité oslovit ukrajinské dobrovolníky, a dobrovolníky s ukrajinským nebo ruských jazykem. Rozdělili jsme je tak, aby v každé skupině dobrovolníků byl dostatečný počet ukrajinsky mluvících, a k nim ti, kteří mluví jen česky. Rozmístíme se podél perónu, a když lidé vystupují z vlaku, tak jim řekneme, ať jdou s námi dovnitř nádražní budovy, kde máme informační centrum se stánky. Ptáme se jich – chcete zůstat v Česku? Tak pojďte těmito dveřmi (vchod k stánkům). Když chcete pokračovat do zahraničí nebo už víte, kde v Česku máte ubytování, tak pojďte vchodem „B“ do prostoru Fantovy kavárny. My vás budeme informovat; pomůžeme vám najít spoj a vyzvednout jízdenky (ty jsou nyní zadarmo). Můžou se občerstvit, odpočinout si.
Začali jsme dbát na dodržování hygienických pravidel. Dobrovolníci mají samozřejmě respirátory, uprchlíci dostávají jednorázové roušky, ale měli by, podle mého názoru, dostávat respirátory také. Když chce někdo zůstat v Česku, je mu zajištěn převoz sběrným autobusem do Kongresového centra, kde probíhá formální registrace. Někteří uprchlíci se nedokážou hned rozhodnout, zda chtějí zůstat v Česku nebo jet dál, a pak se mohou přihlásit na krátkodobé ubytování, které jim zařídíme. Buďto zůstávají na noc v přistaveném spacím vlaku, kde mohou být mezi devátou hodinou večerní do půl šesté ráno, nebo jim zařídíme ubytování v hotelích nebo v soukromí u prověřených ubytovatelů. Musíme dbát na jejich bezpečný prostor, aby se například maminka s dítětem nedostala do bytu ubytovatele samotného muže. A pro ženy s dětmi a ohrožené skupiny, hendikepované, seniory nebo extrémně vyčerpané lidi máme zázemí, takzvanou odpočívárnu ve druhém patře, kde si můžou lehnout a zůstat i na jednu noc.
U uprchlíků narážíme na problém dezinformací. Tou největším je, že pokud si zažádají o azyl, tak se pak už nemohou vrátit na Ukrajinu. To je nesmysl. Za prvé nežádají o azyl a registrací získávají takzvané strpěcí vízum na rok, které jim zaručuje nárok na zdravotní pojištění, na sociální dávku, povolení k práci. Za druhé vrátit se na Ukrajinu mohou samozřejmě kdykoli.
Takže nehrozí, že by museli spát v „Šervůdu“ (parku před nádražím)…
To určitě ne, ale stává se, že tady na nádraží stejně nechtějí spát, což chápu, protože po cestě přes Ukrajinu, čekání na hranicích a cestě vlakem potřebují trochu soukromí. Což se snažíme vykrýt pomocí hostelů, kde mohou jednu noc přespat. Odpočinou si a až potom jdou do Kongresového centra.
A ty hostely fungují?
Ano, ale samozřejmě nestačí nabízená kapacita a někdy to drhne. Už nám začínají říkat, že jsou plné. Neziskovky SIMI a OPU hned na začátku domluvily nějaké hotely, ale ty byly během dvou dnů zaplněné. Takže se muselo hledat nějaké další řešení.
Když jsem tudy procházel, viděl jsem už zavedené stánky magistrátu s ochotnou obsluhou, O2 tady vydává simky, žádný stres… Jak teď v tom všem funguje spolupráce se státním systémem?
Ano, magistrát poskytl stany, mají zde na hlaváku svého krizového manažera a koordinuje se s OPU. My například máme odpovědnost za pozici tzv. briefera, který zaškoluje a koordinuje dobrovolníky, aby věděli, co mají dělat. Další důležitá funkce je registrátor. Každý dobrovolník musí být registrován, abychom o nich věděli. Vzhledem k počtu dobrovolníků a tomu, že je všechny osobně neznáme, se objevily různé komplikace, např. i sexuální obtěžování vůči dobrovolnicím. To pak řešíme přes policii. Druhý stánek je pro vyhledávání ubytování pro uprchlíky, kde aktivně obvoláváme nabídky ze systému.
Začala skvěle fungovat i spolupráce s O2 – každý den mezi 10 a 17 hodinou má zde svůj stánek s O2guru pracovnicemi, které vydávají SIM karty zdarma (jednu na celou rodinu). Za dodávání a spolupráci bych strašně chtěla poděkovat naší dobrovolnici Broně Barošové, která dlouhodobě pro uprchlíky u O2 zajištuje SIM karty.
Máte představu, o kolik lidí jste se od začátku ukrajinské krize postarali?
Bohužel nemáme, kdybychom sčítali čísla, která nahlásí policie – např. přijede vlak s 800 lidmi – tak to nefunguje. Pak totiž třeba vystoupí 70 lidí. Nevíme dopředu, kolik jich přesně přijede. Bohužel tuto statistiku nemám, ale jsou dny, kdy tudy projde 3000 lidí, a jsou dny, kdy projde 2500 lidí. Nyní se zdá, že je klesající tendence. Rozhodně už jsou to nyní dohromady desetitisíce.
Speciální evakuační vlaky jezdí pořád?
Jezdí. Jsou to vlaky z Přemyšle, kterými lidé přijíždějí, ale také tím samým vlakem odjíždějí někteří muži na Ukrajinu nebo ženy pro pro příbuzné. Ale samozřejmě přijíždějí i vlaky ze Slovenska a z Maďarska, takže musíme sledovat i jiná nástupiště a tam na ně čekat. Jeden den se např. objevily tři vlaky z Maďarska, o nichž jsme nevěděli. A byl to trochu hukot.
Spolupráce s Českými drahami tedy funguje dobře?
Určitě. ČD nám poskytují informace o příjezdech vlaků. Správcem budovy však je Správa železnic a ta poskytuje prostory pro naši činnost. Zdejší vedoucí pan Vágner je takovým otcem a tráví s námi celé dlouhé dny a mnohdy noci, aby zajistil chod celé pomoci. Je členem krizového štábu, kam patří kromě krizových manažerů OPU i drážní hasiči, policie, zástupce Integrovaného záchranného systému, zástupce Prahy (magistrátu) a další. Každý den mají porady krizového štábu, kde se probírá vše od zásobování přes bezpečnost, koordinaci, chod nádraží apod.
Jako iniciativa Hlavák jste začali v roce 2015 během uprchlické krize, jaké byly reakce úřadů tehdy?
(Smích) To je úplně jiná story. Tehdy jsme se s uprchlíky propojovali dost nadrsno. Přijeli uprchlíci vlakem, věděli jsme, že se tady někde pohybují, tak jsme se třeba i šli zeptat na zdejší oddělení policie, jestli nevědí, kde jsou uprchlíci, že bychom jim pomohli. A oni byli udivení, protože tehdy platilo, že na uprchlíky okamžitě naběhla policie a odvezla je do detence. Takže jsme bojovali proti tomuhle. Stát nebyl tak schopný, aby je zachytil všechny, takže jsme tady dělali ze začátku celodenní a celonoční směny, střídali jsme se. Měli jsme cedulku v arabštině: Pomoc uprchlíkům. Tehdy měla nádraží v pronájmu nějaká italská firma, a s ní jsme domluvili, že tu můžeme mít malý stáneček, kde jsme měli tu ceduli. Žádali jsme tehdy i magistrát, aby poskytli účinnou pomoc. Tehdy tady byla i primátorka Krnáčová (vyfotit se), ale zbyly z toho jen ty fotky. Všechno jsme museli zařídit sami, takže jsme uprchlíky ubytovávali po bytech, často i u nás doma. Bylo několik ochotných dobrovolníků, kteří je byli ochotni takto ubytovat. Měli jsme fajn spolupráci se třemi hostely, které vlastní cizinci, Němci, a ti nabídli kapacity, takže jsme mohli uprchlíky vodit tam, což nám strašně pomohlo. Bylo to jiné v tom, že uprchlíci odsud jezdili dál do Německa, dělali jsme sbírky, abychom jim mohli zaplatit cestu. Pak nám začal pomáhat Červený kříž, který proplácel jízdenky u domluvené pokladny. Po opadnutí uprchlické krize jsme vyhodnotili, že nemusíme být na nádraží 24 hodin 7 dní v týdnu. S těmi, kdo přicházeli z detencí, jsme byli v telefonickém kontaktu.
Už tehdy fungovala spolupráce s OPU?
S OPU probíhala spolupráce vždycky. Oni zajišťovali tu právní pomoc. Občas nás požádali, že potřebují ubytování pro konkrétního uprchlíka. Nebo potřebovali podepsat nějaké dokumenty, které připravili ještě v detenci, a uprchlíka mezi tím pustili. Určitou snahu projevilo vedení Správy uprchlických zařízení, kontaktovali nás, abychom koordinovali hromadné návštěvy v detencích. Jezdili jsme i do detencí. Chtěli vědět, kdo kdy přijede. Řekli jsme, že nepodepíšeme závazek spolupráce, nechali jsme to jen na úrovni domluvy. Ohrožovalo by to naši nezávislost. Pak to skončilo, mj. i proto, že uprchlíků v detenci ubývalo. Stále ovšem přicházejí i uprchlíci z jiných oblastí. I dnes tu máme např. jednoho Maročana, který přijde z detence, a pojede dál.
Jaké jsou reakce občanů a jaké byly dřív?
Reakce občanů tehdy, v r. 2015 byly diametrálně rozdílné – od nácků, kteří nám kopali do věcí a plivali na nás a křičeli, že jsme vlastizrádci, až po náhodné kolemjdoucí, kteří říkali, že je super, že to někdo dělá, a dali nám stovku. Za to jsme byli moc rádi. To bylo velmi odlišné, včetně oficiálních struktur, od nichž zaznívalo „nepřijímáme kvóty na uprchlíky“, a nastolily nepřátelský postoj. Ale na základě toho vznikla spousta dalších iniciativ, např. spolek Pomáhame dětem na útěku. Jezdili jsme mnozí z nás pomáhat do tábora v Morii na řeckém ostrově Lesbu, kam posíláme měsíčně stočtyřiačtyřiceti dětem bez doprovodu peníze. Jezdili jsme tam totiž pomáhat. Nyní se ty skupiny překrývají, původní „pomahači“ pomáhají i nyní.
V textech od nás, kteří jsme tohleto od roku 2015 zažívali, se teď objevuje frustrace z toho, že se stát řadu let nechtěl chovat vstřícně a namísto péče uměl jen represi. Najednou nevadí dvě stě tisíc uprchlíků – to je samozřejmě dobře, ale ten kontrast je nepochopitelný. Každý člověk, každý zachráněný život má stejnou cenu a my, kteří se touto pomocí zabýváme dlouhodobě, v tom ten skrývaný rasismus prostě vidíme. Uprchlíci ze Sýrie, Afghánistánu nebo Ukrajiny jsou pro nás stejnými oběťmi válek, ať už se tu rozvíjejí jakékoliv nemorální teorie, které mají tehdejší odpor a nečinnost ospravedlnit.
Negativní reakce se i dnes objevují – např. u nás v Čelákovicích (případ vyhrožování zapálením školy s ubytovanými uprchlíky, pozn. red.), ale jsou to jednotlivé případy. Oproti tehdejší situaci, kdy nám na facebooku lidi vyhrožovali, holkám vzkazovali, „ať vás ti arabáči znásilní,“ je dnes facebookové hejtování v menšině. I když, jak jde čas, začínáme vnímat, že lidé říkají: „Oni tady dostanou všechno zadarmo…“
A „jestlipak to s tou pomocí nepřeháníme…“
A tohle bude narůstat. Myslím si, že je důležité, aby ve veřejných proslovech politiků jasně padlo sdělení, které lidem stanoví nějakou hranici. V tomhle věřím třeba Vítu Rakušanovi. Pomáhal nám už jako poslanec, když jsme s ním řešili uprchlíky, vždycky byl tomuto tématu otevřený. Teď je v nesmírně složité situaci, ale věřím, že téma zvládne komunikovat dobře.
Vaše služba je emočně a psychicky vysilující. Na jedné straně se bezprostředně setkáváte s lidmi, kteří prošli velkým utrpením či úzkostmi, a na druhé straně, minimálně v těch předchozích letech, se potkáváte s nepochopením a odmítáním značné části občanstva. Co vám dává sílu vydržet?
Mně osobně? Prostě moje přesvědčení, že pomáhat je normální. Nehledám v tom nic víc. Strašně mne motivuje spolupráce tady s dobrovolníky. Navzájem se podporujeme. Víme, jaké problémy v souvislosti s touhle prací přicházejí, takže si sami organizujeme psychosociální pomoc, intervence, supervize. To je strašně důležité.
Mně osobně hodně pomáhá, že pomáhám jednotlivým lidem. A když zařídím někomu něco konkrétně, přináší mi to velkou radost. Navíc rodinná podpora je také to, co mi dodává sílu. Obě dcery chodí pomáhat a jsou zapojeny jako bríferky – tedy ti, co zaškolují dobrovolníky. Bez těchto lidí bychom nedovedli pomoc zkoordinovat. Jim všem patří velký dík. Také mám podporu svého manžela Petra, historicky působil v Chartě 77. Dělá pro nás informační podporu i další věci. Včera nám sem na nádraží přivedl Petra Smejkala, epidemiologa, předsedu mezioborové skupiny MeSES, který nám doporučil některá opatření jak z epidemiologického, tak i hygienického hlediska, aby se snížilo riziko jak pro uprchlíky, tak i pro dobrovolníky.
Máte občas nějakou konkrétní zpětnou vazbu od lidí, kteří vám na Hlaváku „prošli rukama“?
Jojo, občas se ozvou, že „dobrý“ a hodně děkují za veškerou pomoc. Jsou takoví, kteří to oceňují, ale jsou i tací, kteří to automaticky očekávají a až nepříjemně vyžadují. Asi je normální, že víc se ozývají ti, kteří nepořídili s ubytováním v Kongresovém centru a vrací se sem nazpátek a řešíme je znova. Teď mám třeba zpětnou vazbu od dvou sester s pěti dětmi, které jsme přes neziskovou organizaci ADRA ubytovali na faře v Ústí nad Labem-Trmicích. Volali, že tam mají zimu, tak jsem hned požádala kamarádku, ostatně dávno usazenou cizinku, aby na místě sehnala dva přímotopy. To je potom radost, která člověka zaplaví. Úředníci by tohle asi nezařídili. A o tom to je, máme radost, když pomůžeme každé jedné uprchlici, každému jednomu dítěti či seniorovi. Snažíme se na to jít selským rozumem a s chutí pomoci tady a teď. Jistě se to někdy vrátí. Empatie a solidarita s těmi lidmi je strašně důležitá. Je to i taková vzpruha, která dodává sílu vydržet ty nervy, stres a mnohé nepříjemné situace či vyprávění o válce. Taky si u toho člověk uvědomí, jak strašné jsou války a jak si musíme cenit toho, že žijeme v míru.
Myslíte, že zkušenost s ukrajinskými uprchlíky pomůže proměnit zdejší mentalitu?
Česká společnost nemá na výběr, jestli si touto zkušeností chce nebo nechce projít. Prostě to přišlo. A je to velká výzva, kterou musíme společně zvládnout. Naučíme se řešit problémy v rozsahu, ve kterém jsme je neznali. Zjistíme, v čem jsme měli rezervy, budeme objevovat možnosti, o kterých jsme netušili. Jako společnost nás to určitě posune dopředu. A pokud přijetí uprchlíků a jejich začleňování pomůže vyřešit dlouhodobé problémy, které část společnosti trápí, jako třeba exekuce, byty, vyloučené lokality, vyděláme na tom nakonec všichni. Musíme ale chtít ty mentální bariéry, které v sobě jako společnost i jako jednotlivci máme, překonat a překrýt tou novou zkušeností. A občas si připomínejme, že my jenom pomáháme, zatímco Ukrajinci prožívají skutečnou válku, při které se umírá a trpí.
Za rozhovor děkuje Tomáš Trusina