Motto: „Musíme lidi ujistit, že jim ochrana klimatu nesebere individuální důstojnost.“ Martin Buchtík
Když jsme se ženou před 20 lety koupili dům na vesnici, jedna z prvních věcí, kterou jsme udělali, byla, že jsme pozvali pana kominíka. Tento starší pán vykládal o tom, jak málo má nástupců a tím pádem má na jednoho kominíka práce nad hlavu a nestíhá. Což je pravda dodnes. Více nás nicméně zaujalo kominíkovo povídání o rakouských čichačích. Lidech, kteří jsou placeni za to, že chodí po vsi a čichají a jakmile ucítí v kouři z komínů plast či jiné odpadky, věc nahlásí příslušnému úřadu a ten, pakliže se podezření prokáže, uloží mastnou pokutu.
Nedokázal jsem si to úplně představit tady v našem prostředí, ale podstatu věci jsem chápal a považoval za správnou. Netopit kdejakým „bordelem“. Pouze jsem trošku uvažoval nad „můj dům, můj hrad“. Měl jsem dokonce z dětství jasnou zkušenost. Prarodiče pracovali ve významné továrně na výrobu obuvi a bydleli v půldomku v dělnické kolonii, která k továrně patřila, a topení si každá rodina zajišťovala sama. Když jsem byl u babičky a u dědy přes týden, babička vždycky před čtvrtou odpolední řekla: „Běž zavřít okna, bejci přišli z práce.“ „Bejci“ byli muži mezi 30–40 v plné síle, kteří v systému továrny dokázali vytvořit vlastní systém služeb a protislužeb, takže například oni netopili jenom dřevem a uhlím, ale jednou za čas jim tovární Liazka složila fůru odřezků gumových a gumoplastových podrážek, kterýmiž prokládali uhelný prach či mour a toto výbušné topivo vydávalo opravdu krutý smrad. Pamatuji, že ještě na začátku našeho venkovského pobytu někteří, většinou příslušníci starší generace, házeli do kotle všechno, plasty, celé odpadní koše: „Dyť to shoří!“ Dnes už ale tento fenomén nezaznamenávám. Je to jasný, takhle ne.
V hovorech, jak u nás na vesnici, tak třeba v autobuse, ovšem často zaznamenávám naštvanost a flustraci, že „oni chcou zakázat topení dřevem“. Viz třeba článek: Spalování dřeva je horší než silniční doprava. Po zákazu uhlí a ropy dojde i na něj (Energožrouti.cz).
Mě to taky děsí z mnoha rovin, začnu třeba tou základní: Vždy jsem se domníval, že ekologický, chcete-li udržitelný životní přístup je mít k dispozici dřevo na oheň, vodu a co nejmíň nadbytku v jídle a obalech na něj a skromnost vůbec ve všem. Tato nová ekologie, prezentovaná nám oním nicneříkajícím a zároveň všeobjímajícím „Bruselem“ či „Prahou“ nám říká „Buď závislý!“ Na tepelných čerpadlech, solárech, na našich zpoplatněných energiích, na našich názorech, co je správné a co ne, co „my“ chápeme jako prospěšné a co naopak budeme pokutovat.
Myslím, že k této atmosféře „my víme, jak to je“ a strachu a obav na straně druhé hodně přispělo prostředí technologií, které umí řešit problémy pouze určitým technicko, technokraticko, tvrdědatovým způsobem, zdánlivě úplným a nevyvratitelným.
Sedět u ohně, mít vedle sebe hrnek čaje, lehce míchat gulášovou polívkou a povídat si s Universem, mít Duši otevřenou Poesii, Milosti, Lásce, to určitě jde. Nevím, lze-li tyto zázračné chvíle úplně prožít u rychlovarné konvice, zahřívané solární energii od solárních baronů.
Jak jsem obdivoval svého otce, když na chatě sekal dřevo, učil mě, že v krabici vždy musí být připravené třísky na zátop, a pak založil oheň v kamnech. Nevím, lze-li podobně obdivovat otce, který třeba 30 km před návratem domů zmáčkne v autě tlačítko aplikace na svém mobilu a rozběhne tepelné čerpadlo napájené českou elektřinou za německé ceny.
Z tohoto též mimo jiné vyplývá, že topení a ekologie jest i otázkou sociální. Nedávno jsem četl studii sociologa, pana Daniela Prokopa a jeho teamu, v kterých mikroregionech v České republice nejvíce dětí dokončí jen povinnou školní docházku a dál již ve vzdělání nepokračuje. Hodně to souvisí s prostředím s vysokou nezaměstnaností, zatíženým exekucemi a celkově velkým sociálním stresem rodin. Nepředpokládám, že v tomto prostředí, před kterým většina společnosti přivírá či zavírá oči, se uvažuje o tepelných čerpadlech nebo solárních panelech. Pravděpodobně v tomto sociálním prostředí a u osamělých seniorů je doposud největší množství odběratelů elektřiny v režimu dodavatelů poslední instance, kteří netuší, že jejich dodavatel energie zkrachoval a oni musí situaci řešit – jinak se nedoplatí. Stát zde selhal a ani se neptám, zda Pavel Liška a jeho „rejža“ najdou odvahu tyto destinace objíždět a pomáhat potřebným.
Vede tedy tzv. Zelený úděl k dalšímu utlačování některých a přerozdělování majetků ve prospěch jiných, těch kteří mají kapitál a rozhodují o zákonech, to znamená k expanzi, nekontrolovatelnému růstu, což je podle mě úplný opak udržitelného rozvoje?
Mnozí z těch, které toto téma zneklidňuje (včetně mě), si dokážou představit asi tuto situaci: Přijede za vámi mladý člověk v novém elektroautě a bude říkat něco jako: „Ty sis dal na střechu tmavé tašky… Ó jak Ty ohříváš planetu! Cožpak Ty nevíš, co víme my? Musíš všechny pravdivé informace (to znamená ty naše) s vyplazeným jazykem dohánět a sbírat a podle nich se zařídit a chovat, jinak nejenže škodíš Matce Zemi a jsi méněcenný, ale my Tě za to ještě budeme pokutovat. A pokutovat. A pokutovat. Až na to nebudeš mít a vezmeme Ti v rámci vyšší Pravdy o ovzduší a zdraví Tvůj dům, kde si pak v klidu zatopíme, protože MY máme výjimku a vydali jsme si potvrzení.“ Jedno vím jistě, že moje žena si ze svého platu nové elektro či vodíkové auto nekoupí. A já jsem neřidič a dělám na půl úvazku, tak jí taky nepřispěji. Ale jistě vám k tomuto účelu nabídnou výhodnou půjčku, abyste stáří neměli klidné, nýbrž neklidné. Už cítím v takovém prostředí žně pro tzv. „elektrošmejdy“.
Při svých cestách zaznamenávám zneklidnění a obavy také ze strany majitelů menších lesních porostů, navíc momentálně zdevastovaných kůrovcem. Bylo to jasné, udržitelné a stálo a stále to stojí spousty dřiny: pokácet, dovézt, nařezat, rozštípat a pak teprve zatopit, ohřát a uvařit. A teď je to špatně?
Nemluvě o obavách souvisejících s tzv. energetickými štítky domů. To budu muset roubenku polepit polysterénem? To nebudu moci prodat starší dům, když nemám plastová okna a topím v kachlových kamnech? Tady znovu často padá podezření na lobbing ze strany výrobců a prodejců příslušných komodit, realitních makléřů (aby se trh rozhýbal), reklamních agentur atp. Sousloví „ochrana životního prostředí“ z tohoto všeobecného informačního tlaku a strachu úplně mizí a mizí hlavně i touha a chuť měnit naše chování pomalou prací k trvale udržitelnému bytí. Některé aspekty celého problému připomínají stále trvající informační zmatek kolem covidu. Co je pravda, a co ne? Proč jeden odborník říká tohle a druhý zase tohle, vzájemné osočování, že ti druzí, ti „oni“ píšou záměrné nepravdy. V obojím případě se daří občany udržovat v nejistotě a informačním chaosu.
Samostatné téma představuje marketingová práce s vinou a veřejným odsouzením. Už teď bych se pomalu měl cítit vinen, že si jdu na zahradu opéct špekáčky, ach, kolika prachovými částmi zatížím svět, zatímco paralelně probíhá zimní olympiáda v Pekingu, pouze na umělém sněhu, který byl vytvořen energií výhradně z tepelných elektráren výkonem osmi tisíc megawatthodin a dvou miliard litrů vody a nezjištěného množství chemických additiv (informace z magazínu Time). Nemluvě o tom, že na zahradu jdu pěkně pěšky…
Nemá cenu mít strach a podléhat panice, ale je dobré s obavami pracovat a zamýšlet se nad nimi. Proto bych na závěr – krom toho, že představa klidného stáří s knížkou u krbu se poněkud zakaluje, – chtěl poděkovat dvěma inspirujícím mužům, Janu Krajhanzlovi a Martinu Buchtíkovi, jejichž názory otištěné v Hutně a chutně v Protestantu 1/22 mě popostrčily k napsání této úvahy. Bylo by velmi dobře, kdyby takto smýšlející a vzdělaní lidé měli viditelnější a slyšitelnější hlas v tzv. mediích. Popřípadě kdyby byl k nalezení nějaký manuál, co tedy tzv. Zelený úděl znamená například pro člověka, který chodí do práce, celý život platí daně, bydlí na malé vesnici, má starší až starý dům a topí dřevem.