Mám krásného devatenáctiletého syna, který je jedinečný. Na to mi asi namítnete, že jedinečný je každý člověk a nejsou na světě dva stejní lidé. Ano, přesně tak! Poslední dobou přichází s otázkou, zda umře jako bílý autista. Zřejmě vás ta otázka překvapila, možná jste se lekli anebo zvažujete, zda není rasista. Několikrát denně se ujišťuje, že je v pořádku, že je autista na celý život a nikdo ho nebude chtít změnit. Důsledek terapií ABA, které mají za cíl změnu chování, aby vypadalo jako neurotypické a nikdo nevybočoval z řady. Neptají se po příčinách problémů a nejsou účinné, protože se snaží, aby se člověk podvolil a dělal věci, kterým nerozumí a které nechápe. Možná si teď vzpomenete na jinou menšinu, kterou chtěli lidé měnit pomocí terapie. Homosexualita byla dokonce trestná a skvělý matematik Alan Turing je obětí experimentu její „léčby“. Kdo ví, možná byl i na autistickém spektru, jak je u matematiků časté. Alžběta II. mu v roce 2013 udělila posmrtně milost. Snad jsem vám tedy osvětlila část otázky, ale ten rasista nebo antirasista ve vás tápe nad tím, proč bílý? Není to až tak složité, barva kůže se nezmění, autismus je také na celý život, ale není vidět. Nedá se to změnit. Pouhé srovnání a větší ujištění. V této souvislosti jsem si vzpomněla na knihu Josefa Schovance O kolečko víc, kde popisuje případ matky, která se vrátila se synem z Afriky, kde bylo její dítě králem vesnice a všechny děti si s ním hrály, zatímco ve Francii je jeho perspektivou ústav. Sám z toho vyvozuje, že naše západní společnost by pro mladé autisty mohla být tou, kde jsou nejvíc vylučováni. Na jiné stránce píše o úskalích genetiky v dnešním světě. Mluví o lidech s Downovým syndromem, které nepřesné testy vylučují z života ještě před narozením. Všem, kdo by tuto už dnes lékařsky téměř řízenou formu výběru obhajovali doporučuji jet na týden jako dobrovolník na pobyt lidí s postižením a poznat třeba Páju. (pozn. Napadá mě, že by se mi pro název běhu také víc líbilo „Tábor pro výjimečné lidi“, protože tam jsou výjimeční všichni bez rozdílu. Vedoucí, protože mají vůli a chuť pomáhat, účastnici i dobrovolníci). V neděli cestou z kostela se mě Marek zeptal, jestli Bůh dal na oblohu hvězdy. Možná vám ta otázka přijde triviální dětská a budete váhat s odpovědí. Jelikož vím, že Marek vznik vesmíru studuje od pěti let, bylo mi jasné, že mu jde o existenci Boha a souvislost s vědou. Jak urputný dokáže být, když jde o nekonečno. Moc bych si přála, aby lidé brali každého člověka jako osobnost, která je jedinečná. Nechci slyšet, že církev je tolerantní a přijímá, že někdo je jiný (z rozhovoru se Zdeňkem Turkem). Před Bohem jsme si všichni rovni a každý jsme unikát. Možná ti, co se nesnaží napodobovat druhé a chovají se přirozeně, jsou vnímavější nejen k sobě, ale i k druhým. Jsou pak odolní vůči hoaxům, jsou zvyklí diskutovat a nepodléhají stádu, kterého se jinakosti bojí. Nesnažme se být stejní, buďme každý svůj, ale usilujme o společnost, která si vzájemně pomáhá a hledá v každém jeho jedinečnost pro lepší svět.
Číslo