Až naše svátky náhle roztají
Čtení: Sofonjáš 3,14‒20 Text: Lukáš 1,39‒45
V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do hor do města Judova. Vešla do domu Zachariášova a pozdravila Alžbětu. Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle; byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“
Milé sestry, milí bratři, přátelé,
dnešní neděli nás stará církevní tradice volá k radosti. A leckteří z nás na to pozvání mohou reagovat otázkou, jak žít opravdově radost v našem potemnělém světě – když nás leccos tíží, trápí, bolí, skličuje.
Sofonjáš v našem dnešním prvním čtení mluví o „onom dni“. Izraelská tradice původně spojovala poslední den/čas s představou soudu, kdy se zjeví Bůh jako ten, který je úplně jiný než lidské představy, a na člověka padne hrůza a děs. Prorok Sofonjáš rozuměl Boží jinakosti odlišně: v jeho popisu Hospodin nejprve odstraní se středu Izraele falešné bohy a pak začne znovu bydlet uprostřed svého lidu. Sión má důvod se radovat, protože Hospodin láskou umlká – už nepovede s člověkem spravedlivou při, už mu nebude připomínat jeho provinění ‒ a znovu se nad svým lidem rozveselí. V onen den budou k slavnosti pozváni všichni: i ti, kteří jsou zarmouceni, i ti, kteří byli vyloučeni, i chromá, i zapuzená. Až změním váš úděl před vašimi zraky, praví Hospodin.
Ta radost je na horizontu jako zaslíbení, ale ještě musíme vytrvat. Ještě pořád máme mezi sebou zarmoucené a vyloučené, hendikepované i zapuzené. Ještě pořád špatné a zlé věci doléhají na nás, na naše blízké – ještě pořád zasahují svět, o němž máme zprávy. A to i přesto, že Ježíšův příchod na svět přinesl radikálně nový stupeň radosti, než jakou tušil Sofonjáš, když psal slova o Bohu bydlícím uprostřed lidu.
Chtěla bych si dnes k přemýšlení o křesťanské radosti k biblickým textům přizvat na pomoc adventní píseň, kterou jsme na základě výběru předchozích dvou kazatelů zpívali minulou a předminulou neděli ‒ a dnes ji budeme znovu zpívat po kázání. Ve zpěvníku ji najdete pod číslem 277 a autorem jejího textu je německý básník Jochen Klepper.
Narodil se v slezské Bytomi v dnešním jižním Polsku v rodině luterského pastora a sám studoval teologii v Erlangenu a ve Vratislavi. Doktorského studia zanechal, aby mohl jako novinář finančně přispívat do rodinného rozpočtu. Oženil se s Johannou Steinovou, o třináct let starší vdovou se dvěma dcerami. Rodina se odstěhovala do Berlína, kde Klepper působil v rozhlase. Po nástupu nacistů k moci byl propuštěn, zčásti pro své politické smýšlení ‒ zčásti proto, že jeho manželka a nevlastní dcery byly Židovky.
Starší adoptivní dceři Brigittě se podařilo v květnu 1939 odejít do Anglie, mladší Renate však povolení nedostala, protože se v té době zotavovala ze záškrtu. Tři roky, z nichž Klepper mj. strávil devět měsíců na frontě, rodina zápasila o přežití. Pro Renatu se podařilo získat švédské vízum, 10. prosince 1942 si však Klepper ‒ přímo od Adolfa Eichmanna, autora „konečného řešení židovské otázky“ ‒ vyslechl definitivní ne k jejímu vycestování z Německa. Tehdy si Jochen Klepper, jehož manželka i dcera přijaly křesťanství, do svého deníku napsal tato slova: Nyní zemřeme. Ale i to je v Božích rukou. Dnes v noci půjdeme společně vstříc smrti. Nad námi je v těchto posledních hodinách obraz žehnajícího Krista, který o nás zápasí. Náš život končí pod jeho pohledem. Téhož večera řekli Klepperovi své hospodyni, aby je ráno nerušila, a uložili jí, aby několika známým poslala květiny. Pak Jochen Klepper pověsil na dveře berlínského bytu cedulku: „Pozor, plyn!“ Spolu s manželkou Johanou a dcerou Renatou si vzal prášky na spaní a ohlášený plyn pustil. Ráno byli nalezeni mrtví.
Pět let předtím, na začátku adventu, si zapsal Jochen Klepper do svého deníku verš z pasáže z listu Římanům, kterou jsme slyšeli v úvodu bohoslužby: Noc pokročila, den se přiblížil. O tomto textu tehdy přemýšlel celou adventní dobu. (Klepper se sice už dřív prosadil jako prozaik, v těžkých třicátých letech se ale obrátil k psaní hymnů a křesťanské poezie.) Krátce před Vánoci pak napsal báseň, která byla později zhudebněna a kterou známe česky jako adventní píseň Noc ke konci se kloní.
Apoštol Pavel očekával, že Kristus brzy přijde znovu na svět, a proto apeloval na své bratry a sestry v Římě, aby svým chováním předjímali proměnu člověka k Božímu obrazu, která už trochu začala, ale v úplnosti se teprve stane. Pavel z toho vyvozuje dva závěry, týkající se životní orientace nás všech, kteří jsme uvěřili: ten první je, že se máme probrat – přestat se honit za nesmysly, nechat plavat svoje ego, srovnat si hodnoty a zabývat se tím, na čem skutečně záleží. A ten druhý: máme odložit skutky tmy a obléct zbroj světla – tj. přestat se chovat, jako když se paní učitelka nedívá, jako když na nás v noci není vidět, a jít do životních zápasů v té síle, kterou nás Boží Syn a jím seslaný Duch Boží lásky vybavil. Právě to totiž znamená „obléct zbroj světla“.
V tom, co Pavel napsal, ale Klepper po dvou tisících letech slyšel ještě něco jiného: to Sofonjášovo ujištění, že je-li Bůh uprostřed nás, nemusíme už se bát zlého. Náš Bůh je Bůh, který zachraňuje, raduje se z nás, láskou umlká, jásá nad námi a plesá. Protože jsme obklopeni jeho milosrdenstvím, víme, že žádné zlo nemá poslední slovo, ať už situace vypadá jakkoli beznadějně. A právě to je skutečným zdrojem křesťanské radosti. Budoucí Jan Křtitel v Alžbětině lůnu se může radovat, když se přiblíží Marie nosící pod srdcem budoucího Ježíše. A nic na tom nezmění fakt, že jeden jako druhý budou lidmi popraveni.
Noc tmavá ještě halí nejeden lidský žal, zpíváme ve čtvrté sloce české verze písně. V němčině je Klepper syrovější – tak jako v první sloce nemluví o smutcích, nýbrž o strachu a bolesti, i tady doslova píše: „Na lidské utrpení a vinu se snese ještě mnohá noc. Každého však provází hvězda Boží milosti. Toho, kdo je ozářen jejím světlem, nemá už noc v držení.“
„Bůh neodnímá temnotu zla a utrpení nějakým kouzlem,“ říká Daniel Heller v komentáři k této písni ve svém Slově na doma. „Zachraňuje nás tím, že je s námi, že je přítomen uprostřed každé hrozné noci. Stává se člověkem a na všech místech světa se staví na stranu obětí. Je s námi i tehdy, kdy všechno vidíme černě, nebo když nevíme, jak dál, když se nám zdá, že naše situace nemá žádné východisko.“
V poslední sloce se zpívá: Bůh v temnotách je skrytý, a přec je prozářil. V originále stojí „Bůh chce bydlet v temnotě, a přec ji prozářil.“ Krátce předtím, než tu báseň Jochen Klepper napsal, zapsal si do svého deníku: Bůh chce bydlet v temnotě, a temnota může být proniknuta jen skrze modlitbu. Rozumím tomu v duchu úsloví „Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší.“ Bůh neotálel s příchodem do světa, až splníme nějaké vstupní podmínky. Bůh přišel do světa, který ho nečekal, léčit nemocné a chránit opovržené. Bůh se neštítil špíny světa, ale přišel v radosti do světa poznamenaného hříchem a pochybnostmi. Bůh přišel v radosti a jeho světlo ani v temnotě nikdy nezhasne. Ani my nemůžeme čekat, až bude svět v pořádku, abychom radostným hlasem zpívali písně, sdíleli svůj žal i své chvíle štěstí.
A ještě jednu poznámku k českému překladu. Verze, kterou máme ve starých zpěvnících, zní: „Syn Boží u tvých dveří / už stojí, klepe zde. / Kdo život svůj mu svěří, / ten na soud nepřijde.“ V novém zpěvníku stojí – „Kdo duši svou mu svěří, / v něm věčnost nalezne.“ Mrzí mě to nejenom proto, že se básníkům díla nemají přepisovat, zejména jsou-li to teologové. Mrzí mě to i proto, že věřím – tak jako Jochen Klepper –, že každý, kdo se svěří do rukou Božího Syna, bude souzen tím, který v okamžiku soudu „umlká láskou“. Jochen Klepper si ve chvíli nesnesitelně těžké zkoušky vybral řešení, které mu ze všech špatných řešení připadalo nejlepší – lepší než rozdělení rodiny, lepší než koncentrační tábory. A my spolu s ním můžeme věřit, že na soud nepřijde.
Uzavřu kázání jednou modlitbou Jochena Kleppera:
Můj Bože, tvůj velký svátek světla osvěcuje především všechny, kdo trpí. Koho neděsí tvůj soud, kdo neoplakává svou hříšnost, tomu zůstává tvá hvězda neviditelnou, jako zahalená, a Vánoce nenaplněné.
První svědkové, které jsi hledal, byli lidé bez naděje. Měli strach, že jim budeš spílat, byli tak ubozí. Těm nejchudším na opuštěném poli jsi svěřil zprávu pro celý svět.
Tvé narozeniny, tak jak je celý svět slaví, se staly svátkem příliš mnoha barev a světel. Prosíme, připrav si nás pro noc, ve které na obloze svítí tvá hvězda. A nad svými jeslemi nám, Boží Synu, ukaž svůj kříž.
Pane, když už ti tak můžeme říkat, otiskni se do našich srdcí. A až naše svátky náhle roztají, pak bude tvým svátkem, Božím hodem každý den. Ale už teď Tě chválíme – v bolesti, vině a nouzi, chválíme tě u vína a chleba. Amen.
Píseň EZ 277 Noc ke konci se kloní
Svoji solidaritu s potřebnými teď vyjádříme společnou přímluvnou modlitbou.
Pane, náš Bože, děkujeme ti, že díky tvé blízkosti nás chmury ze stavu světa nemusí svírat. Prosíme, daruj nám srdce, které je schopné poznávat, že tvá radost září i v temnotách a šedi našeho každodenního života. Dej, ať ji dokážeme rozpoznat a necháme se jí naplnit. Prosíme za náš potemnělý svět, za všechny, kdo v něm doufají v Kristův příchod, i za ty, kdo hledají svou duchovní cestu. Prosíme za ty, kdo usilují o solidaritu, o zmírnění násilí a posílení míru ve světě. Prosíme za ty, kdo mají všechno možné, ale chybí jim pravá radost. Prosíme za děti, kterým Vánoce nepřinesou nic dobrého. Prosíme za ty, kdo pro chudobu či válku opustili domov, a za země, ve kterých hledají přijetí. Prosíme za nemocné, opuštěné a nešťastné lidi v našem okolí. Prosíme za ty, kdo jsou ohroženi zlem a mají z něho strach. Amen.
Adventní kázání Šárky Grauové z 12. 12. 2021 v Soběhrdech otiskujeme jako poselství do roku 2022