„Uprostřed tolika mizérií, které jsou naším dědictvím, je zajisté třeba uznat, že je nám ponechána největší svoboda ducha,“ psal ve svém manifestu André Breton. Letošní již čtvrtý ročník události s názvem Zvuky, barvy, hlasy kaple sv. Anny, který se uskutečnil 19. června 2021, umožnil návštěvníkům, aby si nedaleko Pelhřimova vydechli z vypjatých měsíců a přitakali nezdolné svobodě ducha a radosti z tvorby jako takové.
V parném dni, avšak v příjemném stínu stromů, se odehrály divadelní kusy v podání souboru Lachende Bestien, jenž se vyznačuje živelností a svérázným narativem. V rámci svých představení obnažil sílu demagogie, která ať už v politickém či rasovém smyslu byla vtipně vyvážena důrazem na přátelství a humor, díky nimž může člověk vůbec přežít a vyrovnat se s vnějšími tlaky, aniž by zcela ztratil sám sebe.
Symbolicky na tato témata navazoval křest knihy Povídky maloměstské (Dauphin 2021) od Filipa Zrna, během něhož se nejen při polévání knihy samotné v podání Hany Zrno Vondrů a Jakuba Marka, ale i při četbě řešila paradoxnost ukrývající se v samotném srdci maloměšťáctví. Uspané životy, kolorit každodennosti provázený šílenstvím, pokrytectvím, za „vůně“ hospodských sedánků, odhalil nejen přízemnost, ale i poetičnost, která tu a tam prosákne a ukáže svou vrásčitou tvář. K přežití oné tíživé paradoxnosti pomáhá humor a přátelství s těmi, kteří ještě „neusnuli“.
Po divadle a autorském čtení se ozvaly tóny hudby. Z hrdla Anežky Matouškové (Severní nástupiště, Avocaduo), která se svou kytarou a doprovodem v podání Martina Debřičky hrajícího na saxofon střídaný klarinetem, vyplnila konejšivými tóny zbytky kaple sv. Anny, jejíž genius loci se stal přímo hmatatelný. Psychedelický zážitek posléze prohloubilo muzikoterapeutistické duo Ora Rangi hrající na přirozeně laděné nástroje. Jmenovitě jde o Václavu Kačerovou a Filipa Kačera, kteří jsou již pravidelnými účastníky této události.
Západ slunce umožnil vystoupení surreálně-noisového-akustického projektu s názvem Manollo. Dva muzikanti schovaní za improvizovaným plátnem, na něž byl posluchačům promítán ad hoc sestříhaný cyklus pracovně pojmenovaný „Raději nevím, co je člověk!“ Jana Švankmajera, doprovázeli svými zhuštěnými melodiemi závěr akce, z níž tryskala všemi směry především uvolněná tvůrčí svoboda ducha.
Nedílnou součástí každého ročníku je i výtvarná stránka. Letos se o ni postaral Marek Fexa, Jakub Minářů a Jenda Peknik. Vyzdobili zdi kaple, některé realizace obklopily i celou stavbu.
O tom, že Zvuky, barvy, hlasy kaple sv. Anny není pouze provinční událost, svědčí četnost a rozmanitost hostů v minulých ročnících, o které se především zasloužil spiritus movens Jana Vondrů. Návštěvníci si tak mohli mimo jiné vychutnat Terezu Říčanovou, Anatola Svahilce, Radima Hanouska, Jakuba Nováka, Kateřinu Švejdovou, Kateřinu Elznicovou, Petra Turečka či Pavla Zlámala.
Oživení chátrajícího torza kaple bylo možné nejen díky organizátorce, vystupujícím, pomocníkům, občerstvovačům a občerstvovačkám či příspěvkům z peněženek návštěvníků, ale i díky podpoře Nadačního fondu Pelhřimovsko a Nadaci Život umělce. Vše nasvědčuje tomu, že atmosféra Zvuků, barev, hlasů kaple sv. Anny působí na všechny přítomné jako látka, která vytváří určitý stav potřeby, a proto se zde rok co rok scházejí lidé z různých koutů republiky, neboť zvláštní slast, kterou vyvolává, se stává jakousi novou neřestí, která se nezdá být nutně vyhrazena jen několika lidem. Uspokojuje totiž všechny vybíravé duchy. Nejinak tomu bude zajisté i v roce následujícím.