Milá chvilka
Po demonstraci Chvilky v Tišnově mám pocit, jako bych byla v kostele. Vrátilo se něco, co bylo již bezděky zařazeno do kapitoly „milé vzpomínky, dnes nereálné“. A ono to žije a obrůstá to novými výhonky, stačilo jen sundat dekl. Stojíme tam, skoro 90 lidí, v obdobné sestavě jako minule, jen nějak strnule, ochromeně, nevěřícně. Ač již hřeje slunce, zůstáváme zmraženi, nesmělé úsměvy skryté pod respirátory, pečlivě nasloucháme. Nezpíváme, nepískáme, neskandujeme, jen občas zatleskáme, nehýbeme se, užíváme si tu chvilku štěstí skoro nedýchajíce.
Ne tak děti, ty ožily rychle, běhají, skáčou, i bosky, jedno dokonce zkouší nožičkami, jak je studená voda v kašně. Z holčiček se staly nestříhané rusalky, z kluků holky. Nadšeně mávají velkými vlajkami ČR a EU. Malinkatý chlapeček u samé země roztočí modrou vlajku – najednou je uprostřed nás moře hvězd. Dvanáctiletý kluk vážně převezme megafon a pevným hláskem říká, že si vždy myslel, že se o komunistech budou učit jen ve škole a že by to nechtěl zažít… A je to tu, padají z nás ledy, skoro je slyším, jak se tříští, rozmrzáme, nadšeně tleskáme, voláme, dítě našlo klíč jak zlomit zakletí.
Následuje zábavná chvíle přetahování, na laně je přivázána mapka České republiky a dvě skupiny táhnou podle kompasu na východ či na západ. Ten vítězí a děti pak vesele podbíhají pod roztočeným lanem. Jedna holčička s vlajkou na rameni však uvážlivě zachraňuje papírovou republiku a táhne ji do bezpečí. Z megafonu zní Óda na radost.
Bělovlasý umělec končí diskusi pozváním na svou vernisáž v muzeu, neví, kdy bude, ale zve nás všechny. Nevíme chvilky ani hodiny, ale pozvání pro nás stále platí.
Co tu stojíte a hledíte do nebe?
Jako kluk jsem vůbec nechápal, proč Ježíš odešel. Nechtěl jsem to. Proč by měl někdo, kdo má lidi rád, odejít. Když umřel táta, něco se změnilo. Ale, co nelze hlavou, lze srdcem.
Myslím, že Ježíš v podstatě řekl „musím odejít, protože teď je to na vás.“ Jestli jste nepochopili, že i vy jste děti jediného Otce, nepochopili jste nic. Ani lásku, ani soucit, ani víru nebo naději. Můžete se oblékat, jak chcete, říkat si, jak chcete, ale nepochopili jste, co jsem pro vás udělal.
„Je to teď na vás,“ zní poselství povelikonoční doby. Ale co? Vždyť křísit mrtvé nedokážeme, uzdravovat také ne, svět nezměníme, se sebou samotnými máme samé problémy.
Myslím, že neprozradím moc, když řeknu, že to nebe, kam odešel Ježíš, nemusíme hledat pořád jen pohledem upřeným k výšinám oblohy. Do vlastního srdce, které je také Božím stvořením, se může člověk podívat taky. Není ani vysoko, ani příliš nízko. Je uprostřed, jako my uprostřed světa, který potřebuje především soucit.
Kam se podělo kouzlo Karáskových kázání
Tomáš Cejp (Pt 5/21) se už dvacet jedna let čertí a nudí a neví, kam se podělo kouzlo Karáskových kázání, na které si pamatuje ze salvátorských lavic. Ze stránek Boží(ho) trouby žádné jiskření nevychází. A na vině je chudák sestra editorka, která naštěstí snad zlou vůli neměla, ale kdoví, lišácky rozčilený autor dodává, třeba tím jen někoho kreje. Taková zmatlanina!
Milý Tomáši, kdybys za těch jednadvacet let otevřel ediční poznámku, která se tam na konci významně krčí na třech stranách, dozvěděl by ses pravdu. Docela obyčejná, neelektrizující fakta, jak to bylo. Jak se editují texty a mluvené slovo se převádí do psaného a podobně. Jediné, co tam není, je skutečnost, která se za života autorů textů předpokládá, a tedy nepíše. V tomto případě tato banální skutečnost zní: Sváťa texty, různě upravené a sešívané, autorizoval. Píšeš-li: „Možná se mýlím v celé své úvaze – a v Troubovi jsou prostě pravá kázání,“ rád s tebou souhlasím: Ano, mýlíš se v celé své úvaze. V Troubovi pravá kázání jsou i nejsou. Ale na to není třeba plýtvat prostorem v Protestantu, stačí nalistovat strany 361 až 363.