Zj 22,20
S mnohými nadějemi prožíváme tento rok. S napětím i doufáním sledujeme dění ve společnosti, s potěšením registrujeme změny k lepšímu, téměř netrpělivě vyhlížíme k dalším…
Ale nic z toho by nemělo umenšit a otupit očekávání na Toho, který praví: „Jistě přijdu brzo.“ Protože v něm je naše hlavní naděje. Jistě je dobré mít tady na světě co nejvíc svobody, spravedlnosti a demokracie, ale ani ta nejsvobodnější země není nikdy dokonalá a nemůže se podobat tornu, co nazýváme královstvím Božím. Vždyť i v zemích, kde je dodržována spravedlnost a lidská práva, se lidé rozvádějí, umírají děti na zhoubné nemoci, existuje zločinnost, násilí, bída a hlad, a je tady stále dost důvodů, aby církev i dnes volala: „Přijď, Pane Ježíši!“ A církev může takto volat, protože Ježíš slíbil: „Jistě přijdu brzo.“
Měli bychom vědět, komu a do jaké situace bylo Zjevení Janovo původně psáno: Mělo povzbudit křesťany, kteří žili koncem 1. století v Malé Asii a procházeli velice těžkým pronásledováním. A právě jistota, že Kristus přichází a skutečně přijde, měla být hlavním zdrojem jejich síly a věrnosti. Zjevení Janovo nechce podávat informace o tom, jak bude všechno při příchodu Božího království probíhat, ale vede křesťany k tomu, aby vzali vážně, že Ježíš přichází, a aby právě z tohoto hlediska přistupovali ke všemu, co je v životě potkává. Aby zvládali těžkou přítomnost v jistotě, že Kristus bude mít poslední slovo nade vším.
I v dobách, kdy církev netrpí pronásledováním, je vyhlížení nového příchodu Ježíše Krista nezbytné: chrání církev před tím, aby se nedala příznivou přítomností ukolébat, aby ji žádný blahobyt neuspal a žádná sláva neoslepila. Kristova věta „Jistě přijdu brzo“ dává smysl životů křesťana v kterékoli době; je to cíl a naplnění naší křesťanské víry. A odpověď církve „Přijdiž tedy, Pane Ježíši“, to není jen souhlas, jen něco jako „dobře, tak přijď, budeme čekat…", ale je to prosba, je to modlitba, kterou církev přivolává Soudce proti všemu znetvořenému a znetvořujícímu v křesťanstvu i ve světě.
Církev tak vystavuje soudu i sebe. Ve volání „přijdiž, Pane Ježíši“ není touha po zadostiučinění, není v něm pomstychtivost, ale touha po pokoji a radosti pro všechny.
Možná jste se někdy ocitli v situaci, kdy jste si přáli, aby už skončilo utrpení, které přináší tento svět, aby už přišlo království Boží. To se stává, když člověk prožije pocit veliké křivdy, bezpráví a bezmoci. Kdo něco podobného prožil, ten lépe rozumí, v jakém smyslu byla tato závěrečná slova Zjevení Janova psána. Křesťané byli tenkrát pronásledovaní jako zločinci, jako nepřátelé státu. Přitom věděli, že se jim děje křivda, že jsou bez viny a že naopak žijí mnohem lépe než ti, kdo je pronásledují nebo i ti, kdo pro dostatek loyality pronásledováni nejsou. A právě z tohoto nesnesitelného postavení vytryskla ta slova, ten bolestný výkřik: „Přijď tedy, Pane Ježíši!“ A přijď brzy! Po tomhle by přece nemohli volat, kdyby Kristův příchod pro ně nebyl skutečností naprosto jistou a nepochybnou. Otázka křesťanů nezní, jestli Kristus přijde, nýbrž kdy přijde. Víra však nemá kalendář, a proto nic nevypočítává; víra spoléhá a očekává na splnění Kristova slibu. K takové jistotě věcí budoucích vedou poslední slova bible i nás. O to máme stát a usilovat, aby se pro nás tyto neověřitelné budoucí věci staly jistými, abychom s nimi počítali jako s těmi viditelnými. Abychom byli co nejvíce ovlivněni myšlenkou, že Kristus přijde a aby tím byl náš život proměňován k lepším, hlubším a pravdivějším životním postojům, k větší odpovědnosti v práci, v životě…
A nakonec ještě dva citáty: Nejprve z Martina Luthera, který napsal: „Království Boží přijde jistě i bez naší modlitby, ale my se modlíme, aby přišlo i k nám.“ A druhý je od J. A. Komenského: „Přijď, nejtouženější Obnoviteli! Přijď, slituj se nad našimi marnými pracemi a učiň konec našim přeobtížným a vždy bezúspěšným námahám. Uslyš nářky nejen naše, svých synů, ale i veškerého stvoření. Osvoboď je od nicoty a otročení špatnosti ve svobodu slávy synů Božích. Přijď, Králi slávy, Kníže míru, a vydej zemím žádoucí světlo, mír a spásu, aby všichni mohli vidět nebesa na zemi. Amen
Pravý kazatel musí býti stálý a vytrvalý v pravdě Kristově, aby neustoupil od pravdy ze strachu před jakýmikoliv výhrůžkami Antikristovými. Má pak státi uprostřed lidu, vyzařuje svou svatostí na všechny strany pověst dobrého života na levo jako na pravo, abys i ty mohl býti vzděláván netoliko slovem, nýbrž i příkladem. A kdyby se nám v cestu postavila skupina lidí zvrhlých, kteří stojí po levici na místě odsouzenců a neposlouchají slov evangelia, nedbejme jich a neposlouchejme tak, jako ani apoštolové neposlechli zákoníků a farizeů.
Z kázání M. Jana Husa (13. 4. 1411)