inspirace pro dnešek
Jakýs doktor řekl mi, cokoliv bych činil, podrobuje se sněmu, že vše jest pro mne dobré a dovoleno, a připojil: „Kdyby sněm vyslovil, že ty máš toliko jedno oko, ačkoliv máš dvě, musíš vyznati se sněmem, že tomu tak Jest.“ Jemu jsem řekl: „Byť i celý svět mi to říkal, já maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych toho tvrditi bez odporu svědomí.“
M. Jan Hus
z listu přátelům v Kostnici (26. 6. 1415)
Jakkoli je nepopiratelná důležitost dějinných reálií, s nimiž jsou spjati jednotlivci, skupiny i celé národy do té míry, že se jim zdají jedinou „realitou“, platí požadavek porozumět jim odkazem na hlubší kontext, v němž se odehrávají. Reálie je potřebí postavit do určité perspektivy, zahlédnout je v určitém světle. Jen tak je pochopíme v hlubinné kontinuitě zápasů, které přes svou zaklíněnost v minulosti jsou s to nás inspirovat i dnes.
Uvážíme-li, že Československo vstupuje do evropského dění v roce 1918 jako samostatný státní útvar po časové proluce bezmála tří set let, je tím naléhavost zkoumání historických a duchovních předpokladů a kořenů jeho obnovené existence jen podtržena. Pro ostatní evropskou komunitu a zejména pro její politickou reprezentaci se musel zrod Československa jevit jako dějinný experiment, jehož oprávněnost se prokáže teprve v budoucnu.
Zakladatelé novodobého československého státu, na prvním místě filosof a státník T. G. Masaryk, si byli vědomi povinnosti zdůvodnit před evropskou a celosvětovou veřejností nárok na jeho organickou reintegraci do evropských dějin. (To byl tehdy náš „návrat do Evropy“). Odvolávali se na přínos české tradice myšlenkové, duchovní a politické, která podle jejich přesvědčení spoluformovala novodobé evropanství. Kromě vůle k samostatnosti, kterou TGM mohl doložit jak domácím odbojem, tak zahraniční činností politickou, diplomatickou a vojenskou (legie), to byly ideje zejména bratrské a husitské, které TGM považoval za nosné i pro moderní struktury státní a společenské, jak je měla v prostoru střední Evropy ztělesňovat naše republika.
Jak obhájit tváři v tvář úkolům, před kterými stál lid v tomto koutu Evropy, retrospektivní přesah do 15. století, k duchovním a sociálním zápasům, které byly do značné míry spjaty ještě s doznívajícím středověkem? Proč Masaryk nezdůraznil v stejné, anebo dokonce v převažující míře, přínos osvícenství a francouzské revoluce, když současně razil tezi, že výsledky I. světové války jasně prokazují nadřazenost ideálů demokratických nad theokratickými? Nebyla jeho víra ve významu českých tradic, v nichž duchovní a náboženský aspekt je neodmyslitelně přítomen, výrazem nekritické národní sobělibosti? Co mohl Hus a čeští bratři povědět Evropě z počátku dvacátého věku, v níž důvěra a pokrok, lidský rozum a svoboda byly přijímány jako ideály, jejichž nosnost byla prokázána navzdory válečnému otřesu právě vítězstvím demokratických mocností?
Zde se Masaryk nedal zmást spektakulární scénou dvacátých let, která mluvila takřka jednoznačně pro rutinně demokratický, střízlivý a věcný přístup k řešení problémů sociální a politické povahy. Jakkoli byl nakloněn prosazovat v administrativě obnoveného státu tato hlediska, věděl současně o hluboké krizi, kterou moderní, sekularizovaný člověk Evropy prochází již mnoho desetiletí. Učinil si v té věci jasno dávno před tím, než na sebe vzal břímě politického rozhodování, svými analýzami, které zachytil v „Sebevraždě“. Byl si vědom toho, že nemají-li se demokratické ideály stát jen prázdnými hesly, vyžadují oddanost, jasnou kritickou mysl, hluboké přesvědčení a civilní kuráž. I když se bránil klerikálním ambicím, byl přesvědčen, že denní politiku, stejně jako smysl každého jednotlivého života je třeba vidět sub specie aeternitatis, tedy v perspektivě, která se musela běžné politické praxi jevit jako nepraktická a od denních úkolů odvádějící.
Jednoduše pověděno: šlo mu o hlubší pojetí demokracie, která by byla s to obstát i v dějinných otřesech a krizích, stala se spíše než politickou doktrínou a souborem několika mechanismů umožňujících občanskou opci, bohatým životním stylem. Vyvstává před námi ideál „lidovlády“, pro niž regulativy občanské pospolitosti na povrchu, (volby, stranický pluralismus apod.) kotví v hlubším duchovním podloží, jež je nezbytné pro inspiraci i obrození sil těch, kdo demokratickým principům zasvěcují. To platí zvláště pro chvíle, kdy jsou demokratické instituce podrobovány Zkouškám, jimiž, jak známo, středoevropský prostor procházel od založení československého státu častěji než např. severní či západní oblasti Evropy.
K těmto hlubším dimenzím demokratického smýšleni a jednání patří bezpochyby ideál, který rektor Karlovy univerzity Mistr Jan Hus vyzvedá nade vše: oddanost pravdě, která je duchovní mocí nad člověkem i jeho dějinnými výtvory ve všech oblastech společenského života. Husův střet s koncilními otci je veden z tohoto půdorysu: primát pravdy nad nároky jakékoliv – i duchovní! – instituce. Hus poprvé v dějinách spojil tento důraz na prvotnost pravdy s osobní garancí, a dal mu vytříbenou akademickou podobu. V této jednotě poznání a konání, teorie a praxe, svědecké věrohodnosti. která se nezalekne ani hranice, nemá Hus v Evropě své doby a snad ani později obdoby. Co valdenští a další nápravná hnutí před Husem praktikovala, anebo co Viklef v klidu své venkovské fary promýšlel, to Hus spojil v ústrojnou a monumentální jednotu kultivované myšlenky a statečného činu. Proto jeho svědectví otřáslo mocně Evropou. Vneslo do ní moment, který hluboce předznamenal její pozdější duchovní tvářnost: do světla pravdy, které se máme otevřít. je třeba postavit všechny dosavadní myšlenkové struktury a třeba i fungující a zájmům širokých vrstev odpovídající praktiky. Vše je v tomto světle podrobeno ohledání a zevrubné kritice. Ani tradice, ani moc světská či duchovní, žádný lidský tribunál, nejsou vyňaty z této veškerou skutečnost si podrobující a kriticky prošetřující pravdy. Pravda je svrchovanou normou nad veškerým společenským i osobním životem.
V tomto smyslu je i novodobá demokracie jako vláda většiny podrobena zkoušce, neboť o pravdě se nehlasuje. I většina se může mýlit. Pod nárok pravdy je postaven každý z nás osobně. To Hus v Kostnici existenciálně prožívá a je si vědom důsledků, do kterých ho poslušnost takto pochopené pravdy nakonec vhání.
Aktuálnost tohoto svědectví pro dnešek je mimo pochybnost: je to vlastně spor o svrchovanou autoritu nad našimi životy. Hus a tradice, která na jeho zápas navazuje, podtrhuje zásadní otevřenost lidské otázky. Nikdo nemá právo rozhodnout s poslední platností o smyslu života. Lidská bytost se mu přibližuje či spíše se v ní evokuje jen svědectvím, podobným tomu, které Ježíš vyhlašuje před Pilátem: „Já jsem se k tomu narodil, a proto jsem na svět přišel, abych vydal svědectví pravdě.“ (J 18,37)
To má své hluboké důsledky pro život soukromý i veřejný. Opakujme: žádná lidská instituce, žádný úřad, ani nauka či doktrína, ať duchovní či světská, si nesmí osobovat nárok absolutní pravdy nad lidským svědomím a rozumem.
Toto poznání, Husův duchovní vynález, tvoří jeden z nejhlubších kořenů naší duchovní tradice. Mýlí se ti, kdo by jej vyložili jako akt politické provokace proti duchovní autoritě církve, reprezentované tehdy koncilními otci. Tak jako kdysi pisatelé starozákonních knih zbavili přírodu a dějiny modloslužebné autority tím, že podtrhli svrchovanost Hospodinovy vlády, Husův apel k Boží pravdě nastoluje definitivní rozluku všech našich duchovních výbojů, rozhodnutí, usnesení i formulací – ať v církvi či mimo ni – od jejího svrchovaného majestátu.
Heslo Pravda vítězí, které zaznělo při obnově našeho státu v r. 1918, mobilizovalo i v listopadových dnech bezpočetné zástupy. Vydávat svědectví pravdě je na doživotí náš nejhlubší vklad, s nimž můžeme bez pocitu méněcennosti poznovu vstupovat do společenství evropských národů. Je na protestantských církvích, skupinách i jednotlivcích v nich, aby tato tradice vžily znovu ožívala a přinášela dobré ovoce ekuméně církevní i občanské.
:Mám-li použít dnes hojně používaného obrazu o budování evropského domu, pak záleží na tom, aby v jednom z jeho podlaží, či alespoň v jedné garsonce, ožil duch pravé nonkonformity. Zachovat si bdělou ostražitost vůči náročivým sklonům k monopolizaci názorů, ať už politické či nábožensko-církevní ražby, a zároveň se nebát názorové určitosti a svědecké odpovědnosti, Žít vskutku dialogickou existenci a přitom neztratit svébytnost, znamená přispívat k prosperitě domu mírou nejpotřebnější. Jen tak může dům žít intenzivním životem, který všechny zbohacuje. Jen tak bude schopen přečkat mnohé otřesy a krize, přívaly i větry. I evropský dům má stát na skále, nikoliv na písku, jak praví biblická metafora. A přínos národa, který se ustaví V pravdě a žije z důvěry v její vítězství – i když načas poražena bývá – představuje takovou injektáž zvětralých základů, že celý dům může v pokoji očekávat příchod nových událostí.