Mnohým nedorozuměním i sporům lze předejít, když si ujasníme pravý obsah slov. běžně užívaných a jakoby zcela jasných. Dejme si několik příkladů.
Dávno již se pokládá za správný protějšek označení katolík–evangelík. A přitom už naše Jednota Bratří se hájila, že ona spolu s jinými jednotami patří rovněž do církve katolické, to je česky obecné. Církev římská je také jen jedna její částka. Proto se sluší rozlišovat církve evangelické, reformační a církev římsko-katolickou. A jenom o svaté církvi obecné platí ono dávné vyznání: Mimo ni co stvoření Ducha a duchovní tělo Kristovo není spásy, totiž svobody dítek Božích. Osobí-li si tuto slávu některé z organizovaných církevních společenství, stává se samospasitelnou, výlučnou sektou. Jakože Bůh sám ví, kdo jsou jeho (2Tm 2,19).
K tomu hned patří další slůvko cizí, často užívané: sekulární. Nedávno byla ohlášena přednáška: Křesťanství v sekularizovaném světě. Ve starém Římě saecularis znamenalo „stoletní“ a užívalo se o stoletní slavnosti. Přeneseně pak: časný, pozemský, až i pohanský. V biblickém pojetí světa jakožto lidstva odpadlého od Boha a v moci zlého (Mt 13,22; J 1,29 aj.) spojení „sekularizovaný svět“ je tautologie, totiž kupení slov téhož nebo podobného významu. Tak lze správně označiti jen zesvětštělou, sekularizovanou Církev, jež je ve Starém zákoně zvána nevěstkou. Ovšem zásahem jejího Pána může se státi i z takové nevěrnice nevěsta, jak vidno z pramatek v rodokmenu Kristově (Mt 1). Protějškem světskosti, sekularity, je tedy svatost, sanktita, která i světské proměňuje ve svaté. Ale jak?
Tím jsme totiž u zjevu a slova takřka denně slýchaného a prožívaného: absurdní. Slovník vám poví, že v latině „absurdus“ znamená „nelibý sluchu“, falešný, ale i zvrácený a nesmyslný. Dnes je tohoto výrazu užíváno ponejvíc k označení nesmyslného jakoby běhu lidského života, dějin i světa, s jejich úděsnými zvraty, revolucemi a válkami, epidemiemi a katastrofami, při nichž umírají stovky, tisíce i milióny lidí. Slepá osudovost? Nejen TGM odmítl Marxovu víru ve všemohoucnost náhody a v osud při výkladu dějin. I nynější náš prezident, proslavený svými absurdními hrami, napomínal svou ženu, aby i v jeho věznění viděla smysl. V tom jest odvěká moudrost, nehledat v nynějším stavu světa a člověka životní jistotu. Nedati se fascinovat tím, co vidí naše oči a prožívá naše tělo. Vidět za kulisy dějin a našich denních dramat či komedií. I absurdita života a světa má svůj tajemný smysl. I všecko negativní, jakým je též utrpení pro pravdu a spravedlnost, tedy oběť. Právě ona totiž, zástupná oběť, je v bibli klíčem k pochopení tohoto temného tajemství lidského života na znesvěcené zemi. A ještě jeden klíč, dnes téměř ztracený, podává zvláště Starý zákon k výkladu nejen dějin a světa, nýbrž i Smlouvy nové: panství démonie, běsovství (Jb 1–2; Mt 4,1–11; J 8,44 a 2Te 2,8–12). Rozumářská teologie novodobá se zasloužila o ztrátu tohoto rozměru a tím i o schopnost státi stráž člověku v jeho vztahu ke stvoření a v moci správní či soudní. Oto pozoruhodnější je, že autoru absurdních her toto panství neznámé není (Dálkový výslech, str. 172n).
Čímž jsme u vrcholu umění člověku svěřeného. umění vládnout společenství lidiček tak nesmírně rozmanitých i porušených. Komenský dle příkladu včel a mravenců uznává obojí způsob správy, monarchický i demokratický. V našem věku šíří se téměř po celém světě řecký typ správy městských států antických, zvaný demokracie, tj. vláda lidu. Je založen na víře, že všecka moc vychází z lidu a že každý občan státu má právo podílet se na veřejné správě volbou těch, které má za nejschopnější. Vládu tak vykonávají tito moudří, vzdělaní a prozíraví odborníci, slovem: nejlepší. Je to tedy vláda nejlepších, řecky: aristokracie
A tu se někdo zeptá: Kde je záruka. že i je nezkazí výsady jejich postavení, svěřená moc a vzdávaná jim pocta? Po lidsku není záruky. Vše se kazí v lidských rukou. Kolikrát se zkazila i církev a jak hrozné! Chránit však může člověka vědomí. že je poctěn službou čestnou, kdysi neplacenou. A také, že není pánem lidí, ale jako minister ,tj. česky služebník, chrání dle zákona jejich práva a životy. Však donedávna inteligence dostávala zprava i zleva právem za svou proradu vést národ příkladem života pracovitého. střídmého, obětavého. Nade vše pak může člověka v moci postaveného chránit před pýchou a rozkladem, zná-li sebe i v tom, že svým rozumem ani moudrostí na úkol mu svěřený nestačí! Nejen filosofie sluší vládcům, víc ještě poznání, že panuje Nejvyšší nad královstvím lidským, a komu chce. dává je (Da 4,29). Bůh soudce jednoho ponižuje a druhého povyšuje“ (Ž 75,8). Pánu nebes i země jsme odpovědni za svěřená zde místa a služby, ne omylným smrtelníkům. Od něho přijímat pověření a zákony od něj lidstvu vydané plnit i hájit, to je síla, která udrží lidskou hlavu i srdce v patřičných mezích. A naučí chápat pokoru dvou celých mužů, M. Gandhího i našeho M. J. Husa, když oba shodně vyznali: Bůh jest Pravda. Pravda, kterou nade vše nehledáme my, ale která hledá nás, aby nám vrátila svobodu dětí Ducha (J 8,31n).
25. 6. 1990