Teologickým učitelem, k němuž se nikdy nepřestal hlásit, byl Svatopluku Karáskovi J. M. Lochman. Ke vzpomínkám na Sváťu (viz Protestor 1/21) přidáváme svědectví jeho učitele, napsané v samých počátcích Sváťovy duchovenské dráhy. Pro Protestant vybral, přeložil a upravil Petr Macek.
Asi první knihou Jana Miliče Lochmana napsanou a vydanou pro anglicky mluvící čtenáře byla jeho Církev v marxistické společnosti (Church in a Marxist Society) z roku 1970. Vyšla s podtitulem „Poutavá zpráva z Československa“, kterým ji asi obdařil vydavatel (Harper & Row), současně v New Yorku, Evanstonu a Londýně. V kapitole s názvem „Křesťané na neočekávaných místech“ uvádí autor několik příkladů křesťanského svědectví v nehostinném „terénu“, kterým bylo Československo v době totality. Po právníkovi, donuceném živit se jako dělník, a lékaři, umělci a vědci, vesměs konkrétních jedincích, které osobně znal a kteří tu jsou většinou uváděni svým křestním jménem, představuje i teologa, svého někdejšího studenta. Tuto část (v originálu s. 97–99) tu v překladu reprodukujeme.
Teolog
Nástup socialistického režimu v Československu neznamenal zkrácení počtu studentů teologie z protestantských církví (v katolické církvi byla situace složitější). První léta představovala výrazný nárůst; počet studentů teologie daleko přesáhl potřebu církví. Na konci padesátých let však jejich počet znatelně klesl a začali jsme mít starosti. Šedesátá léta však opět přinesla trvalý růst počtu přihlášek ke studiu. Pro naše církve to bylo důvodem k radosti: mladí muži i ženy nastupující ke studiu s cílem duchovenské služby si zvolili profesi, která neslibovala z ekonomického či společenského hlediska žádnou kariéru. Rozhodnutí pro teologii je přicházelo draho.
V některých případech to přicházelo draho také vzhledem k těžkostem, které bylo třeba překonat. Na konci padesátých a na začátku šedesátých let nebylo snadné se dostat na teologii přímo ze střední školy. Některé z těchto škol pokládaly za osobní i instituční prohru, jestliže se jejich absolventi rozhodli pro studium teologie. Pokoušeli se je proto od takového rozhodnutí nejrůznějším tlakem odradit. Pokud to však tito mladí studenti nevzdali, pak (někdy třeba s jednoletým či dvouletým zpožděním) uspěli. Někdy však museli ukázat pozoruhodnou vytrvalost a odvahu. Díky tomu pak občas získali opravdový respekt i u těch, kdo se jejich přijetí ke studiu snažili zabránit. Nikdy nezapomenu na slova jistého státního úředníka, který se pokusil zabránit jednomu studentovi studovat na Komenského fakultě (dokonce nařídil jeho psychiatrické vyšetření a užil i další nátlakové a přesvědčovací prostředky). Když se ukázalo, že to všechno k ničemu nevede, tak nakonec konstatoval: „Kdyby se býval vzdal, tak bychom asi hodně tratili všichni.“ Odhodlání ke studiu teologie si tak v posledku získalo respekt i u mnohých odpůrců.
Takové ryzí existenciální odhodlání leckoho v mladé generaci šedesátých let k teologii přitahovalo, a to nejen v rámci církví. Zájemci o studium přicházeli v rostoucí míře jako autentičtí (a často velmi nekonvenční) konvertité bez jakéhokoliv církevního zázemí ve vlastních rodinách či v osobním příběhu. Jejich styl byl jiný. Svým zjevem i způsobem života některé tradiční církevníky děsili. Zároveň však s sebou přinášeli prvek radikální poctivosti a evangelizačního zájmu – byť ne v tradičním slova smyslu – o ty, kdo stojí stranou církve, o lidi na málo očekávaných místech či na okraji společnosti.
Svatopluk byl nejlepším příkladem takového studenta. Byl to vyučený vinohradník, odmítač vojenské služby a v důsledku toho dočasně i horník, zároveň populární písničkář, básník – a misionář. Pro některé byl poněkud podezřelý coby přítel „publikánů a hříšníků“. Nebyl to žádný brilantní teologický teoretik. Byl však nesmírně čestným člověkem s vášnivým zájmem o lidská srdce. Uvědomil jsem si tyto jeho dary jednou na horách – na nečekaném místě. Studenti teologie, kteří tu trávili čas lyžařské rekreace, šli večer do hospody. Bylo tam mnoho skupinek mladých lidí. V tomto nepříliš inspirativním prostředí byl Svatopluk požádán, aby zazpíval své písně. Nedal se pobízet a zpíval jednu za druhou – své vlastní i jiné populární songy. Celá hospoda se posléze shromáždila kolem něj. V tu chvíli začal zpívat své vyznavačské songy. Stal se jasným svědkem lidské oslavy Božího Slova. Nikdy předtím jsem neviděl zářit světlo Kázání na hoře tak jasně a prospěšně jako tehdy v té hospodě na horách. A mnozí z těch, kdo slyšeli jeho píseň patrně poprvé ve svém životě, zcela ztichli a soustředili se. Neformální svědectví na neočekávaném místě.