Kde svoboda končí, a kde začíná
Moje první a poslední poznámka o covidu. A není v ní nic nového a objevného. V posledních dnech mě hodně trápily příspěvky některých mých facebookových přátel o rouškách, svobodě a rádoby vtipy na toto téma. Dnes ráno mi došlo, že jsem vlastně rád, že na facebooku mám i příznivce pana poslance Volného, Chcípl pes, odpůrce očkování, a taky ty, kteří tam dávají chytré citáty a fotky předjaří. Alespoň nejsem jen ve své bublině.
Jsem také farářem na vesnici, větší půlka mých sester a bratří volila Babiše a Zemana a pár z nich i Okamuru a komunisty, kteří jsou podle mě zemští škůdci. A někteří z nich mě pravidelně zásobují nepodepsanými wordovskými soubory se zaručenými zprávami o uprchlících za humny, čipech Billa Gatese a muslimském vedení Pirátů. (Nepřestávám je proto mít rád a i si jich pro jiné vážím…) Občas dohledám zdroje a pošlu zpět. Ale v zásadě nevím, co mám dělat jiného, než kázat o Pánu Ježíši, lásce, odpuštění a Boží představě světa, jak ji (samozřejmě subjektivně) vyčítám z Bible.
Covid 19 jsem asi ještě neměl. Zemřela mi na něj teta, volal jsem jí sanitku a její zápas o každé nadechnutí si budu pamatovat hodně dlouho. Několika mým kamarádům zemřeli poměrně mladí rodiče. Jiným nedali babičku ani na kyslík, protože ji vyhodnotili jako už marný případ. Několik mých kolegů vedle farářování nastoupilo do nemocnic. A taky mám kamarádku, mladou lékařku sotva pár měsíců ve špitále, kterou přeřadili na covid oddělení k umírajícím. Samozřejmě „to“ měla řada mých rodinných příslušníků, přátel a farníků s různými průběhy. Můj otec s Alzheimerovou chorobou už prostě všechny ty změny kolem sebe definitivně nedal. Jsem tedy na tom, odhaduji, stejně, jako asi už všichni v této zemi.
Také mám přátele, kterým to zničilo či ničí podnikání. Už rok mi tři děti sedí u počítačů, a ne ve škole. A místo toho, abych se loučil s lidmi v Nosislavi… Některým lidem ze sboru nemůžu ani zavolat, protože špatně slyší a telefonování prostě nejde. Mám blízké, kteří jsou přilepeni u zpráv, a také takové, kteří dělají, že to není. Jsem přesvědčen, že tahle vláda je šílená. Ale moc si nemyslím, že by tam kdokoli z těch dalších egomaniaků předváděl něco o moc lepšího. I když naděje umírá poslední. Roušky pro mě byly hrozné, respirátory jsou ještě horší. Chce se mi v nich zvracet a mlží se mi brýle, takže jsem úplně out, sotva někam vlezu.
Nějak však pořád věřím tomu, co říkal asi John Stuart Mill: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ Prostě se to budu snažit nosit, chodit si nechávat šmrdlat v nose a jinak více méně sedět doma, protože nechci ke všem svým životním průserům ještě přidávat to, že bych to někomu předal a on dalšímu a někdo na to zbytečně zemřel. A ani nechci, aby někomu do nekonečna odkládali operaci, protože nejsou kapacity. Nebo aby někdo musel rozhodovat, koho připojí na kyslík a koho ne.
Očkovat se nechávám, i když je mi jasné, že ty vakcíny jsou asi trochu rychlokvašky a pravděpodobně krátkodobé a možná ne příliš účinné na všechny mutace. Ne ze strachu. Hloupě si myslím, že bychom to doma asi přežili. Ale doufal jsem, že by mi to mohlo otevřít cestu k lidem, které teď skoro nemůžu navštěvovat. Asi to tak nebude, ale alespoň ten pokus.
Převzato z FB, 12. 3. 2021
Snažím se věřit, že se poučíme
S každou další informací, že zemřela další veřejně známá osobnost, která naší společnosti něco dobrého a trvalého dala, si uvědomím, jak velké množství lidí odchází tiše a bez povšimnutí. Umírají často na přeplněných odděleních, kde s nimi komunikují lékaři a zdravotníci (kteří slouží na pokraji svých sil) zahalení v ochranných oblecích. Pohřby mohou být jen pro nejužší okruh lidí, děti se už do počtu nevejdou. „Kde je babička?“ Lidé ve městech stojí u nástěnek s parte, aby se alespoň dozvěděli. Přátelé se nerozloučí, druhého „nedoprovodí“ navzdory tomu, kolik dobrého spolu prožili. Vztahy jsou neuzavřené, mnohdy neusmířené. Zemřelí tu nejsou, ale nějak stále jsou. Odcházejí i celé části rodin (vím o mezigeneračním domě, který zůstal najednou zhasnutý). Časem se jen přistaví kontejner…
Ti, co zůstávají, pak mnohdy žijí v těžkém pocitu viny, že právě oni nakazili svého nejbližšího, který tu přeci mohl být a radovat se ze života. Manželé, co spolu šli celý život, si ani nepodají ruku. Spousta lidí má po prodělání nemoci závažné následky. Mnohdy ani nemají sílu se utěšovat, že přežili. Ti, kteří potřebují rychlou operaci, protože mají jiné závažné onemocnění, musí čekat… Mnoho seniorů vlastně dostalo k Vánocům příspěvek 5000 Kč na vlastní pohřeb.
Je potřeba trvat na tom, že ač je tato nemoc závažná, druhá a třetí vlna vůbec nemusela proběhnout, rozhodně ne v tak ničivé síle. Snažím se věřit, že se z toho jako společnost poučíme a že budeme o vládě, vlastních prioritách a hodnotách přemýšlet prostě jinak. Ale bude potřeba hodně usmiřovat, vnitřně uzavírat (a také jít dál), zajímat se o opuštěné, o ty, kteří se propadli do chudoby, odpouštět a přitom trvat na pravdě (věcně a klidně).
Reakce na zprávu o úmrtí Jana Vodňanského