recenze filmu Krajina ve stínu
Nejvíce Českých lvů posbíral letos černobílý snímek, který zůstal na veřejnosti ve stínu jiných „velikánů“ (Šarlatán, V síti) a také schytal od mnoha kritiků průměrná až podprůměrná hodnocení. Film „Krajina ve stínu“ režírovaný Bohdanem Slámou (scénář Ivan Arsenjev) se zaobírá doposud traumatickým bodem českých dějin – divokým odsunem Němců a poválečným běsněním ze strany mnohých československých občanů. Film vychází ze skutečných událostí, které se odehrály po skončení války v pohraniční vitorazské Tušti, kde bylo spontánně vytvořeným lidovým soudem odsouzeno ke smrti 14 občanů, již se nejvíce provinili tím, že se přihlásili v roce 1939 k německé národnosti (o Hitlerovi a nacismu většinou neměli valné tušení a změnou národnosti se převážně hlásili k Rakousku, jehož byli dříve součástí). Rodinní příslušníci popravených spolu s dalšími „Vitorazany“ byli vyhnáni do rakouských lesů, kde až po tři čtvrtě roku přežívali v hrůzostrašných podmínkách.
Snímek se odehrává v imaginární vesnici Schwarzwald (aluze na Tušť – Schwarzbach) situované rovněž na Vitorazsku, které bylo v roce 1920 arbitrárně přisouzeno novému Československu. Ve vesnici spolu žijí Češi, Němci i Židé a jejich identita je v mnoha případech spíše regionální než nacionální. Nicméně s německým záborem pohraničí dochází k zostření identit a zhoršení vzájemných vztahů. Dění ve vsi je zkoumáno skrze jednotlivé sondy (1938–1952), které ohledávají důležité události ve vesnici. Zorným úhlem jednotlivých sond je téma morálky, tedy jak se která postava zachová v konkrétních situacích. Většinu situací přivály zvenčí „velké dějiny“, které jsou motorem venkovského dění. Film pak zkoumá, jak jednotlivé postavy ve vsi reagovaly na velké změny (na anšlus Rakouska nacistickým Německem, zábor pohraničí, vypuknutí války, na prohru Německa). Děj nevyhnutelně spěje k poválečné tragédii a film sám tuto tragédii některými obrazy i scénami předznamenává. Bohužel jí film nekončí, neboť na počátku 50. let byli mnozí „Vitorazani“ vyhnáni podruhé.
Snímek nesleduje jednoho hrdinu, ale hlavním aktérem se mu stává (skoro) celá vesnice, takže divák se setkává s velkým množstvím postav a „musí se“ orientovat ve vzájemných rodinných vztazích. Toto pojetí je v mnoha recenzích pranýřováno a další kritika mnohdy vyvěrá z tohoto bodu. Jednak bývá negativně hodnoceno, že divák si nemůže vytvořit vztah s aktéry, čímž se film stává neosobní, jednak bývá vytýkána nepříliš rozvinutá psychologizace postav. Toto prizma je možná oprávněné, avšak cílem autora zjevně nebylo pitvat postavy do morku kostí, ale vztahovat se k tématu sociologicky a zobecňovat. Sláma vypráví příběh kronikářským způsobem, kdy nechává diváka nahlédnout do vybraných morálně problematických scén. Nastiňuje motivy jednání autorů, ale podobně jako kronikové zápisy nesoudí, jen zachycuje. Kolektivní hrdina pak umožňuje vidět, jak na jednotlivé události reagují různí lidé, čímž se divákům ukazují různé polohy jednání (čisté, ideologické, oportunistické) a neodkladně je v nich vyvolávána otázka: Jak bych za této situace jednal já? Nesnažil bych se získat výhody pro sebe či pro rodinu (příspěvky pro Němce, volná hospodářství či věci po Němcích)? Odolal bych nacionálnímu běsnění? Neměl bych tendence podílet se na poválečném lynčování, kdyby mi to přinášelo pocit moci, sociálního uznání nebo mi ulevovalo od frustrace? Kolektivní typ hrdiny navíc nechává prostor k deduktivní imaginaci, kdy divák „musí“ na základě jemných nuancí ze scén rozklíčovat aktérovy motivace či si domyslet řadu okolností.
Z historické či historiografické perspektivy je film cenný v tom, že zobrazuje, jak obyčejní venkovští lidé reagují na velké dějiny – jak si osvojují, využívají, zneužívají možnosti, které přicházejí zvenčí. Velké ideologie (nacionalismus, komunismus) se totiž nešíří jen fanatickými jedinci, ale drobnou praxí společnosti či individuí, která využívají příležitostí, jež ideologie záměrně či nezáměrně poskytuje (přihlášení se k němectví pro vyšší dávky). Ideologie je pak nesena, tvarována, někdy až podpírána každodenním jednáním aktérů a podílí se na utváření reality. Za příklad zde může posloužit starosta zvaný Polda, člen NSDAP, s nímž přichází do vesnice německé zákony. Na veřejné schůzi lidem říká, že by se jich mělo více přihlásit do nacistické strany, avšak na druhé straně zamezí (za úplatu), aby byla poslána udání, a lidem v nouzi prodává obilí. Tímto osobitým jednáním dává ideologii určité rysy na lokální úrovni a uvádí ji „ve svém podání“ v život. Podobným příkladem by pak byla Anna Svitková, hospodská, jež je přesvědčena, že s Němci přijdou peníze. Nechává vymalovat hospodu hákovými kříži a nutí ženy našívat je na vlajky.
Film se tematicky podobá snímku „Všichni dobří rodáci“, který také skrze sondy do jednotlivých let (1945–58) sleduje sedm osobností, původně kamarádů, na jedné moravské vesnici. Velice blízko pak má k filmu „Bílé stuhy“ (Das Weiße Band, 2009), kde skrze vyprávění místního mladého učitele divák sleduje záhadné násilné dění v rakouské vesnici před Velkou válkou. Film rovněž lacině nemoralizuje a problematizuje otázku viny. Na rozdíl od Slámy však autor neakcentuje velké dějiny, ale problematizuje tradiční hierarchické uspořádání patriarchální společnosti (hlavní postava jen doufá, že by lokální události mohly „osvětlit některé záležitosti, které se staly v naší zemi,“ tedy uvažuje metodologicky opačně než Sláma).
Stěžejním tematickým úhlem filmu je vina a nevina aktérů v jednotlivých scénách. Sláma neukazuje jen černo-bílé postavy, těch je minimum, ale zobrazuje, jak se ve většině postav mísí a vytváří různě syté odstíny šedi. Vedle toho se zde také objevují motivy kolektivní viny („obecní blázen“ ponižovaný a spíše trpěný než respektovaný nabývá s koncem války moci nad oficiálními Němci, vrací lidem jejich neuctivé jednání a opájí se pocitem moci), která rozestírá jednoduché určení, kdo je vinen, a dává na frak prostým morálním soudům. Vinen se však ve filmu (až na legionářovu manželku, která lituje, že si vzala dva hrnečky od vystěhovaných Němců) nikdo necítí. Všichni hází zodpovědnost, respektive vinu, na druhé. Nepřiznaná vina a neodpuštění hříchů nahání násilným aktérům strach z pomsty, jehož se chtějí zbavit. A tak se za komunistické diktatury musí navrátilci z lesa nedobrovolně stěhovat podruhé.
Ve filmu nedochází k vývoji charakteru hrdinů – jedinci jsou charakterově pevní (nezlomní, neuhýbají se svých pozic), méně pevní (ustupují nátlaku druhých), slabší i slabí (oportunističtí) anebo vyloženě pokleslí, takže podléhají sklonům činit násilí, kdykoli se naskytne příležitost (k proměně nedochází ani u přeživšího koncentrační tábor Vachla, jehož charakter, jak ukazuje závěr filmu, byl od počátku slabý). U většiny postav, které pak přímo páchají násilí, je zvýrazněn jejich trhanský neurvalý vzhled (humpoláčtí gardisté plukovníka Krepse). Menší či větší zpitvořené vzezření pak sálá i z většiny členů (komunistů) v Národním výboru. Zjednodušené zobrazení většiny negativních postav je určitou slabinou filmu, na druhé straně však pomáhá při sledování, neboť při již tak vysokém množství postav by se mohl divák ztratit, pokud by byl realisticky zpodobněn zjev vyloženě záporných postav.
Z historické perspektivy je nutné připomenout, že poválečná doba byla pro současného člověka nepředstavitelně surová. Otevřeme‑li si Mlynárikovu knihu „Tragédie Vitorazska 1945–1953: poprava v Tušti“ zjistíme, že Slámův film je slabým odvarem a režisér se mohl mnohem více „vyřádit“ (např. v Tušti došlo ještě před běsněním gard k záhadnému oběšení dvou žen – pravděpodobně kvůli majetku, poručík Kužel působící na Vitorazsku karabáčem nutil zavřené ženy ve škole k souloži a podílel se na loupežích zabaveného majetku). Optikou této knihy a filmu se pak kritika, že film je pouhou vyprávěnkou o zlých lidech, zdá lichá a není divu, že gardisté jsou zobrazeni jako bestie toužící po krvi.
Až na drobné nedostatky (z historického pohledu by bylo zajímavé zjistit, zda se luterská píseň „Ó hlavo plná trýzně“ zpívala i v katolickém prostředí, avšak filmařům takovou drobnost těžko vyčítat), není filmu příliš co vytknout. Film znovuotevírá bolavé místo naší historie, narušuje mýtus o holubičí české povaze a ukazuje, jak doba – podmínky přiváté velkými dějinami – může poskytovat prostor či dávat impulzy k projevení stinných stránek naší lidské osobnosti.
Krajina ve stínu, Bohdan Sláma, 2020