Izrael nebyl původně královstvím. Úřad krále byl zbytečný. Tenkrát stačilo řídit společnost jednostupňově, jen v případě nouze bylo řízení dvoustupňové. Mezi Bohem a člověkem nikdo nestál, Boží vůli jako základ společnosti nebylo třeba institucí prostředkovat. Dělo se však to, co dnes. Mnohým se totiž zdálo nedůležité Pána Boha poslouchat, společnost se dostávala do krizí, které se řešily povoláváním soudců. Ti návrat k Bohu naléhavě připomínali a lidé se většinou dali napravit. Krále nebylo třeba. Společnost fungovala. Potom však mnohým takový stav začal připadat nemoderní, neboť v okolí všude vládli králové. Proto po řadě diskusí i v Izraeli došlo k volbě krále. Stal se jím Saul. Jeho první akce byla úspěšná, osvědčil se, prokázal vojevůdcovskou rozhodnost a aktivitu, zbavil lid nebezpečí. Tehdy po vítězství došlo k tomuto rozhovoru:
Lid řekl: „Kdo říkal: ‚To Saul má nad námi kralovat?‘
Vydejte ty muže, ať je usmrtíme?“
Ale Saul řekl: „Dnešního dne nebude nikdo usmrcen, neboť dnes připravil Hospodin Izraeli vysvobození.“
1 Sa 11,12–13
Lid si vzpomněl, že v dobách rozhovorů o úřadu krále byla tu skupina těch, kteří váhali s tímto krokem vyslovit svůj souhlas. Vývoj událostí takovému váhání nedal za pravdu, nyní jsou na koni ti, kteří tenkrát měli jasno. Proto v čase opojení a euforie chtějí připomenout váhavcům jejich selhání. Nejlépe bude se jich rázně zbavit, aby už nedocházelo k takovým nepříjemnostem.
Nepřipomíná tato dávná zkušenost něco přítomného? Vždyť nebyli všichni zajedno ve svých postojích, nebyli všichni jednotni ve svých názorech na mocnáře a jejich způsoby, a dokonce nebyli ani jednotni ve svých postojích k volbám a kandidátům. Bývaly doby, kdy vítězná skupina dokázala s lehkým srdcem zlikvidovat všechny, kteří pozvedali svůj hlas, aby varovali před pokušením. Bývaly doby, kdy vítězný dav neuměl uvažovat jako Saul, a tak každého nemilosrdně a krutě stíhal za jeho minulost.
Saul však jednal moudře. Měl za sebou triumf, lepší si nemohl přát začátek pro své vladařství. Bylo by nemoudré toto vítězství pošpinit krvi těch, kteří sice zachovávali věrnost Bohu a odmítali úřad krále, ale zároveň tak vyjadřovali i svůj vztah k jeho osobě. To je 'první důvod jeho zdrženlivosti – není třeba vítězi krvežíznivé pomstychtivosti. Druhý důvod je nadčasový – Hospodin nám připravil vysvobození. Saul mluví, jako kdyby nevěděl o odvaze, nasazení, a možná i obětech svých vojáků, mluví jako kdyby nebyla důležitá jeho rozhodnost a pevnost ve veleni. Toto shrnutí první vladařské zkušenosti nechce umenšovat roli lidí, ale je to konstatování, které odhaluje ostatní kořeny a základy, stejně jako nové možnosti jejich národní existence.
Mnozí z nás spojují nový pohyb v naši republice třeba s dílem sv. Anežky, jiní zas se jmény konkrétních lidí. Domnívám se, že jako vysvětlení a východisko nám i dnes postačí strohé, ale hluboké shrnutí krále Saule. Aniž by tím byla zmenšována role těch, kteří se angažovali, kteří trpěli, kteří zřetelně a jasně brali věci do svých rukou. Víme však také, jaká nebezpečí hrozila, jaké síly byly schopny zasáhnout, kolik moci kde bylo soustředěno. Nejsme schopni rozplést všechny možné příčiny a ukázat na jediný a skutečný základ. Saulovo shrnutí to nabízí – Bůh nám nabídl novou možnost, dal nám vysvobození.
Máme to přijmout. Tentokrát to lid vzal za špatný konec: máme svobodu, a tak s těmi, kteří se nelíbí a kteří se v minulosti neosvědčili, můžeme s klidem zatočit. Co je dnes schopno zastavit ten obrovský pohyb za malichernostmi, ten současný let, netrpělivý a překotný, za záležitostmi, které nejsou důležité a mohou počkat? Domnívám se, že toho je schopna jen ona moudrost, kterou prokázal Saul. Nevyvyšuje lid, nevyvyšuje bojovníky, ani sám sebe, ale soustřeďuje se na to, že v základu celého nového pohybu, celé nové možnosti nalézá Boha. Ten připravil vysvobození, aby duši každého jednotlivce naplnila pokora a tichost před ním, Pánem života. Tato úcta a pokora před Bohem má probudit i úctu před druhým člověkem. A nejen to. Tento způsob má probudit zájem člověka o poznání své skutečné a opravdové situace.
A tuto situaci nepopisuje biblické svědectví lichotivě. Není ani jednoho dobrého člověka, srdce lidské je naplněno vším možným, jen ne dobrým, proto ze srdce lidského vychází myšlení zlé. Zdrženlivost je pak jen dotažením toho, co máme každý vědět, zvlášť dnes. Že totiž člověk střídá okamžiky slávy a ostudy, jednou může být nahoře, a potom zas dole. Biblická antropologie je v tomto bodě strohá, ale srozumitelná, proto podává svědectví o tragikomické situaci člověka tak jasné. Ani Saul, ani žádná jiná biblická osobnost neprojde cestou svého života dokonale. Saul svou slávu snadno a rychle ztratí a už nikdy se k ní nedostane. Podobné můžeme shledávat i jiné, podobné můžeme nacházet i sebe sama, protože rozplést klubko viny, přesně a dobře určit, jaké pohnutky toho druhého byly falešné a zlé, je úkol nesnadný a člověku nezvládnutelný.
Také proto nám postavil před oči svého Syna, abychom pochopili, že řešení otázky provinění a hříchů je přístupné cestou zcela jinou, než která napadala tenkrát izraelský lid. Kristus jako nevinný byl popraven, aby ukázal na místo, kde jsou vina a hřích zastoupeny v největší koncentraci a kde se tato koncentrace nelikviduje souzením a odsuzováním. Ale to už je jiná kapitola. Amen.