Lze mít někomu za zlé, že prosazuje, co poznal jako správné? Ti, kteří během minulých čtyřiceti či dvaceti let v evangelické církvi prosazovali monopol jedné teologie, řekněme „zdravě biblické“ či „bártovsko-hromádkovské“ (i když mezi Barthem a Hromádkou je spíše odmlka než pomlka), měli pro to své vážné důvody. Byli přesvědčeni, že objektivitu Božího zjevení je třeba střežit jak před subjektivitou pietisticko-charismatické zbožnosti, tak před subjektivismem liberální náboženské fenomenologie i před subjektivně orientovanou existenciální, antropologickou interpretací evangelia. Též polemika s politicky angažovanou teologii byla nejednou zúžena na výtku přecenění individuálního postoje. Ponechme stranou otázku, nakolik byla výtka subjektivity poplatna poněkud schématicky stylizované představě, kterou si strážci pravověří vytvořili o těch druhých bez velkého úsilí porozumět zevnitř. Připusťme, že přílišné podtržení individuálního postoje by bylo možné označit za jedno z úskalí teologie politické angažovanosti, ovšem jedině poté, kdybychom přiznali, že základním dělítkem byla též míra strachu. Teprve když toto přiznáme, smíme začít legitimně mluvit o historicko-politické, utilitárně viděné přiměřenosti či nepřiměřenosti určitých postojů.
Nebylo by správné vytýkat těm, kteří vehementně hájili a prosazovali své teologické poznání, že tak činili. To s různou mírou vehemence dělali i ti druzí. Problematické ovšem je, že si tato obhajoba jedné teologické pozice nechala mlčky líbit nepřímou a jistě jen provizorně taktickou oblibu ze strany jedné ideologie, neboť orthodoxní ideologie státní, odmítající pluralitu, se vždy bude ráda dorozumívat s orthodoxní věroukou, která odmítá ve své církvi pluralitu a partnerský dialog rovněž. Stagnace, jejíž důsledky se až nyní staly markantní, provázela obě strany. Obhajoba monopolu znamenala na té či oné straně počiny (v teologických kruzích snad více retušované), které již s poctivým intelektuálním zápasem neměly mnoho společného. Pluralismus – nejen v pohledu státní ideologie, ale podivuhodně shodně i v pohledu ideologizované teologie – byl pokládán za herezi. Smlčena byla skutečnost, že křesťanství bylo od svých počátků jevem pluralitním a že Nový zákon je jedinečný dokument pluralitního rozhovoru svědectví raněkřesťanské víry.
Monopol jedné teologie skončil. Proto je nyní snadnější vážit si těch, kteří o „čisté učení“ usilují nadále a nepřevlékají opět kabát do střihu liberálních témat. Monopol jedné teologie nebyl jen absencí tolerance, ale byl absencí lásky a v tomto směru, byť usiloval o střežení věrnosti evangeliu, se evangeliu vzdálil.
Dne 17. listopadu 1989 vykoupily naše děti v krvavé uličce naši uvážlivost, jejímž hlavním motivem byl strach. Někteří jsme tento motiv své uvážlivosti nezatajovali a teprve jako další uváděli argumenty historicko-politické přiměřenosti, argumenty pro kompromis jako historicky podmíněné, relativní, v něčem však pozitivní řešení. Jiní svou uvážlivost zdůvodňovali právě jen argumenty historicko-politické přiměřenosti. Někteří svou uvážlivost teologicky podbudovávali a posvěcovali. Často se tyto přístupy překrývaly. A dnes? Někteří o tom mluví. Někteří o tom poctivě mlčí. Někteří už zase převlékli kabát. Někteří se s hroší kůži drží svého postu. Někteří v bojovém zápalu hází blátem. Někteří lacině překrývají problémy odkazem ke křesťanskému milosrdenství. Někteří z hlubiny víry vynášejí poklady a zvěstují, že evangelium otevřelo obzor smíření.
Až dozní emoce a nastane soustředěná práce, bude se třeba znovu věcně vrátit k tématům radikalismus a uměřenost, pravda a kompromis. Plodný rozhovor bude možný tehdy, až různé názory nebudou podkladem kádrového známkování. Zatím patrně není chvíle pro otázku, nakolik je kompromis základní formou bytí v dějinném mezičase. Jestliže po potopě říká Hospodin, že už delší potopu nedopustí, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý (viz výklad H. Thielického ke Gn 8,21), je zde kompromis aktem lásky. Je však rozdíl mezi kompromisem, který je jako kompromis pojmenován a kompromisem, který je vydáván za teologicky čisté řešení. Je rozdíl mezi kompromisem, který znamená relativní zabránění bezprostředně těžkých dopadů a kompromisem, který je jen žebříčkem vlastní kariéry. Obnovené studium T. G. Masaryka nás znovu povede k střízlivému uchopení problému radikalismu, jak jej Masaryk odmítl v knize o Havlíčkovi, v České otázce i v Ideálech humanitních.
Prozatím před námi zůstává otázka, zda konec monopolu jedné teologie přivítáme triumfalistickým vyvěšením vlastního praporu, anebo zda se střízlivě věcným, hermeneuticky citlivým a pokorně láskyplným způsobem začneme obírat tím, co dle míry svého poznání artikulují druzí.