kapitola z připravované knihy PhDr. Bohumily Tiché „Putování k rozcestí“ (Z deníku předmanželské poradkyně)
„Psycholog má mít nohy v teple,“ vybavilo se mi dávné prohlášení mé kamarádky Ireny, když jsem uviděla chotěbořské provizorní baráky. Naštěstí jsme si mohly přitopit, uhlí bylo u kamen připravené. Jiřina vybalila hromádku první pomoci – kávu, kapucínky, čokoládu – převlékly jsme se a šly na večeři, po níž začínal úvodní program.
Dělaly jsme techniku Prvního dojmu. Jiřina pracuje s technikami, já pozoruju a komentuju dění. Obraz byl stejný jako na jiných seznamovacích akcích: příliš energické ženy, skrývající něhu, a příliš bojácní muži, skrývající agresi. „Skrývat“ není právě slovo. Jak to však vyjádřit, že někdo kdysi nějaký byl a naučil se schovávat části svého já před tlakem okolí a léty zapomněl na poklad v sobě a nyní k němu nemůže najít cestu?
Sezení uzavíral bohoslužbou farář Trusina. Seděla jsem, ruce sepnuté, a zažívala, jaké to je být nevěřící. Hodně samoty, mnoho možnosti posmívat se všemu i sobě, trochu úzkosti a zároveň chuti se nebát, notně hrdosti. Ačkoli hrdost od pýchy někdy těžko rozeznávám.
Uvařily jsme si s Jiřinkou kávu na dobrou noc. „Není to tak strašný, co" řekla Jiřina. „Není. Dokonce se mi něčím zdají pohotovější, než bývalo zvykem na obyčejném seznamování. Jestli je to tím, že jsou zvykli žít přece jen v nějaké pospolitosti, a proto nejsou tak křečovití a uzavření a neochotní se sebou něco dělat, nevím.“ – „Je fakt, že věkové rozpětí pětadvacet až pětačtyřicet by všude jinde dělalo děsné potíže,“ přikývla Jiřina. „V kolik budeme vstávat?“ zeptala se. „Až se vzbudíme?“ Vyprskly jsme smíchy. „Jiřinko,“ pronesla jsem káravé, „jistě víš, že to nedopadne dobře.“ A spokojené jsme usnuly.
Ani jedna nenosíme hodiny. Obě rády spíme. Ráno se mi nechtělo z vyhřáté postele. Ležela jsem, poslouchala Jiřinino oddychování a uvažovala, jak velký je to průšvih, že nejsme na snídani. Vytrhlo nás zaklepání na dveře. Čtyři lidi se postupně přišli přesvědčit, zda nás neotrávily zplodiny z kamen. „Radši by nás viděli mrtvý než neukázněný,“ brblala Jiřina. „Jo, s agresí zacházet neumějí,“ přitakala jsem.
Dopoledne jsme po domluvě s farářem Trusinou pracovaly s rozdělením. Na jednu stranu si sedli ti, kteří se domnívali, že věřící si má vzít věřícího, na druhé straně zaujali svá místa ti, kteří připouštěli možnost smíšených manželství. Vyvstala otázka tolerance.
„To má souvislost i s výchovou dětí,“ ozvala se rázná Alžběta. „Tolerance sice patří do každého manželství, ale manžel třeba řekne – já jsem k tobě byl tolerantní a umyl jsem ti nádobí, když jsi byla v kostele, protože já si to nepřeju.“ – „Říkejme raději snášenlivost,“ navrhla jsem, „snášenlivost snad není výměnný obchod, to je životní postoj.“
„Já si myslím, že snášenlivost neexistuje,“ promluvil Vašek, který se držel přesného matematického myšlení a byl jednou z „hvězd“ skupiny. „Vy říkáte postoj. Ale to je buď postoj souhlasu – já jsem snášenlivý, protože souhlasím s tím, co děláš–nebo lhostejnosti. Je mi to jedno, a tak ti to toleruju. Takže nějaká snášenlivost sama o sobě jednoduše není.“
„Chtěla bych se vás na něco zeptat,“ obrátila jsem se k celému shromáždění. „Koneckonců, já mám celoživotní roli tazatele…“ „–nebo provokatéra,“ vpadla Jiřina, „neboli advocata diaboli,“ přidal se farář Trusina. „Ach jo,“ povzdechla jsem si, „a je tu. Konečně je tu s námi i ďábel, nutný doplněk každé ušlechtilosti a svatosti. Souvisí to vlastně s tím, na co jsem se chtěla ptát. My jsme si ráno s Jiřinou říkaly, když jste se na nás chodili dívat, jestli ještě žijeme, že jste nám sice nikdo nevynadal, že si klidné zaspíme, ale zahanbovali jste nás svými obavami. Dostali jste nás do role pubescentů, kteří se bouří proto, že vnímají, že s rodičovskou péči jde i vyžadující kontrola. Říkaly jsme si, že neumíte zacházet s agresí. Kdoví. Vy jste agresívní dobrotou a laskavostí. Mezi mými klienty v poradně neznám urputnější, než jsou věřící. Říkám tomu ‚palicí do ráje‘. Já jsem dobrý a ještě to mám posvěcené vyšším principem mravním, tak ten druhý to musí pochopit a musí být stejně dobrý, jak já si představuji, jinak ho zavrhnu. Onen přivlastněný vyšší princip mravní mi dává sílu, abych v jeho jménu ostatní převychovával, ať chtějí nebo ne. Tomu říkám páchat dobro. Nevím, jestli mi rozumíte. Já teď nemluvím proti mravnosti, nýbrž proti bariérám a donucování. Prostě jsem se chtěla zeptat, jestli v tom, jak jste tady dospěli k nutnosti semknout se proti nevěřícímu zlému světu kolem, jestli v tom není taky umělá bariéra z vaší strany, která má uchránit vaši výlučnost a vaši pravdu. Umožnit vám být lepší než ostatní. Nedělám si iluze o společnosti, ve které žijeme, je jisté rasistická a jistě se k menšinám chová neuctivě, ale přece jen – jestli ona ta vaše izolace není trochu i vaši záležitostí.“
Div mě nesežrali. Alespoň jsem měla ten pocit, pokud jsem vůbec stačila připomínky vnímat – od názoru, že jsem zdeformovaná prací v poradně (což jsem), až k tvrzení, že je nemůžu pochopit, protože sama nejsem věřící. To mě zkrušilo nejvíc. Od dětství se bojím, že se s někým minu nebo že se někdo ode mne odvrátí proto, že jsem jiná. Copak se nemohou dorozumět lidi jiných národností, vyznání, podob, věků? Copak odlišnosti nejsou to, čím se přitahujeme, proč hledáme k sobě druhého?
Po obědě zbyla chvíle. Vzala jsem „Návrh koncepce státní rodinné politiky“, který jsem si chtěla pročíst, a sedla si před barák na sluníčko. Ještě jsem neotevřela papíry a přistoupil ke mně Bohuslav, jeden z nejstarších účastníků, který už při Prvním dojmu dával najevo střídavé nedůvěru a nezájem. Teď se zeptal: „Kdo vás sem vůbec poslal?“ Vstala jsem a zlostné vyštěkla: „Synodní rada. Ano, vězte, že toho ďábla vám sem nastrčil váš nejvyšší církevní orgán.“ Sebrala jsem desky s rodinnou politickou a šla na pokoj.
Odpoledne jsme byli na výletě v kaňonu řeky Doubravky. V první části cesty mně pomáhal spouštět se dolů Vašek. Z jakých vycházíte hodnot, jaké máte filozofické zázemí? zeptal se, podávaje mi ruku. „Ježíš, vy se mě snad taky zeptáte, kdo mě sem poslal?“ zhrozila jsem se. „To je snad vidět, ne?“ namítla jsem a vzpomněla si, kolik lidí už mi řeklo, že se ve mně nevyzná. „S tím filozofickým zázemím – já nejsem moc vzdělaná nebo sečtělá. Kamarádi mně nutí dobré knihy a já čtu jednu třeba rok. Jeden pan doktor, který mě učil ještě na fakultě, říkal, že mu připadám jako primitivní pastevec, který nikdy nic nepřečetl, seděl v horách a díval se kolem sebe, a pak opustil ovce a sešel mezi lidi. I když vlastně u jedné knihy jsem si řekla, že je to o mně. Jestli jste četl od Steinbecka Neznámému bohu? Ne? Já už to četla dávno, ale bylo mi to, co si vzpomínám, ze všech náboženství nejbližší.“ .
Chtěla jsem Vaškovi povídat dál, ale lezli jsme zase nahoru, já se zadýchala a odmlčela a mezi nás se dostali jiní lidé.
Z dalšího srázu mě sundával farář Trusina. Nabídl mi paži se slovy „jestli vás ovšem nezahanbuje pomocná ruka farářova“. „Nikoli, pane faráři, budu to od vás chápat jako projev přízně. Já vám řeknu, co jsem si uvědomila teď s Vaškem, ale už jsem mu to nestačila doříct. Znal jste Svátu Karáska?“ Bratr farář kývl. „Ten mně jedním zpívaným kázáním moc pomohl v době, kdy jsem se taky chystala spasit svět a páchat dobro. To mi bylo asi osmnáct. On zpívá: Nechte to růst, nechte to růst, a( v klidu vzroste vše, co má vzrůst. A pak něco a my mužem třídit brambory, ale nás si po žních přebere Bůh. To je nejspíš moje vyznání. Každý má velkou odpovědnost za sebe. Druhým by měl uznat jejich cestu, ne jim říkat, že ta jeho je lepší.„ Farář se zasmál: „Jestli my nejsme na jedné lodi.“
Večer jsme zahajovaly country tancem. Každá jsme s Jiřinou uměla jeden. Přivezla jsem pásek s hudbou, ale magnetofon vypověděl službu. „Tak si uděláme hudbu sami, ne? Zuzanu přece umíme všichni!“ zavolala Jiřina a začala předzpěvovat. Zpívali isme, dámy natřásaly pomyslné farmářské sukně, muži točili klobouky a já smíchy nemohla udržet notu. Udýchaní jsme se posadili. „Pane faráři, myslíte si, že se s evangelíky dá mluvit o sexu?“ zeptala jsem se. Farář Trusina kývl.
„Udělali bychom si tedy podobné rozdělení, jako dopoledne. Tentokrát se bude týkat vašeho vztahu k předmanželské sexualitě. Představte si, že s někým chodíte. Budete se s ním mazlit třeba až k orgasmu, ale bez klasického pohlavního styku, bez proniknutí penisu do vaginy, anebo si řeknete, že mazlení a hlazení věnujete jen člověku, s kterým už chcete mit sexuální styk–čili že tyto něžnosti jsou jen součástí milostné předehry a mají se mezi partnery odehrávat jen tehdy, když chtějí uskutečnit sexuální styk v klasickém slova smyslu?“
Nezeptala jsem se příliš srozumitelně. Dlouhou chvíli jsme strávili vyjasňováním obou částí otázky. Poté lidi hlasovali a rozesadili se. Na straně mimokoitálních aktivit jsme byli i s Jiřinou čtyři.
„Takže si všichni myslíte, že líbání a jiné něžnosti patří až do situace, ve které chcete mít sexuální styk?“ zeptala jsem se užasle. „Ale to by znamenalo, když to přeženu, že se s nikým nebudete líbat, dokud se neoženíte nebo nevdáte? Pokud chcete mít sexuální styk až v manželství!“ A málem mě sežrali podruhé.
Ukázalo se, že každý slyšel, co slyšet chtěl. Jedni, že se ptám na nevýběrové střídání partnerů, jiní, že nabádám k předmanželským sexuálním stykům. Ovzduší houstlo nepochopením. Skutečné znění mého původního dotazu snad vnímaly jen dvě dívky, které si přisedly k nám, a farář Trusina. Ony dvě považovaly mimokoitální aktivity za dobré a přípustné. Farář Trusina se domníval, že je nutné včas zabrzdit s předmanželskými hrátkami a nechat celou sexualitu včetně mazlení až do manželství. Sám to ve svém životě dodržel. „A to se považuji za normálního mužského,“ dodal a já s ním v duchu souhlasila.
„Ale vy jste se přece ptala, jestli považujeme za správné mít sexuální styky před manželstvím nebo až v manželství,“ vrátil se k omylu pětadvacetiletý Vláda. „Ne, vůbec ne, v tom, co jsem říkala původně, o tohle vůbec nešlo,“ bránila jsem se a pot mi prosakoval podpažím. „Vy mi nerozumíte,“ naléhala jsem. Vláda mávl rukou a zatvářil se znechuceně. Jiřina, která do té doby seděla zamračeně bokem ke kruhu, se na mě otočila: „Myslím, že bychom toho měly nechat. Nedomluvíš se tam, kde ti nechtějí rozumět.“ – „Nenene!“ vykřikl farář. „Nevzdávejte to. Chceme se dorozumět, ale jde nám to hůř, nejsme zvyklí o těchto otázkách mluvit.“
Prali jsme se dál. Dostali jsme se k onanii. Pochopila jsem, že ji vnímají jako nehodnotnou proto, že sexuální vzrušení při ní nepatří ke vztahu. Člověk zůstává sám s vášní, která by ho měla připoutávat k partnerovi.
„Ale co chcete dělat se sexuálním pudem,“ odporovala jsem, „když zároveň odmítáte sexuální styky před manželstvím? Přece se nechcete ukvapené rozhodovat pro sňatek jen proto, že zavrhujete onanii? Dětem vykládám o antikoncepci, aby si dopřály čas potřebný k růstu. Jak vy zacházíte se životní silou jménem sex?“
Chvíli bylo ticho. „Někdy pomůže modlitba,“ povzdechla si krásná třicetiletá rozvedená žena. „Modlitba je křesťanova zbraň.“ Pokývala jsem hlavou: „Vám pomůže modlitba, ale co mají dělat všichni ti nevěřící? Co nabídnete jim, když vy jste to pro sebe vyřešili?“ – K čemu nám je, že se nás ptáte, když se u toho usmíváte?“ vyjel na mé Vláda. „Ten úsměv…“ odtušila jsem zvolna, „…je velmi smutný,“ dodal bratr farář.
Kolem půl jedenácté jsme dospěli ke smíru. „Tfuj,“ odfoukla jsem si „Řeknu vám, že jsem se dlouho takhle nenadřela. To mám za to, že jsem o vás měla předsudky a ptala jsem se, jestli je s vámi možné mluvit o sexu. Určitě jsem zhubla nejmíň o tři kila.“ – „Kdybych věděla, že to má takovéhle účinky, jela bych v tom s tebou,“ podotkla Jiřina a všichni jsme se s úlevou rozesmáli
Druhy den po ránu mě Jiřina vezla na Seč, zatímco ostatní se účastnili nedělních bohoslužeb, Na Seči v Politické škole pořádal ČÚV SSM školeni pro pracovníky v rockové hudbě Měla jsem tam něco odpřednášet, hudbu tentokrát obstarával přímo Josef Vlček, který na sečském školení přebýval už od pátku.
Nechtělo se mi ani dýchat. „Včera mně zhubnul jediné tak mozek,“ prohodila jsem s očima upřenýma na klikatou silnici. „Proč ty se v tom, Bohumilo, tak angažuješ?“ zeptala se Jiřina nespokojeně, „to jim závidíš, nebo proč?“
Mlčela jsem. Nevím. Já nedokážu v něčem být, aniž bych se angažovala. Víra je dar, slyšela jsem v Chotěboři mockrát. To přece neznamená, že budu obdarovaným závidět? Budu přijímat, co oni mohou dát mně, a budu jim dávat, co postrádají oni. Třeba.
Probloudily jsme Sečí. Jiřina odjela převzít dopolední program a já se postavila před plešatějicí rockery, pořadatelské nadšence, kteří před pár lety halekali na koncertech a teď aspoň podupávají u beden, když se jim podaří pozvat k nim pořádnou kapelu. „Ti tví evangelíci ti dali zabrat,“ vyložil Josef Vlček sobě i přítomným moje poněkud zmatené vzezření. „Aby ten přechod nebyl tak prudký a Bohumila se mohla vzpamatovat, pustím vám písničku Petra Skoumala s případným názvem pro místo, odkud jede i pro místo, kde je teď: Pokušení na pionýrském táboře.“
Zpátky mě vezl muž s diagnózou „funkcionář“. Mluvil a plytce těkal od tématu k tématu, nečekal, že by ho někdo poslouchal nebo nějak reagoval. Zdvořile jsem přitakávala a najednou mně v hlavě vyvstala myšlenka jasná jak úder pěstí: Nemám jediný důvod, kterým bych podpořila oprávněnost předmanželských sexuálních styků!
A proč taky?, řekla jsem si. Ať se každý rozhodne, jak chce. S vědomím odpovědnosti za sebe.
V Chotěboři obědvali. Po jídle se začali loučit první odjíždějící. Zůstali jsme s farářem Trusinou u stolu sami dva. „Děti“ se shlukovaly na volném prostranství jídelny. Vykládala jsem panu faráři, jaký je mistrný profesionál. „Máte schopnost sloučit nároky s laskavostí. To potřebuje člověk k růstu – dobrý poměr náročnosti a lásky.“ – „Cože?“ zeptal se bratr farář. „Já vás neslyším.“ Obešel stůl a sedl si vedle mě.
Seděli jsme oba za stolem a dívali se na účastníky kursu. Připadalo mi, že se zarazili a užasle na nás hledí. Tohle odněkud znám, blesklo mi hlavou. Kde jsem to jen zažila? Bulgakov, Mistr a Markétka?
(Honza Ženatý mi po návratu do Prahy objasnil, že Ježíš a Satanáš jídávali spolu u jednoho stolu.)
Mluvím-li o návratu do Prahy: Po příjezdu z Chotěboře jsem upadla do postele a hlubokého bezvědomí, z něhož jsem se probudila po čtrnácti hodinách jen proto, že bylo pondělí a já musela do práce.
Za týden jsem dostala dárek od synodní rady – krásně vázanou bibli. Do ní byl vložen dopis faráře Trusiny. „Kdyby měla českobratrská církev evangelická nějaké řády či vyznamenání, tak bych vás dekoroval medaili za statečnost, řádem trpělivosti, a pak ještě pochvalou před nastoupenou jednotkou. Nic takového však naštěstí nemáme, a kromě toho evangelická církev odmítá „zásluhy“. Prosté, počínala jste si udatné, brala jste nás hákem a nikoho jste nešetřila. A právě to jsme asi mnozí potřebovali. Proto vás chci hned o něco poprosit. Přijela byste na podzim k nám na Moravu přednést příspěvek na téma „Věřící a nevěřící“? Tentokrát pro hodně mladé, tak sedmnáct a osmnáct let.“
„Šjůva,“ řekla jsem nahlas. To bude príma. Řeknu jim o hranicích a bariérách. Hranice člověk potřebuje, aby věděl, kdo je. Bariéry mu brání setkat se s ostatními. Příslušnost k církvi může být pro někoho hranicí, pro jiného bariérou.
Vašek měl pravdu. Tolerance sama o sobě neexistuje. Snášenlivost předtavuje souhlas se životem druhého a spoluúčast na ném. To slovo znamená „společně nést“. V bibli to někde taky bude. Kdybych v ní ovšem uměla hledat. Takhle jen vím, že jakýsi německý film je pojmenován citátem z bible: Jedni břemena druhých neste.