Motto:
…po 50 letech zlatá, po 60 diamantová, po 65 železná, po 70 korunová…
Na mnoha místech světa najdeme komplikace a konflikty ve vztazích národů, jejich jazyka a politického uspořádání. Pro tato rozmanitá nacionální trápení však mnohde už nalezli uklidňující řešení. Daří se to úspěšně obvykle v trvale fungujících demokraciích spíš než v totalitách, kde takové konflikty jsou neprodyšně uzavírány pod pancéřovým krytem jednoty.
Nahlédněme letmo do vztahu mezi Čechy a Slováky v minulosti. Po tisíciletí sousedili na územích oddělených politicky, ale Slováci užívali pro písemné projevy krom mezinárodní latiny vyvíjející se spisovnou češtinu. Z vlastní vůle pro nápadnou příbuznost. Někdy se dokonce pokládali za slovenské Čechy. Ján Jessenius přišel o hlavu pro českou věc, stejně jako německý Čech, hrabě Jáchym Šlik.
V době politického, kulturního a jazykového úpadku českého národa v Čechách a na Moravě v 18. století až do počátku století 19. žila zdravá spisovná čeština téměř jen na Slovensku, v Kralické bibli a v Tranosciovi, z něhož se tam leckde zpívá nepřetržitě až dosud. Slovensko bylo tehdy relativně svobodnější, a tak tam byla spisovná čeština literárním jazykem s vědecky sledovanou gramatikou, jak připomínají jména, jež měla ohlas i u nás: Ján Kollár, Pavel Josef Šafařík, v Uhrách zrozený Josef Dobrovský a na Slovensku studovavší František Palacký z Moravy. Uvědomujeme si dostatečně, jak Slovensko pomohlo nezastupitelně udržet český spisovný jazyk? Bez této účasti Slovenska byla Dobrovského beznaděj oprávněná. A tak se přece probral z ochrnutí nástroj, jímž se tu v širokých lidových vrstvách rozšířila vzdělanost, podmínka též hospodářského růstu. Politické uvědomění pak i přerůstalo v nezdravou nacionální pýchu. Nejen tehdy!
Tu nafoukanost střízlivě přistřihl slovensko-moravský Čech T. G. Masaryk, a spolu se Slovákem Milanem Rastislavem Štefánikem za tisíce v boji padlých legionářů – neúměrnou většinou Čechů – vyjednali ještě za války mezinárodní uznání svobodné republiky československé. Mohly být idyličtější historické podmínky pro soužití Čechů a Slováků? Než pro úplnost se ještě vraťme znovu do slovenské minulosti:
Slováci žili tisíc let v odlišném kulturním prostředí uherského království, poměrně tolerantně s Maďary asi do poloviny 19. století. Evropou se převalila nacionální vina. A tak nejen Francouzi, Němci a Češi „obestřeli své národnosti kulturním nimbem“ (A. Schweitzer). Slováci si konečně vytvořili nový jednotný spisovný jazyk. Maďaři se domáhali politické samostatnosti proti úsilí Slováků. Politická autonomie Uher z r. 1860 pak umožnila tvrdou maďarizaci zejména těch Horních. Za půl století byly tam likvidovány téměř všechny slovenské školy a učitelé a profesoři byli pomaďarštěni. Maďaři se tu už pokládali za sjednoceny národ. Vznik Československé republiky v r. 1918 zachránil svébytnost slovenského národa skutečně v posledním okamžiku. Tisíce a tisíce českých učitelů a zejména profesorů – lepších horších (o těch nejlepších Mlynárik: Česi na Slovensku) pomáhalo vybudovat slovenské školství, od národního po univerzitu, aniž si uvědomili, že splácejí Slovákům stoletý dluh.
Ale i Slováci (ne všichni) zapomněli už v roce 1938 na vděčnost a vyháněli Čehuny ze slobodného štátu za lstivé milosti Hitlerovy. Po pěti letech se z této ostudy vysvlékali pod vlajkami ČSR nepovedeným povstáním. Pak dostávali na, vyrovnání úrovně a budování socialistické vlasti ekonomické injekce – jakkoli nákladné, tak málo efektivní. Získali i autonomii, též nepovedenou. Při dalším převlékání vyvěšují vlajku a znak slovenského štátu.
Jak si tedy teď stojíme po oněch dávných hlubokých sympatiích a historických událostech? Státoprávní spojení v r. 1918 se podobá svatbě z opravdové lásky. Manželství ovšem přináší problémy, vážné i malicherné hádky. Když však uklouzne slovo o rozvodu, pak se musí obě strany zřetelně vyjádřit o své vůli k dalšímu soužití: buď jasné „ano“ nebo trucovité „ne“, nebráním ti. To jsou tři možnosti pro hlasování voličů, tvořící kolektivní osoby našich manželů.
Každý volič nechť vloží do obálky krom tří kandidátek ještě z půleného perforovaného lístku buď bílé ANO, či černé NE, event. lístek celý (nebo žádný). Tak se ovšem o trvání či rozpadu federace vyjádří voliči všichni a to budiž pak všemi respektováno. Bez dalšího pokřikování a hádek. Budou-li většiny obou částí federace pro, pak oslavíme radostnou korunovou svatbou. Po ní se už o společném jménu snad domluvíme.