Čtení: Ezdráš 10,1–4, 10–14
Text: Evangelium podle Matouše 10,34–36
Je to obtížný text. Ani ne tak proto, že by nebylo jasné, co chtěl Ježíš říci, ale pro ten nečekaný tón, proto, že byl tento výrok vůbec vyřčen. Kam se najednou poděl ten laskavý Ježíš, který je vždy připraven pomáhat a každého se ujmout, kam se podělo jeho milování nepřátel, kam se poděla bratrská láska, na niž jsme my, křesťané, ve svých sborech a ve své církvi tak hrdi?
Zvykli jsme si přijímat Krista jako bezmezně dobrotivého a laskavého, a skrze tento přístup ke Kristu jsme se naučili stejně přistupovat i k Bohu – jako k dobrému, laskavému vládci, který přece nemůže svým slovem přinášet rozdělení.
Slova soudu, která z Písma zaznívají, obracíme – pokud je vůbec bereme vážně – nanejvýš tak vůči těm, kdo stojí na druhé straně, kdo nejsou s námi na jedné lodi. Že by se tvrdá slova soudu mohla vztahovat i na naše nejbližší okolí, na naši rodinu, a také na naši rodinu víry, tedy církev, o tom většinou vůbec neuvažujeme. Tyto instituce jsme z repertoáru své kritiky vyškrtli.
Naše současná situace se dost nápadně podobá situaci v době Ezdrášově. Izraelský národ byl propuštěn z babylónského zajetí. Namísto oslav přichází účtování. Vyvolený lid je potřeba očistit, a to přímo uvnitř, uvnitř každé rodiny, která jej tvoří. Je to zásah tvrdý a bolestný, ale je to zásah nezbytný.
Lid je vysvobozen, je mu dána od Boha nová možnost. Izraelci tuto historickou skutečnost rozpoznávají jako projev Boží věrnosti lidu, který byl tolik nevěrný, který neustále selhával a selhává. A my víme, že bude selhávat i dál. Boží milost zde jednoznačně předjímá jakoukoli lidskou snahu o nápravu.
Boží lid do této chvíle neudělal nic víc, než že se chopil možnosti, kterou mu dal osvícený vládce, možnosti, kterou mu nabídla nová politická situace. Boží lid neudělal nic víc, než že se přestěhoval. A stojí nyní nad troskami svého chrámu, nad troskami, které nejsou ničím jiným než důsledkem předešlého poblouzení. Lid může začít znovu stavět, je mu to vládcem povoleno a má na to dokonce i finanční dotace.
Sám lid se však o tuto situaci nijak nezasloužil; ani my dnes – stejně jako Izraelci tenkrát – nemáme novou možnost pro své zásluhy. Nejedná se o splnění Božího zaslíbení daného těm věrným; ničeho takového bychom se dočkat nemohli. Bohu prostě došla trpělivost čekat na to, až my se zmátožíme – a předešel nás. Bůh předešel ve své iniciativě svůj lid; vždyť kdo zůstal v Babylóně opravdu věrný a pevný – snad ti tří mládenci z proroctví Danielova, v době Ezdrášově možná už nikdo.
Jsme na tom obdobně: stojíme před troskami církve. A jsme na tom o něco hůř, protože naše kostely ještě stojí a zaslepují naše oči a brání nám ve výhledu. Nehemiáš, který přišel do Jeruzaléma krátce po Ezdrášovi, připomíná v modlitbě Hospodinu jeho zaslíbení: „…když se obrátíte ke mně a budete má přikázání zachovávat a podle nich jednat, pak i kdyby někteří z vás byli zahnáni až na okraj světa, i odtamtud je shromáždím a přivedu na místo, které jsem vyvolil, aby tam přebývalo mé jméno.“ To druhé se stalo s Izraelem, a stalo se to i s námi. Nesmíme z toho však vyvozovat, že se stalo i to první, že byla splněna podmínka, kterou Bůh svým vyznavačům stanovil.
Faráři hovoří v televizi, nepronásledují nás církevní tajemníci, budeme moci sledovat nedělní bohoslužby ve sdělovacích prostředcích. Jistě je to správné, spravedlivé a demokratické, ale není to žádné zadostiučinění ani potvrzení toho, co bylo; není to žádné ospravedlnění minulosti. Trosky jsou troskami. A to nezachrání ani samotný kněz Ezdráš, ani žádný osvícený verdikt světské moci.
Odcházející církevní tajemníci po sobě neuklidili nepořádek, který do církve zanesli a který si církev – to především – nechala ve svém středu udělat. Pořádek si musíme udělat sami, protože jsme za něj stejně odpovědni jako ti, kdo pořádek rozbili. My jsme se nenavrátili k Bohu, ale On se navrátil k nám, protože a přestože jsme bloudili. Nyní můžeme svobodně pokračovat tam, kde jsme byli zastaveni, kde jsme se zastavit nechali. Můžeme znovu stavět, a přece je nový začátek také tvrdý soud.
Nejde o likvidaci jednotlivců, o hledání těch odpovědnějších, jde o to, vypořádat se s minulostí, tváří v tvář troskám, které před námi leží. Minulost musíme hodnotit pravdivě, i kdyby to bylo sebebolestnější, i kdyby to přineslo rozdělení. I osvobození s sebou může přinášet rozdělení, rozdělení nezbytné pro to, abychom znovu neupadli do otroctví, abychom vůbec mohli začít stavět.
Nový chrám Hospodinův nemůžeme stavět, aniž bychom se vypořádali se vším, co jsme si přinesli ze zajetí, ve kterém jsme byli, aniž bychom odhodili vše, co nás s touto minulostí spojuje, i kdyby to znamenalo rozdělení uvnitř našich rodin, uvnitř naší církve, uvnitř nás samých. Vždyť kdo z nás je čistý? A ten, kdo by to o sobě řekl, je lhář! Musíme znovu hledat Hospodina a Krista, musíme znovu hledat pravý základ naší církve, na kterém jedině můžeme a musíme začít znovu stavět. Pak bude stavět sám Hospodin. A nestaví-li dům Hospodin, nadarmo namáhají se stavitelé. Amen