Biblický text, nad kterým se dnes společně zamyslíme, je zapsán v Lukášově evangeliu, ve 12. kapitole, ve verší 21.:
„Takť jest, kdož sobě poklady shromažďuje, a není v Bohu bohatý.“
Železná opona mizí před očima, lidé z Československa navštěvují západní země, ti mladší poprvé v životě, a vracejí se zpět. Mysiím, že je příhodné zamyslet se dnes nad tím, co znamená v duchu biblických knih „být bohatý“. Co myslí Ježíš pod pojem bohatý život nebo život v hojné míře? Nikdo z nás si pro sebe, ani pro své děti nepřeje život chudý, zchuzený, bez možností, život přidušený, okrajovaný, přikrčený, nevzletný. Takového života už máme dost. A nyní lidé z života po dlouhá desetiletí uměle a zákeřně zchuzovaného vstupují, ať již dírou ve zdi nebo dírou v ostnatém plotě, rovnou do života normálního, nedeformovaného, přirozeného a svobodného. To, co bylo dříve pouze v představách, to se nyní návštěvníkům představuje v plné své kráse. A nemyslím pouze na výkladní skříně. Myslím na celý ten pobyt ve svobodě. Ve Starém zákoně není bohatství prvotně něčím negativním, naopak – je Božím požehnáním. Souvisí s možností přežít, zachovat se v životě, mít zdar, mít děti, a hlavně pak syny, stáda a vodu, tj. rod, který prosperuje. Tato prosperita byla zaslíbena a dána Bohem člověku zakotvenému v zákoně „celého stvoření. Ano, ten, jenž porozumět životu a jeho Tvůrci a kdo je v malém věrný, takový člověk se nepohne, ten má budoucnost. Tomu patří život. A naopak svévolník, nějaký panovačný ničema a člověk povrchní, který si sám tvoří zákony, aniž by se sklonil před řádem hlubším a dalekosáhlejším, takový člověk se sám vyřazuje z možnosti života požehnaného, to jest života v intencích jeho Tvůrce. V tomto smyslu zpívá I. žalm:“ Blahoslavený ten muž, který nechodí po radě bezbožných, ale v zákoně Hospodinově jest libost jeho a v zákoně jeho přemýšlí dnem i nocí. Ten bude jako van štípený při vodách tekutých a cožkoli činiti bude, šťastně se mu povede.“
| u bohabojného Joba cítíme biblickou sympatii k prosperitě. Bohatství Je tu nazýváno slávou člověka a ta sláva je v tom, že člověk může dobrým Způsobem život ovlivňovat, život podporovat, být spolutvůrcem a třeba V podmínkách pouště vytvářet a sponzorovat život pravý. Job sám pokládá Své bohatství za výsadu a dar, kterým se snaží sjednotit a podpořit pospolitost svého lidu.
V pozdějších knihách slyšíme ostrou kritiku bohatství. Tam, kde lidi bohatství nesjednocuje, ale naopak rozděluje. Tam, kde nepomáhá, ale ničí. Tam, kde olupuje a mrzačí nitro bohatce samého. A tak je tu rozdíl mezi člověkem bohatým a bohatcem, mezi člověkem prosperujícím a mamonářem. Starý zákon považuje bohatství buď za Boží požehnání, anebo za prokletí. Podle toho, kdo a jak bohatstvím vládne a k čemu je užívá. Tedy ne majetek sám, ale vnitřní nábor a výbava majetníkova jsou důležité.
Ten, kdo přijde dnes na Západ a vidí bohatství druhých, má před sebou nesnadný úkol: rozlišit pravé bohatství, které si uchovalo šlechetné živé srdce člověka, člověka, který se vypracoval svou schopností a pílí, a bohatství falešné, to jest podvodně získané, z obchodu s drogami například nebo s chemickými zbraněmi, zkrátka získané nečistým způsobem. Na první pohled jsou tito různí bohatí k nerozeznání. Oba vypadají spokojeně, lesknou se ve slunci prosperity. Je to bohatství, které pomáhá, které život zdokonaluje, chrání a zachraňuje, anebo je to prokletí a předzvěst pádu?
Nový zákon nás před hromaděním peněz varuje. Ježíš sám zvolil cestu chudoby. V ukráceném čase, který měl zde ve světě k dispozici, jako by neměl čas postarat se o materiální zabezpečení. Měl v hlavě a na srdci věci mnohem podstatnější. Zakládal ve světě nové duchovní společenství, společnost Boží v těchto dějinách. On varoval před nebezpečím, které v sobě bohatství má: Není možné zároveň sloužit Bohu i mamonu a snáz projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království. Bohatství má v sobě moc strhnout vnitřní pozornost člověka na věci z duchovního hlediska nepodstatné. Může se stát a stane se duchovním morem. Zničí duší člověka nepřipraveného. Bohatý člověk je sváděn k nepatřičné sebeúctě, k falešné hrdosti a nadutosti. Kniha Zjevení to odkrývá a k našemu tématu říká: „Nebo pravíš ‚bohatý jsem a zbohatl jsem a žádného nepotřebuji a přitom nevíš, že jsi bídný a mizerný a chudý a slepý a nahý.‘“
A tak není všechno zlato, co se třpytí. Bohatství má své veliké nebezpečí a úskalí – bohatství má svou bídu a nemusíme se mu klanět. Věřící duše volá v knize Přísloví: „Chudoby a i bohatství nedávej mi; živ mne, Pane, podle potřeby mé.“ Upřímná touha, která se nežene za pochybným bohatstvím, která spíše touží po vnitřním zdraví. Ano, být v Bohu bohatý, o to jde. Ale pozor: rozlišujme jemně. Sám Boží Syn nám zdůrazňuje, že největším nebezpečím naší víry je právě pocit, že jsme v Bohu bohatí, že jsme na tom lépe než ti druzí, že jsme na tom dobře. Blahoslavení jsou chudí v duchu a ne namyšlení a sebespokojení nadutci, kteří si myslí, že Boha vlastní a zatím jim ztvrdlo srdce. Nemáme myslet jen na náš majetek, máme dbát o to, abychom byli v Bohu bohatí, ale přitom se nesmíme stát duchovními bohatci a dnešními farizeji. Apoštol Pavel nám k tématu bohatství říká: „Ježíš, jsa bohatý, byl pro nás učiněn chudý, abychom jeho chudobou zbohatli.“
Amen