Mminulost nebo budoucnost
Metody okleštěné a jednostranné výchovy, jíž prošly za posledních čtyřicet let ve státních školách všechny děti národa, poznamenaly naší společnost na velmi dlouho. Vinou vnucené státní ideologie nejenže zanikla některá povolání, ale ze škol se úplně vytratila výchova k péči o bližní. Dívky, vychovávány rovnostářsky s chlapci bez zřetele ke zvláštnímu ženskému poslání, ztrácejí dnes namnoze smysl pro rodinu, přestává jim být samozřejmá starost o rodiče a prarodiče, v širším slova smyslu i starost o bližního, který se bez pomoci druhých neobejde. Ženě je od útlého věku vštěpováno, že jejím úkolem i „právem“ je odložit dítě záhy do jeslí, předškolních a školních zařízení a věnovat své síly společenské výrobě. Život dítěte je naprogramován systémem odborností, které stát požaduje, plánováním a směrnými čísly, téměř bez ohledu na vnitřní předpoklady a talent. Čísla mluví jasně: 20 % dětí smí jít do gymnázií, 20 % do středních odborných škol a 60 % do učebních oborů, nehledě k dalšímu vnitřnímu členění na procenta vědců, umělců, techniků a dělníků. Dítě se svým dobrodružstvím života se rychle mění na pouhé číslo ve státním plánu. Že mu příslušná kolonka často nesedí, je zřejmé.
Následky známe: život rodiny místo na láskyplných vztazích postavený na penězích; katastrofální nedostatek sester v nemocnicích a ústavech; neexistence dobročinných institucí; úbytek ohleduplnosti a milosrdenství mezi lidmi atd. V neposlední řadě zakouší trpké plody této „výchovy k výrobě“ samo školství. Feminizované školy výchovné úkoly nezvládají a rodiče velmi často odmítají škole pomáhat. Dochází tak k absurdní situací, kdy si rodina se školou výchovu dítěte přehazují jako „horký brambor“, popřípadě hledají dalšího „zodpovědného činitele“ v mimoškolní výchově či další instituci.
Povinnost (a radost) péče o bližní z nás nikdo nemůže sejmout. Jsme za své bližní (včetně svých dětí) před Bohem odpovědní. Je třeba zásadně změnit přístup. Dnes se před námi otevírají možnosti, na které jsme nebyli zvyklí a které zatím neumíme využívat. Přestože dosud narážíme na zkostnatělé, strachem ještě a balastem sobectví zatemnělé myšlení, rozhodně už nemůžeme říkat, že „se stejně s tím nedá nic dělat“. Dá.
Jednou z možností, jak rozetnout gordický uzel našeho školství, je uvést v život křesťanské školy – nikoli ovšem ve smyslu separativním. Tyto školy by po stránce právní, ekonomické i odborné zůstávaly uvnitř školství státního (dosavadní zákon toto pojetí umožňuje a připravovaná novela s tím již reálně počítá), měly by však cosi navíc, co by do nich vložil zřizovatel, tedy církev: koncepčně kvalitní, smysluplnou a odpovědnou výchovu. Jedině konkurence alternativních škol (a zejména křesťanských) může zatuhlý kolos státního školství rozpohybovat. Podrobně se budeme této problematice věnovat v příštích číslech.