Vánoční stromeček má svůj původ ve středověkých mystériích, která se provozovala před portály kostelů. Na začátku vánočních svátků, na svatou noc, se totiž vedle her o pastýřích a jesličkách hrával také příběh o prvotním hříchu. Dodnes stojí v kalendáři u data 24. prosince jména Adam a Eva. Tato vánoční mystéria o ráji se patrně hrála na mnoha místech, nejčastěji jsou však doložena v oblasti Rýna. V hrách vystupovali Adam a Eva, čert a anděl – a jako dekorace se často objevoval strom, jehož plod se podle příběhu stal podnětem k hříchu. Protože v bibli není druh stromu uveden, užíval se takový, který byl v té či oné oblasti nejsnadněji dostupný. V Německu to byla jabloň, a proto se jako „zakázané ovoce“ vžilo jablko. Ke 24. prosinci se však jabloň příliš nezelená, a proto se brzy začalo užívat stále zelené jedličky, na níž se pak jablka zavěšovala jako ozdoby.
Z divadelní hry vyplývá křesťanský význam vánočního stromku: ve vánoční noci byl usmířen hřích, neboť v Kristu na sebe Bůh vzal podobu člověka. Strom pokušení, stejně jako jeho plod, nabývají zpět rajské důstojnosti, která –nehledíme-li na hřích – je jim vlastní, a „strom poznání“ se v tomto smyslu už neliší od „stromu života“ (Gn 2,9)..
Neměli bychom na tuto vnitřní souvislost mezi vánočním stromkem a myšlenkou na ráj zapomínat. Staré vánoční písně, které dnes zpíváme možná dost bezmyšlenkovitě, často inspirovala právě radost z návratu rajského stavu díky příchodu Krista na svět. Taková je např. píseň Nikolause Hermanna: „Dnes klepe opět na dveře/ k nádhernému ráji/ andělé zpívají vesele/ že všichni Boha velebíc chválí.“
Motiv usmíření hříchu hrál jistě pro vznik tradice vánočního stromku důležitou roli. Stromeček vyjadřoval také Kristovu, smrt, jak můžeme usuzovat ze zvyku zavěšovat vedle jablka i hostii. V 17. století se vánoční stromeček přesunul z prostranství před kostely do lidských domovů. Podle Beckovy kroniky byla r. 1600 ve městě Schlettstadtu postavena v Panské hospodě jedle s jablky a hostit. Hostie tu hraje roli protikladu k jablku, které vede člověka na smrt. Hostie, chléb těla Kristova, dává život. Kristus se dal za nás, na odpuštění hříchů. Z hostií se později vyvinul zvyk vánočního pečiva, kterým i dnes často stromeček zdobíme. Dříve se pekl vánoční perník, na němž byli vyobrazeni Adam s Evou.
Jiné prameny odkazují na souvislost dřeva stromečku se dřevem kříže, na němž Kristus trpěl za hřích Adamův (Ř 5,12nn). Obzvlášť zajímavý musel být v tomto ohledu oltářní obraz, nalezený v alsaské vesnici Weitersweilen, který však shořel. Obraz znázorňoval Kristův kříž ve tvaru stromu se dvěma větvemi ve výši hlavy: na jedné straně jablka, na druhé hostie. Zde navazuje také stará legenda, podle níž vyrostl ze semene rajského stromu jiný strom, který poskytl dřevo Spasitelovu kříži na Golgotě.
Vánoční stromečky se začaly zdobit. Poprvé je doložen bohaté nazdobený strom v r. 1605 ve Strassburku. Neznámý autor popisuje ve svém deníku Některé podivuhodnostl pozorované ve Strassburku zvyky tohoto města: „Na vánoce se dávají do pokojů vánoční stromky. Na ně se váš( růže vystřižené z různobarevných papírů, jablka, oplatky, plíšky, cukr, atd.“ Jistě se zde jedná o jev, který ve Strassburku po čase zdomácněl. Růže je podle křesťanské tradice starovánoční symbol „proutku z pařezu Izai“, jak to známe např. z písně „Aj růže rozvila se“ a dalších. „Kočičím zlatem“ se patrně míní velmi jemně zlacené kovové plátky, které vydávají při pohybu lehce chřestivé zvuky. Zlato má představovat dárky, které přinesli učenci z Východu, známí tři králové. Lutherský profesor a kazatel ve strassburském Můnsteru, Conrad Dannhauer, však křesťanský význam takto ozdobeného vánočního stromku veřejně odmítl. Neměl pochopení pro takové symboly, v nichž viděl pouze pověru pocházející z „papežství“, a ostře proti vánočnímu stromečku kázal. Radil ho k „malichernostem, jimiž se slaví vánoční čas více než slovem Božím“ (Sbírka kázání Mléko katechismu, 1642).
Přes tuto polemiku se vánoční stromek ve Strassburku prosadil a nastoupil k vítěznému tažení Německem. O svíčkách, dnes pro něj tak charakteristických, v této době ještě neslyšíme. Za jakýsi předstupeň dnešních svíček lze považovat svícen, který v pokoji sloužil k osvícení stromku. Světlo je adventní motiv, zimní tmu překonává slunovrat. Stromek se svíčkami pak zvěstuje, že nyní „září světlo do tmy“ (J 1,5) a že „Kristus je světlo světa“ (J 8,12). Aetheria, poutnice do Palestiny, píše ve 4. století o nádherném světelném lesku, kterým bylo za rozednění 6. ledna naplněno vnitřní znovuzrození církve v Jeruzalémě. První zpráva o svíčkách – ještě ne na, jedli, ale na zeleném zimostrázu – se připisuje falcké princezně Liselottě, později vévodkyni orleánské, provdané za bratra krále Ludvíka XIV. Roku 1708 sděluje v dopise své dceři, že r. 1662 jako dítě zažila o vánocích v Hannoveru žáky předváděnou hru, v níž vystupovala hvězda, čert žalující děti z hříchů, přimlouvající se Petr, anděl a Ježíšek, který nakonec děti obdaroval. Snad se jednalo o dětskou obdobu her o ráji. Na stolech připravených pro nadílku stály malé zimostrázové stromky, na jejichž větvích byly upevněny svíčky. O několik let později se Liselotta v dopise vrací k těmto dětským vzpomínkám a připojuje, že prý se pokusila zavést tento zvyk na francouzském dvoře, kde byl však odmítnut jako „nákladný německý zvyk“.
Se stromy ozdobenými světly se setkáváme běžněji až v 18. století. Ze Strassburku, domova našeho vánočního stromečku, se o připevněných svíčkách dozvídáme poprvé z memoárů baronky z Oberkirchen r. 1785. Světly a bonbóny nazdobené vánoční stromky popisuje baronka jako „velké slavnostní osvětlení“. Z 18. století máme mnohé nadšené popisy vánočních stromečků, např. od slavných autorů Goetha a Schillera. Ještě později, v 19. století, se začaly v Durynsku a ve sklárnách alsaského Meisenthalu vyrábět skleněné koule, které se na vánoční stromek zavěšovaly spolu s jablky. Během 19. století se tradice vánočního stromečku rozšířila do dalších zemí Evropy i Ameriky.
Z knihy Původ vánočních svátků a vánočního stromečku, Quelle Stuttgart, 1990