V čem vidíte přínos XXVIII synodu ČCE?
Tuto otázku jsme položili několika delegátům synodu v průběhu posledního zasedání, v sobotu 23. října 1993.
Jaromír Křivohlavý, soukromý podnikatel, Třebenice:
Naštěstí žijeme ve tvořivé době, kdy můžeme reagovat na podstatné změny a sami je také iniciovat. To platí jak v oblasti zvěstování, tak v oblasti technické a ekonomické. Přínos synodu nevidím ve vyřešení nějakého problému, ale ve vyjádření stanoviska a formulaci směru, kterým se chce církev dát pří řešení nových otázek (např. způsob a přechod na samofinancování, jeho zdroje atp.). O novele církevního zřízení mluvíme již delší dobu. Sbory dostanou k projednání návrh synodu. Myslím, že bylo třeba jednat o postavení diakonů a je dobré, že se synod vyjádřit i k uzavírání církevních sňatků.
Jednání dostávají, po dle mého názoru, postupně jinou náplň i charakter. Ještě víc se to projeví, bude-li zasedání každý roka Líbilo se mi, že jsem slyšel více konstruktivních názorů než rétorických cvičení.
Jan Štefan, proděkan ETF UK, Praha:
Synody vždy odrážely situaci v církvi i ve společnosti. Co dříve mohlo někomu připomínat za sedání komise pro lidská práva, může nyní někomu připomínat zasedání správní rady nějakého podniku. Na pořadu dne tedy byly všední otázky správní a hospodářské povahy, a to je správné. Nicméně zásadní problémy theologické nás teprve čekají: nepůjde o nic menšího než o profil evangelické církve, luterského a reformované-ho protestantismu v Čechách a na Moravě, který se bude muset znovu vymezit jak vůči římskému katolicismu, tak vůči letničnímu sektářství.
Lydie Cejpová, členka staršovstva, Kyjov:
1. Synod byl svědectvím již uklidněného fungování demokratického principu ve správě církve.
2. Nikdo nebyl přímo ani nepřímo manipulován. Synodní rada se projevovala jako rovný mezi rovnými.
3. Atmosféra krátkých vstupních a závěrečných pobožností i účast a projevy hostů polidšťovaly demokratický mechanismus jednání a vracely je jejich smyslu.
4. Zdá se mi, že užitečné napětí bylo dáno rozdíly názorovými, nikoli generačními.
Co mě však nejvíce mrzí: synod je v dané chvíli vždy nejvyšším (ve smyslu odpovědnosti) představitelem církve a svá rozhodnutí by měl souhrnně a srozumitelně vyjádřit, dovnitř církve především, současně i navenek. Nemusí to být žádné velké prorocké slovo, spíše hlas usilovně hledající víry. V tom smyslu mi byl i druhý návrh poselství vzešlého z komise slabý, příliš navenek obrácený a křesťansky neurčitý.
Ještě méně se mi však ubilo přijaté poselství (které bylo zároveň diskvalifikací svobodně zvolené komise), které je kusé, odstavec první nejasný a druhý příliš ochotný ujišťovat Božím zaslíbením někoho, kdo o to přece třeba vůbec nestojí. - Je mi to líto, protože myslím, že církev má přece jen svým členům i veřejnosti co říci.
Sborům bylo potřeba i shora, ze synodu, říci, aby se odluky od státu nebály a vysvětlit jim to racionálně, i theologicky (nedoufat v člověka) a napomenout je, aby se držely svých privilegií-neúnavného čtení Písma (je v úpadku) a přímluvných modliteb (příliš přenechány charismatikům). Entropii ve smyslu, rozptýlenosti duchovní i praktické (množství možností, mezi nimiž je třeba volit), je třeba se bránit. A zesvětštění, zvláště podlehnutí pokušení moci peněz, také.
Petr Čapek, farář, Děčín:
1. Odvážné rozhodnutí o hospodaření církve nese znaky optimismu a vyžaduje odpověď praktickou. Uvidí se, zda se ve své nové podobě objeví některé vázanosti kazatelské. Tedy jisté analogie předválečné doby: např. vliv bohatých – leckdy však křesťansky tupých – na rozhodování a život sborů, staršovstva a kazatele.
2. Za přínos považuji řadu kazatelů, kteří mají nastoupit do sborů. Dále posílení synodu střední generací laiků, z nichž někteří jednají velmi věcně.
V posledních letech se našli mladí asistenti a docenti evangelické fakulty. A to je v záloze (snad) Martin Zlatohlávek či jiní, likvidovaní kádrovou politikou minulosti. Vzpomínám, jak prof. R. Říčan po desetiletí vyhlížel někoho, kdo by se věnoval historii, disciplíně vyžadující řeholní kázeň a píli. – Je dobře církvi, která má 2–3 výjimečné theology. ČCE je vždy měla.
Simeona Zikmundová, v domácnosti, Nové Město na Moravě:
Největší přínos synodu vidím v návrhu jednoho synodála, byť proneseného při večeři, který nabízí elegantní řešení drobné vady demokratického systému – aneb jak umlčet neumlčitelné: V případě, že se do rozpravy hlásí bratr známý svou snahou glosovat vše, ihned se přechází k dennímu pořádku. To jest, neumožní se, mu mluvit.
Ale vážně: vidím, že nedostatky ve vzdělání, konkrétně mám na mysli nedostatečnou znalost církevního zřízení a řádů církve, vedou k tornu, že se člověk snadno stane manipulovatelným. Toto má jistě obecnou platnost.
Jaroslav Vítek, farář, Brno:
Synod se začal zaměstnávat otázkou diakonátu a ordinace. Umožnil skoncovat s představou, že diakon je jakýsi farář, co byl líný studovat.
Marie Kalábova, Evangelická akademie, Praha:
Jsem na synodu poprvé a nemohu tedy srovnávat. Vzhledem k „vláčnosti“ rozhodování v naší církvi jsem příjemně překvapená, jak jednání synodu „šlape“. Největší přínos vidím v tom, že se církev emancipuje a konečně přestane být kojencem státu. Pro mne osobně je přínosem i to, že si poopravím mínění o naší církvi. Jednání a rozhodování synodu jsou připravená, zodpovědná ’a zcela demokratická.
Miloš Rejchrt, vikář, Praha:
Synod se nenechal strhnout k církevnické samochvále („my vždycky vzdorovali totalitě, konáme nezastupitelné dílo v národě,“ atd.), aby vylíčením vnad a zásluh církve oblomil státního pokladníka. Nepropadl skleslosti před vlastní neschopností, vyřešil nával problémů, které nám spadly na hlavu. Vůbec nebyl rozdělen na soudržné skupiny a skupinky. Při hlasováních se fronty většinou zcela nepředvídatelně přeskupovaly, spojenectví nebyla předem daná, vznikala a rozpouštěla se ad hoc. Konečně synod, kde převládla pracovitost a důvěra.
Mahulena Čejková, seniorátní kurátorka, Děčín:
Považuji tento synod za velmi významný mezník v existenci naší církve z těchto důvodů: Svou podobu, i když ještě ne definitivní, dostává nové církevní zřízení, které výstižněji odráží současnost a budoucnost naší církve. Církev je na synodu poprvé otevřeně postavena před skutečnost, že bude muset vlastními silami řešit svou ekonomickou existenci. Pro řadu, lidí to znamená bolestné zjištění, pro jiné výzvu. Věřím, že s po mocí Boží toto úskalí překonáme.
Líbila se mi atmosféra, ve které synod probíhal. I když byly na programu závažné otázky a názory synodálů ani zdaleka nebyly vždycky jednotné, probíhala jednání korektně a v bratrském duchu. Pro mne osobně byl synod velkou školou. Díky zvolení do předsednictva jsem ocenila docela zvláštní zážitek: mohla jsem všechny synodály stále vidět „en face“ – dívat se jim do tváří. Tak jsem se – v duchu i skutečně – mohla seznámit a sblížit s řadou členů naší církve
Jan Čapek, člen synodní rady, Liberec:
Největší přínos vidím v tom, že se pokročilo v řešení otázek křtu, uzavírání manželství, kazatelské služby, diakonie, církevního zřízení; pochopení minulosti, péče o vojáky, ekumeny, hospodářského zabezpečení církve a jiných. Synod prokázal znovu ochotu k rozhovoru a vzájemné spolupráci i zaujetí pro otázky naší odpovědnosti v současné společnosti.